7. 6. 2002
Hornbach, Globus, OBI, když nevíte co by!Nejsem kutil. Barvy na uměleckou činnost kupuji už léta stále na stejném místě, problém ale nastal, když jsem potřeboval "natřít" něco jiného než obraz. Čas od času se člověk nevyhne povinnosti zušlechťovat svůj majetek a stopy času skrýt pod nános nějaké pěkné a odolné barvy. Moje smůla je, že "nevím co by" ("Když nevíte co by, koupíte to v OBI") a používám jiné odstíny, než 99,9 % mých spoluobčanů. Palisandr, mahagon a eben je všeobecně uznávaný odstín, já však zatoužil po modré a dost jsem si tím zkomplikoval život.
|
Modrou ? Vy jste blázen, člověče!Modř petrolejová byla přesně ta, která lahodí mému oku a kterou jsem už dříve nějaké to domácí dřevo pokryl. Zcela logicky jsem se vydal ji znovu koupit a zcela logicky do nejbližších prodejen v Praze 9, což je Globus, Hornbach a OBI. Jenomže to jsou právě supermarkety, mezi kterými jsem (posilován sloganem "vše pro dům a zahradu") zatvrzele půl dne pendloval, aniž bych chtěl vzít náhražkou to, co jsem nepotřeboval. Ano, když nevíte, co by (a potřebujete zrovna něco, co většina nekupuje), můžete jen tak pro radost cestovat mezi společnostmi, pro které je spokojený zákazník nadevše. "Nemáme, bohužel, je nám líto", zněly hlasy příslušných zaměstnanců, když už se mi je konečně podařilo najít (výskyt obsluhujícího personálu na sto čtverečních metrů by v těchto prodejnách jistě stál za vlastní zamyšlení). Slyšet zdrcující slovo NEMÁME, dvanáct let po zavedení tržního hospodářství, je docela kuriózní. Nevím jak by se tvářil Dr. Emil Lux a Manfred Maus z Wermelskirchenu, kteří zřídili první markety "Do-it-yourself" v Německu. Každopádně po mé zkušenosti (a není to jenom petrolejová modř, kterou jsem nesehnal) není pravda, že tyto prodejny nabízejí veškeré sortimenty zboží pro kutilství pod jednou střechou.
Na lobbismus velkých firem doplácejí zákazníciV právě nově postaveném OBI zejí v oddělení barvy-laky pulty prázdnotou."Řekněte to šéfům, že nemáme co prodávat," sděluje mi upřímně nešťastný pracovník. "Objednáváme jen to, co se dobře prodává," argumentuje jeho kolega v Hornbachu. "Lidi tenhle odstín nekupují, tak se neobjednává," přesvědčují mě zase v Globusu-Baumarktu a ani zde mi nejsou schopni nabídnout podobnou modrou alespoň v syntetice, když už ji skrze vzorník inzerují (zvládl bych si ji "Do-it-yourself" transparentně rozředit). V prodejnách Baumarkt je sice možné vybírat z nabídky 50 000 položek výrobků pro kutily, zahrádkáře a pro domácnost, ovšem jenom ne to, co chci já.. Jednatel společnosti Globus Karl-Josef Ochs může být v pohodě, protože palisandr, mahagon i eben prodávají a majitelé rodinné firmy Otmar, Albert a Steffen Hornbachovi zřejmě ničím jiným své rezidence ani "nenatírají". Absurdní je, že Petrolejová modř existuje. Vyrábí ji Balakom z Opavy, pod všeobecně známou značkou Luxol, která se ovšem v supermarketech moc nevyskytuje. Monopol zde má Lusonol (plechovky vizuálně vypadají jako Luxol), což je vlastně jakoby totéž, jenomže právě v mnohem menším sortimentu odstínů. Rozdíl je v tom, že Lusonol vyrábí Colorlak, největší výrobce barev v České republice. Jmenované supermarkety zřejmě vědí, proč Colorlaku dávají přednost a proč se ke mně Petrolejová modř skrze tyto řetězce nedostane. Spokojený zákazník je reklamní finta"Ještě pozorněji budeme naslouchat tomu, co nám naši zákazníci sdělují, protože právě to je klíčem k úspěchu," sděluje alibisticky do světa obchodní ředitel Colorlaku Marian Jurovich a netají se s cílem ovládnout trh mezi českými výrobci barev. Jenže představa, že budu nucen změnit barevný design svého skromného obydlí, mě příliš neláká. Když pan Jurovich tak naslouchá, třeba by mohl zatónovat Jedlovou zeleň (ta je totiž sem tam k mání) lehce do modra a byl bych alespoň trochu spokojený. Samozřejmě, že nemá cenu dělat si iluze o hře na spokojeného zákazníka, který je údajně cílem všech, kteří něco vyrábějí a prodávají. Cílem je zisk a prodej toho, co lidé kupují. Jistěže bych podobný odstín našel v nabídce zahraničních výrobců barev (že by vkus zahraničního konzumenta byl přece jen vytříbenější?), ale za plechovku, která stojí tisíc korun, nelze natřít ani plaňku, natož celý plot. Obojí se totiž nevyplatí. Onen vyvážený vztah kvality a ceny, pro Čecha stále prioritní, v tomto sortimentu většinou nelze najít. Je také evidentní, že zahraniční supermarkety se příliš nesnaží nabízet české výrobce. Je to logické, chtějí našeho zákazníka zvyknout na zahraniční výrobky a české vytlačit z trhu. V globálním světě to bude stejně jedno, a tak: "Když už nenajdete co by, hrajte o Harleye v OBI !" Poznámka JČ: V britských "Do-It-Yourself" supermarketech najdete odstíny všech barev, dokonce jsou tam k dispozici i míchací stroje, kde vám prodavač na počkání namixuje podle vzorníku přesně ten ze stovek odstínů, které máte na mysli - ovšem, ano, za plechovku barvy zaplatíte v přepočtu oněch tisíc korun (jenže v Británii jsou trochu vyšší platy než v ČR). To, proč je v západních zemích trh často rozrůzněnější a vůči zákazníkovi vstřícnější, je vlastně záhada, vzhledem k tomu, že i v ČR často fungují tytéž záapdní firmy, které si jaksi rychle navykly na místní šlendrián. Když už se zmiňujeme o těchto rozdílech, napadá mě, že jsem se nikdy na Západě nesetkal v restauraci s tím, že by neměli to, co inzerují na jídelním lístku. V Čechách skoro vždycky. Rekord v tom činí jedna - jinak velmi příjemná - lepší restaurace v Ostravě, kde vám přinesou asi stostránkový jídelní a nápojový lístek, honosící se nejrůznějšími specialitami. Když se rozhodnete objednat jedno z jejich četných francouzských vín, číšnice se vám omluví, že mají jen vavřince nebo frankovku. :) |