Osudové volby?

Motto:

Tak babičku, pro kterou vždy byla,
válka s lidojedy legrace.
Tu babičku za pár dní zabila
volební agitace.

V+W, Babička Mary

Nezdá se to - ale půjdeme už popáté volit poslance. Časy euforie z roku 1990, kdy se prvních svobodných voleb zúčastnilo víc než 90 % voličů, jsou ty tam. Přesto k volbám poslanců, na rozdíl od senátorů, chodí kolem dvou třetin voličů. Lidé si uvědomují, jaký význam Poslanecká sněmovna má.

Podíváme-li se na Českou republiku z odstupu, příliš důvodů ke znepokojení neuvidíme. Na rozdíl od mnoha jiných postkomunistických zemí jsou politické strany stabilní. Volby v Polsku rozmetaly vládnoucí pravicovou koalici, na Slovensku mnoho vládních stran také volby nepřežije. Prudké změny politické scény, vznik populistických stran na jedno použití - nic z toho, co by nasvědčovalo latentní systémové politické krizi, v České republice nemáme. Naštěstí.

Podle výzkumu veřejného mínění hodnocení vlády, které bylo po volbách nízké a po prvním roce se propadlo pod 20% (dodejme: "zásluhou" ideologického nepřátelství většiny médií), se před koncem volebního období vyšplhalo nečekaně k téměř poloviční podpoře, ačkoliv média zůstávají vůči vládě kritická.

Hodnocení volebního období

Česká politika získala - poprvé v moderních dějinách - zkušenost s menšinovou vládou. Zopakujme, že kvůli přítomnosti komunistů v Poslanecké sněmovně, s nimiž žádná z politických stran nemůže uzavřít koalici, lze většinovou vládu sestavit pouze tehdy, vyhrají-li ve volbách pravicové strany. Pokud ne, vznikne problém.

Proč to s KSČM nejde? Když ji pravicové strany po volbách 1992 vyřadily z jakéhokoliv podílu zodpovědnosti i za chod parlamentu, KSČM si postupně zvykla na roli sběrače protestních hlasů. Staví se důsledně proti celému politickému vývoji po roce 1989. Odmítá NATO, odmítá Evropskou unii. Poslanci KSČM současné nešvary kritizují dobře, a tak si jejich příznivci ani nevšimnou, že nepředkládají žádný realistický návrh, jak je řešit. Do této příjemné pozice, v níž lze pohodlně získat 25 poslaneckých křesel s vynaložením minimální námahy, pomohly komunistům ostatní politické strany.

Po volbách v roce 1998 proto vznikla patová situace: ČSSD sice vyhrála volby, ale s KSČM nemohla utvořit vládu, i kdyby chtěla. Levo-středo-pravá koalice ČSSD - lidovci - Unie svobody, kterou měl jako předseda vlády vést Josef Lux, ztroskotala na odporu Jana Rumla. Na jeho hlavu se snesla sprška kritiky. Myslím, že neprávem: sebeidentita Unie svobody spočívala ve víře, že jsou "opravdovější pravice" než ODS. Kdyby si Ruml šel sednout do vlády s lidovci a socialisty, Unie by se rozpadla.

Rozboru smlouvy mezi ČSSD a ODS o vytvoření stabilního prostřední jsme se v Listech věnovali (3/2001). S odstupem můžeme potvrdit, že smlouva nebyla tragédií, měla svá pozitiva i rizika. Mezi její kladné stránky nepochybně patří, že přispěla k politické stabilitě. Co víc, poprvé od roku 1918 se volbami skutečně vyměnila celá vládní garnitura. To je velmi důležité. Pro voliče, který si nenechal namluvit, že ODS skrytě vládne, byla menšinová vláda mnohem přehlednější než velká koalice. Mohl posoudit, jestli vláda plní svoje sliby. Hlasování ve sněmovně mu zase umožňovalo zjistit, která politická strana měla zájem posunout Českou republiku na cestu "standardní" demokracie a která spíš chtěla nechat "zhasnuto". Na druhé straně zklamání z "věrolomnosti" ODS vyvolalo vlnu nedůvěry občanů v politiku, jejímž projevem byla jak televizní krize, tak dočasná popularita hnutí "Děkujeme, odejděte".

Ačkoliv mnoho novinářů a "expertů" věstilo vládě krach, ukázala se, zejména v legislativní oblasti, jako výrazně kvalitnější než byly předchozí Klausovy vlády. Lze bez přehánění konstatovat, že kdyby zůstala u moci pravicová koalice, zpoždění v harmonizaci našeho práva s právem EU by vedlo k tomu, že bychom byli z první skupiny zemí ucházejících se o vstup vyřazeni.

Politická kultura

Politická scéna obvykle nenabízí mnoho příležitostí k pochvale, a tak bychom si ji neměli nechat ujít. Menšinová vláda, která se udrží 4 roky u moci, přitom jí prochází parlamentem téměř dvojnásobek zákonů než předchozím většinovým vládám, je vzácnost. Je zřejmé, že bez změny "politické kultury", po níž tolik komentátorů volá, by vláda takový úspěch neměla. Kdyby ODS házela ČSSD důsledně klacky pod nohy, kdyby KDU-ČSL a US i KSČM sabotovaly z principu vládní předlohy, rozsáhlé změny v právním řádu ani důležité reformy by prosadit nešlo. Přes všechnu rétoriku a politické harašení se strany naučily alespoň částečnému vzájemnému respektu - který byl sice vykoupen řadou zákulisních čachrů, ale přesto přinesl výsledky. Kupodivu, ti, co nejvíc volají po "politické kultuře", hodnotí schopnost stran dohodnout se jako bezzásadovost.

Mobilizační politika, tedy technika štěpení společnosti a vyrábění nepřátel, jejíž pomocí nejprve Václav Klaus stvořil ODS a po něm Miloš Zeman přivedl ČSSD do Strakovy akademie, se za menšinové vlády už nedala používat. Politikové pozvolna přestali šermovat frázemi o "spálené zemi", "vládě gangsterů", "neschopné levici", "návratu totality", "obnovení vedoucí role opostrany" atd. V televizních vystoupení se objevila korektnost, do té doby velmi vzácná. Dokonce ve vypjatých situacích, např. při projednávání rozpočtů, Klaus odmítl po ČSSD požadovat "vyrovnaný rozpočet", ačkoliv ho k tomu jím stvořená klaka "opravdových pravičáků" vysloveně nutila.

Vrcholem byla společná akce Poslanecké sněmovny při hlasování o dekretech prezidenta Beneše: ačkoliv šlo o papírového draka, kterého si čeští politici namalovali, aby ho mohli veřejně s pompou zabít, měly mnohé strany jistě nutkání trumfnout německým esem ty ostatní. Ani jedna to neudělala: nakonec Sněmovna hlasovala konsensuálně. Vzpomeneme-li si, jak vypadala debata okolo česko-německé deklarace, na blokování sněmovny čtením celního sazebníku Sládkovými republikány, na extempore některých komunistických poslanců, vidíme výrazný rozdíl.

Ekonomika

V ekonomické politice byla vláda vcelku úspěšná, i když často proto, že se chovala proti svému programu - viz bankovnictví, o němž Miloš Zeman tvrdil, že na jeho oddlužování nedá ani korunu. Zaplatil stovky miliard. Vládě se podařilo obnovit hospodářský růst, přilákat přes sedm set miliard Korun zahraničních investic (přepočteno na obyvatele se Česká republika ocitla na prvním místě v oblibě zahraničních investorů v celé oblastí střední a východní Evropy), zprivatizovat a stabilizovat bankovní sektor. Jde nepochybně největší úspěch vlády, včetně likvidace skupiny okolo Investiční a Poštovní banky.

Privatizace velkých státních podniků už třeskutým úspěchem vlády nebyla. Příklad: vláda mohla za Telecom dostat přes 100 mld Kč. To by ovšem ministr dopravy a spojů nesměl hned na začátku vyvolat zbytečný konflikt se holandsko-švýcarským investorem Telsource a vláda by musela Telecom zprivatizovat rychle. Odklad se dramaticky nevyplatil: bouřlivý rozvoj mobilních telefonů a deregulace odvětví nařízené EU vedly k poklesu cen operátorů pevných sítí. Dnes vláda za Telecom nemůže dostat víc ne 60 mld. Na podzim to může být ještě méně. Svou liknavostí a nerealistickými požadavky nás vláda připravila nejméně o 40 miliard Kč na příjmech. Vláda by pak pohodlně mohla vybavit policii a soudy a veřejnou správu špičkovou informační technikou.

Ještě problematičtější bylo chování vlády v energetice. Prodej Transgasu na 133 mld Kč vypadá na první pohled jako velký úspěch. Jenže jen na první pohled. Při pohledu na zisky podniku v předchozích letech je zřejmé, že by se mu privatizace vyplatila někdy za 40 let. To je ekonomický nesmysl. Investor tedy nepochybně plánuje jak zvýšení cen, tak vstup do jiných segmentů energetiky. Už se také zmínil o tom, že plánuje výstavbu plynových elektráren. Česká republika tím nastupuje cestu do neštěstí, kterou prošla Británie - tam také nekoncepční privatizace energetiky vedla k zavádění plynových elektráren, které jsou investičně málo náročné a dají se dobře regulovat - jenže podobnou strategií si Británie podřezala větev pod uhelným průmyslem (viz Paul Krugman, Listy 5/2000).

Privatizací Transgasu se tak ČEZ ocitl ve vážném ohrožení - pokud teď vláda koketuje s rozdělením ČEZu na jadernou a nejadernou část, pokud chce, aby ČEZ trhal trny z paty dolům na hnědé uhlí, mohlo by se lehce stát, že se ČEZ octne ve vážných finančních potížích. Ceny energií by pak mohly růst na úroveň EU mnohem rychleji, než bychom si přáli - s podstatnými důsledky pro celou ekonomiku a pro zaměstnanost.

Dostihy v právu

Během 4 let vláda předložila parlamentu přes 470 návrhů zákonů. Spolu s poslaneckými návrhy parlament projednal téměř tisícovku zákonů, což nemá v polistopadové éře obdoby. I když se "legislativní dostihy" a tlak dobře zformovaných lobbistických skupin na kvalitě předloh v řadě případů podepsaly, exekutiva odvedla práci, za jakou by nemusela stydět ani vláda mající v parlamentu solidní většinu.

Málo se ví, že vláda sledovala pohyblivý cíl. Zavedení jednotné měny a příprava na rozšíření vyvolaly vlnu nové legislativní tvorby v samotné EU. A tak místo aby EU udělala stopstav a vyhlásila seznam direktiv, které musejí kandidátské země implementovat, neustále je mění a doplňuje. Na administrativní proces harmonizace práva to kladlo a klade enormní nároky.

Neúspěch vlády u některých důležitých předloh zákonů souvisel s politickou citlivostí tématu - např. školský zákon smetla "pravice" kvůli zviditelnění, racionálních argumentů v diskusi zaznělo málo. Jindy však šlo spíš o komunikační problémy příslušného ministra.

Strategické dokumenty

Období Klausových vlád bylo vskutku revoluční: pod prapory boje proti sociálnímu inženýrství Klaus a jeho kolegové řídili největší majetkový převrat v českých dějinách. Řídili ho přitom právě jako sociálně-inženýrský projekt. Sestrojili obří inkubátor na "české miliardáře". Jen Bůh však umí tvořit z ničeho. Čeští miliardáři se nerodili z mořské pěny jako bohyně Afrodité. Vznikali "dojením" aktiv podniků, které byly národním majetkem.

Kromě scénáře, který vznikl na začátku devadesátých let, "otcové transformace" české veřejnosti nepředložili žádný projekt, který by veřejnost mohla kontrolovat. Neuvěřitelné. Klaus řídil stát bez zahraniční, bezpečnostní, vojenské, sociální, průmyslové, vzdělanostní atd. politiky. Nejde přitom jenom o veřejnost: bez domluvené a provázané politiky se státní loď kymácí. Vláda nemůže rozhodovat dlouhodobě a racionálně. Po chvíli se utopí v improvizovaných krátkodechých rozhodnutích, často ovlivněnými lobbistickými skupinami.

Vláda ČSSD proto začínala z nuly. Neměla koncept zahraniční politiky, na který by mohla navázat, nefungovalo sociální vyjednávání. Dnes si lze na vládním serveru přečíst základní politické dokumenty ve všech důležitých oblastech. I když jejich kvalita byla problematická (např. z ani jednoho bodu priorit vojenské doktríny se nedalo usoudit, proč bychom měli kupovat nadzvuková letadla), jsou základem pro základní orientaci státu, která se nemůže převracet z hlavy na nohy a zpět po každých volbách.

Uvážíme-li, že ČSSD vstupovala do Strakovy akademie rozhodnuta nedat korunu do bankovního sektoru, že nechtěla privatizovat velké podniky a zejména ne banky, a co pak čtyři roky dělala, vidíme, jak důležité je, aby v základních danostech existovala shoda. Volič pak necítí propast mezi předvolebními sliby a skutečností. Co dělala ČSSD, by totiž musela dělat každá vláda.

Slabost státu a reforma veřejné správy

Už z prvních zpráv EU bylo zřejmé, že největší slabiny České republiky - kromě neharmonizovaného právního řádu a korupce - tvoří schopnost právo vynucovat a administrovat stát. Jinými slovy: klíčem otevírajícím brány Bruselu jsou reforma justice, státní správy a územně-správního uspořádání.

Mezi úspěchy lze nepochybně počítat zřízení úřadu ombudsmana i jeho obsazení. Zřejmě se však nepodaří prosadit ústavní zákon o referendu, i když ho Poslanecká sněmovna těsnou většinou přijala.

Vládě se podařilo zahájit jednu z nejcitlivějších a nejsložitějších reforem: regionálního uspořádání a veřejné správy. Zrušení krajů, jeden z prvních počinů porevolučního Federálního shromáždění, se pořádně vymstilo. Kompetence bývalých krajů se rozptýlily na okresní úřady a na ministerstva. Dostat je zpátky na kraje, to vyžaduje velmi silnou politickou podporu. Proč? Zasahuje se tím osudu tisíců úředníků, mnohých na vysokých postech. Odpor vůči změnám také byl a je obrovský.

Reforma politickou podporu neměla, dokonce uvnitř vlády někteří ministři pod tlakem svých úředníků reformě "nepomáhali". Měla jenom energii náměstkyně ministra vnitra Yvonne Streckové. Té se podařilo reformu převalit přes úvrať: ustavily se krajské orgány a proběhly volby. S výměnou ministra vnitra Grulicha "odešla" i náměstkyně - a reforma ztratila tah. Všude jsou zmatky - místo elegantního přechodu podpořeného masivním nasazením informačních technologií dochází k hádkám mezi kraji a vládou, obce nechtějí přebírat pravomoci okresních úřadů, ministerstva se nevzdala svých kompetencí. Chce-li ředitel školy pronajmout tělocvičnu na rok, schvaluje to kraj. Na víc let - ministerstvo.

Reforma je přitom nutná: nejen kvůli strukturálním fondům, které EU adresuje do regionů, ale zejména pro nastavení "normálních" vazeb mezi státem a samosprávou. Revoluční nadšení poslance Payna, který v České národní radě prosazoval absolutní oddělení samospráv od státu, stojí a bude stát miliardy. Když jsem navrhoval, aby rozpočty a zejména zadlužení podléhalo schvalování okresním úřadem (což je v SRN běžné), rozhořčil jsem tím pana poslance natolik, že mne obvinil z bolševismu. Vášeň je nakažlivá a ČNR dala za pravdu jemu. Je to drahé: dnes dluh veřejného sektoru dosahuje padesáti miliard, obce podnikají investiční akce, kterými se zadlužují na desítky let dopředu, některé obce už dokonce zkrachovaly.

Privatizace bytů

S tím souvisí i jeden nesmírně citlivý problém, který tiká jako časovaná mina a za 10 - 15 let vybuchne. Privatizace bytů. Obce, které potřebují finance na investiční akce i na provoz, rozprodávají bytový fond a peníze nereinvestují do oprav, ale používají na jiné účely. Jenže "vlastníci", kteří si byty koupili, v řadě případů, zejména, pokud se jedná o panelové domy, nevytvářejí dostatečné zdroje, aby se domy daly opravovat. Existují mezi nimi značné sociální rozdíly - až se od nich začnou vyžadovat statisícové částky na opravy, někteří nebudou schopní platit. Problém se obcím vrátí jako bumerang. Ačkoliv se ČSSD snažila dát privatizaci bytů solidnější právní základ, základní problém se tím nevyřešil.

To jsou smutné důsledky záchvatů revolučního nadšení. Jak se ovšem zdá, vláda je proti starostenské lobby, která pochopila, jak slastný život jí volné zákony skýtají, bezmocná. Vládu lze tedy pochválit za snahu, za výsledky už stěží.

Justice

Pro reformu justice platí obdobný závěr: parlamentem prošla rozsáhlá změna občanského soudního řádu, která by měla přispět k odstranění největšího neduhu českého soudnictví: jeho pomalosti. Ministr Motejl nechal připravit i radikální změnu trestního procesu a zejména změnu celého postavení justice. Ta, bohužel sněmovnou neprošla. Z hlediska ochrany soudní moci před politickým tlakem šlo přitom zřejmě o nejlépe propracovaný návrh od roku 1989. Diskuse s ústavně-právním výborem, v němž vznášeli námitky "odborníci" typu stínové ministryně za ODS, asi napínaly toleranci tehdejšího ministra hodně nad obchodní rozpětí, takže se poslancům vyhýbal. To jsou úskalí nepolitických, odborných ministrů, kteří spoléhají víc na racionalitu a podceňují "lidský faktor".

Korupce

Dalším úskalím fungování justice a státní správy byla a je korupce. Zprávy EU to setrvale konstatují. V nedávném hodnocení auditorské firmy PriceWaterhouse-Coopers se z 35 evropských zemí Česká republika ocitla na třetím místě od konce! Vlajkové heslo, s nímž šla ČSSD do voleb v roce 1998, byla "akce čisté ruce". Jak to dopadlo?

Nic moc, musíme konstatovat. Vláda ztratila víc než rok marnou snahou ministra bez portefeuille Bašty otevírat spoustu případů, o nichž se veřejnost dovídala ze sdělovacích prostředků během zlatých časů klausovské privatizace. Shromáždil několik set podnětů - a to bylo všechno. Teprve po konfliktu mezi Baštou a premiérem si vláda uvědomila, že musí dát do pořádku represivní nástroje státu: Miloš Zeman nabídl ministerstvo vnitra Marii Benešové. Nabídku odmítla, věděla, že bez politické podpory si nemůže jít do ministerského křesla sednout. Ale přijala funkci Nejvyšší státní zástupkyně a začala dělat pořádek. Ze svých funkcí muselo odejít několik státních zástupců, u nichž nebylo úplně zřejmé, jestli pracují pro stát nebo pro klienty svých kamarádů. Benešová, která z prokuratury odešla, když se po nástupu Václava Klause setkala s případy politického ovlivňování, nechala vyškolit týmy státních zástupců, kteří rozumějí složité trestní problematice. Teprve teď, dvanáct let po obrovských majetkových přeměnách, z nichž podstatná část by v civilizovaném kapitalismu byla trestná, má stát k dispozici několik profesionálů, kteří jsou schopni rozumět tomu, co se šíbři učili za pochodu mnoho let před nimi.

K optimismu není velký důvod: týmy rozdělaly práci, do konce je toho dotaženo málo. Marie Benešová říká veřejně do sdělovacích prostředků, že pro eventuálním návratu Václava Klause do vlády a obnovení politického tlaku na státní zastupitelství z funkce odejde. Hrozí, že týmy, které vytvořila, se zase rozplynou. Doba, kdy trestné činy z privatizace budou promlčeny, se kvapem blíží. Lze očekávat, že "podnikatelé", kteří přišli k majetku nelegálně, udělají všechno proto, aby ODS pomohli vyhrát volby. Jde jim o hodně.

"Tlustá čára" za minulostí

Dodejme poněkud cynicky, že by se státní zastupitelství skutečně mělo do zpětných zrcátek dívat co nejméně. Minulost napravit nelze - to jsme si ověřili na marné snaze potrestat komunisty. "Pravice" mávala občanům praporem "vyrovnání s minulostí" před očima tak dokonale, že si nevšimli, co se děje s jejich "národním" majetkem. Kouzelné. Teď se o podobný trik snaží ČSSD - rozprodávání pohledávek Konsolidační agenturou (KA) je zkorumpovaný proces od A do Zet.

O co jde? Do KA "spadly" špatné dluhy z bank, které vláda před privatizací očišťovala. Banky přitom dluhy často kapitalizovaly, to znamená, že místo půjčených peněz dostaly akcie podniků a staly se jejich vlastníky. Jinými slovy, státu se vrátilo to, Klaus špatně zprivatizoval.

Co s tím nadělením dělá Konsolidační agentura? Prodává je soukromníkům se slevou. A ta sleva je mastná: balík podniků v hodnotě desítek miliard Kč agentura prodala investiční bance Goldman Sachs za 7,1 procenta. Jen si představte, že jste si půjčil milion korun na koupi dílny. Nezaplatil jste ho a dílna připadla bance. Banka pohledávku převedla na Konsolidační agenturu řekněme za 900 tisíc. A vy si teď dílnu koupíte od Konsolidační agentury bratru za 71 tisíc! Ten rozdíl, (900-71) tisíc, zaplatíme my z daní. Řekněte, není to božské?

Příklad je hodně zjednodušený, agentura neprodává přímo těm, co zkrachovali, ale přes prostředníky, takže byste si dílnu nekoupili za sedmdesát, ale řekněme za 150 tisíc. Taky dobré, ne? Je ovšem zřejmé, jak obrovský prostor pro korupci se v tomto procesu otevřel: ceny, za které KA prodává, se odhadují.

O co se stará vedení Konsolidační agentury? Hádejte, můžete jednou. Chce, aby podávala trestní oznámení na ty, kteří špatné dluhy způsobili. A nejsou dost chytří, aby za minulostí zametli stopy. Jiný, slovy, zase se voliči před očima dělá vlčí mlha.

Agentura, bankroty, státní zakázky a povolovací procesy jsou dnes základním zdrojem korupce ve státě. Vláda to ví, dělá s tím málo. Není divu, na hladkém chodu korupčního stroje se podílejí i skupiny, které mají blízko ke straně, jež si "akci" vzala do štítu. Státní zastupitelství o tom ví. A tak můžeme občas vidět, že ruka zákona dopadne i na dosti velké ryby Klausovy éry, např. šéfa fotbalu Chvalovského, ovšem u Vladimíra Železného nejsou orgány činné v trestní řízení schopné zjistit ani tak elementární věc, jestli z té bezmála miliardy, kterou od amerických investorů dostal, vůbec zaplatil daně.

Co to znamená? Že státní moc má vylámané zuby i za vlády ČSSD. A to nemluvíme o rozvratu policie a soudnictví, odkud se ztrácejí doklady a doličné předměty ze spisů, ani o vězeňské službě, kterou si někteří přičinliví šéfové "zprivatizovali" natolik, že není jasné, řídí-li vězení nebo hampejz. V některých věznicích prý dokonce vozí bossům na cely "dámy" pro potěšení.

Ať dopadnou příští volby jakkoliv, nedá se očekávat, že se "tah na branku" podstatným způsobem zlepší. Spíš naopak - bude-li ministrem spravedlnosti např. místopředseda ODS Langer, který podnikl výlet na Kilimandžáro se šumperským "podnikatelem" zapleteným do miliardových úniků v kauze lehkých topných olejů a několika vražd; poslanec, který jako předseda parlamentní Komise pro sdělovací prostředky nese výraznou odpovědnost za "převzetí" TV NOVA Vladimírem Železným, který veřejně ovlivňoval orgány činné v trestním řízení, může jen skalní optimista předpokládat, že se situace nezhorší natolik, aby potíže se stíháním neměli nakonec lidé jako Tošovský nebo Mertlík, kteří se proti moci lobbistických skupin odvážně postavili. Skepse je proto na místě.

Mluvíme-li o korupci, musíme zmínit ještě rejstříkové soudy. Je to téměř neuvěřitelné: existují bezmála oficiální ceníky úplatků, které je třeba zaplatit, aby registrace proběhla rychle. Vláda to ví od počátku, co si sedla do křesel. EU doporučuje projekt European Business Register, v němž je za vzor dáván norský registrační úřad - registrace probíhá do 24 hodin. Přitom se kontroluje, jestli žadatel zbankrotoval, má-li podnikatelské hříchy atd. Proces je absolutně nekorupční, navíc pro stát přináší podstatné příjmy. Informatici na Ministerstvu financí prosazovali jeho zavedení - marně. Nezájem. Korupce se přitom nedá omezit jinak, než systémovými změnami. S rejstříkovými soudy vláda prohrála K.O.

Zahraniční politika

K zahraniční politice jen několik poznámek: vláda, jejíž poměr k NATO byl v nejlepším případě vlažný, byla doslova pár týdnů po vstupu konfrontována se zásahem NATO v Jugoslávii. Je zřejmé, že to bylo pro vládu mimořádně citlivé téma, jak kvůli očekávané konkurenci se strany KSČM, tak nečekané ze strany Václava Klause. Vláda lavírovala, ale závazky splnila. V zahraničně-politické strategii se kolísání projevuje dosud: není zřejmé, jestli Česká republika souhlasí se změnou koncepce NATO z obranné aliance na "ozbrojenou pěst" OSN, někdy však jen na pěst Spojených států, která "zavádí pořádek" po celém světě, i mimo území členských zemí.

Ve vztazích k sousedním zemím, zejména k Německu, vláda promarnila příležitost, která se pravděpodobně nebude brzy opakovat. Kancléř Schröder by nepochybně uvítal každý pokus české strany ulomit hroty problému se sudetskými Němci. Vláda měla šanci převzít iniciativu a připravit projekty, které by např. podpořily české Němce, tj. ty, kteří po celou dobu žili v Československu, aktivně vyhledávat ty, jež se po válce chovali zvěrsky vůči Němcům, či najít způsob poděkování německým antinacistům. Neudělala nic.

Napětí, které vyvolal nástup FPÖ Jörga Haidera do vlády, akce Rakušanů proti Temelínu (za což nese česká strana spoluodpovědnost, protože se vůči antitemelínské kampani chovala pasivně), a ultimativní požadavky na zrušení dekretů prezidenta Beneše nakonec vyústilo v tvrdou reakci Miloše Zemana, jehož výroky nejen urazily celou řadu Rakušanů, ale staly se nepřijatelné i pro německou stranu: zrušení březnové návštěvy kancléře Schrödera v Praze je třeba rozumět jako dokladu promarněného období, kdy v Praze a v Berlíně vládly sesterské politické vlády.

Hrám s nacionalistickou kartou maďarskou a rakouskou pravicí česká zahraniční politika zabránit nemohla - mohla však jejich účinnost oslabit. Místo toho se ČSSD podílela na nacionalistických hrách české pravice. Straší veřejnost "zvrácením výsledků druhé světové války", tedy návratem majetku sudetským Němcům. Přitom je nepochybně každému čelnému politikovi jasné, že něco takového je vyloučené. ČSSD tím navíc dala ODS další zbraň proti Evropské unii.

Bohužel, nemůžeme probírat podrobně další složité úlohy, které před vládou v uplynulém období stály, např. reformu armády, nákup stíhaček, reformu školství atd. Zmiňme se o jen o složitém problému menšin: vládní zmocněnci Petr Uhl a Jan Jařab odvedli výrazný kus práce. K řešení "romské otázky" je pochopitelně daleko, ale centrum už nemůže předstírat, že problém neexistuje, jak to dělaly Klausovy vlády. I reakce státu na pravicový extremismus už přestávají trpět rozpačitostí. Obecným problémem je však postoj ke kriminalizaci verbálních trestných činů - ani ve veřejnosti, ani v politických stranách neexistuje konsensus, jak se má postupovat.

Chování vlády v "televizní krizi" lze málo co vyčítat. Kdyby vláda poslala policii, aby vyklidila vysílací místnosti, těžce by to poškodilo její kredit. Bohužel, ani na konci volebního období však nemáme právní úpravu, která by umožnila podobným krizím předcházet: veřejnoprávní média nejsou dostatečně odstíněna od politiky, novináři nemají možnost ochrany svědomí, právo na stávku ve veřejnoprávních médiích není omezeno zákonem atd. Za neuvěřitelný zákon o rozhlasovém a televizním vysílání, který lze bez přehánění nazvat "lex Železný", vláda odpovědnost nenese. Za ten nese odpovědnost zalobovaná sněmovna.

Shrneme-li klady a zápory, které období menšinové vlády ČSSD přineslo, vidíme, že veřejné mínění, i přes nepřízeň sdělovacích prostředků, celkem citlivě hodnotí realitu: vláda předává stát v lepším stavu, než v jakém ho přebírala. Zejména výkon místopředsedy Rychetského v legislativě zaslouží ocenění. Omylům a problémům by se nevyhnula žádná vláda. Menšinová vláda měla dokonce výhodu v tom, že mohla ve skutečnosti přijímat konzistentnější rozhodnutí, než kdyby byla s někým v koalici.

Nadcházející volby

Na rozdíl od pana prezidenta se nedomnívám, že příští volby budou osudové. Je zřejmé, jaké základní úkoly nás v následujících čtyřech letech čekají: je to především integrace do EU. Tam nás nepřijmou, pokud si nedáme do pořádku justici a veřejnou správu. Je třeba říci, že to musíme udělat v nejvlastnějším zájmu, a tak bychom měli EU blahořečit, že nás k tomu nutí. V zahraniční politice potřebujeme zlepšit vztahy se sousedy. Zcela jistě se bude přezkoumávat diskriminační restituční zákonodárství, které znevýhodnilo české Němce. Před vstupem do EU to budeme muset napravit.

V domácí politice musíme zavádět opatření, které zprůhlední tržní prostředí a budou snižovat výskyt korupce. Čeká nás reforma veřejných financí, včetně tolik diskutované reformy penzijního systému. Musí se postoupit v reformě vzdělávacího systému, která padla na oltář politickým hrám. Bude třeba ihned po volbách vyřešit restrukturalizaci ocelářství, zprivatizovat Telecom. Snad nejsložitější bude vyřešit další osud ČEZ a těžby hnědého uhlí. Sektor se po zbrklé privatizaci Transgasu ocitl ve velmi nezáviděníhodné situaci.

Rozebírat programy politických stran nemá, bohužel, cenu. Nejsou napsány tak, aby se z nich dalo spolehlivě určit, jak chce strana v příštím volebním období postupovat. Z výkřiků "ODS volí EU" nebo populistických hesel o rovné 15% dani se rozbor dělat nedá. Nejlépe propracovaný program má ČSSD, ale i ten je mnohomluvný a soustřeďuje se spíš na to, čeho chce dosáhnout, a mlčí o tom, jak. Přitom pro posouzení reálnosti programu rozhoduje právě to slůvko jak.

Nejlepší je proto posoudit, jak se v minulých deseti letech strany chovaly. Pokud to uděláme, bude celkem zřejmé, které politické strany by se zadanými úkoly vypořádaly nejlépe. Logika ekonomického zapojení do EU však nedovolí žádné vládě, aby se od potřebného kurzu příliš vychýlila. Lze ovšem očekávat, že vyhraje-li volby Václav Klaus, který silně touží po revanši za pád své vlády v roce 1997, zkomplikují se tím přístupová jednání s EU. Klaus navíc bude pokrývat finanční a ekonomické skupiny, které se zformovaly za jeho vlády. Nesvaté propojení politiky, byznysu a médií, které tehdy vzniklo a které vláda ČSSD podstatně narušila likvidací IPB, by se mohlo nebezpečně utužit.

Je proto třeba se připravit, že budeme muset dát razantně najevo ochotu čelit jakýmkoliv pokusům o "privatizaci" veřejnoprávní televize. Pokud si svobodu médií udržíme, není třeba se bát osudovosti příštích voleb.