Dle čl. 10 české Ústavy má totiž tato Úmluva přednost před tuzemským právem, konkrétně před zákonem o rodině. Takže, je-li pravdivé tvrzení internetového zpravodaje Virtually ze čtvrtka 6. června, že otcem jednoho z dětí Marvanové je někdo jiný, než koho bez vědomí "biologického" otce později uvedla do matriky (kde se pravost tvrzení neověřuje), což ona sama přece vůbec nepopírá, v tom případě došlo k porušení základních práv tohoto dítěte.

A to "ve znění" článku 7 odst. 1 této Úmluvy, který mj. přímo říká, že každé dítě má právo znát své rodiče a má právo na jejich péči - tedy znát i svého pravého otce a užívat jeho péči.

Smluvní státy Úmluvy jsou pak povinny toto právo promítnout do svých "vnitrozemských" zákonů a výjimky smějí připustit jenom tehdy, nemá-li pravý rodič o své dítě prokazatelný a dlouhodobý zájem, nebo kdyby dítěti škodil.

Ty "vnitrozemské" zákony jsou ovšem asi ta největší potíž. Není tajemství, že Marvanová už byla parlamentní poslankyní. A to do roku 1998, a ne lecjakou, nýbrž místopředsedkyní ústavně právního výboru a členkou mandátového a imunitního výboru - tedy v poměrně vysokém zákonodárném postavení.

Tuzemské zákony a i mezinárodní právo by tudíž měla znát. A třeba je i zná, což napovídá fakt, že během svého poslaneckého angažmá někdy kolem roku 1995 se svojí tehdejší stranickou kolegyní z ODS Annou Röschovou převzala gesci nad zásadní přeměnou rodinného práva, které se mělo stát součástí občanského zákoníku.

Kupodivu to ale pořád ne a nešlo, takže se to stále přesouvalo z jednoho pléna do výborů a zpět na jiné plénum, až se nakonec naštvali poslanci - muži a až v roce 1998 "napříč politickými stranami" přijali rozsáhlou novelu zákona o rodině tak, aby aspoň zčásti odpovídala uvedené Úmluvě.

Nyní se ale už jakoby zapomíná, že do té doby "rodina" (původně byl tento zákon z roku 1963) obsahovala řadu "socialistických" prvků, včetně povinnosti rodičů "socialisticky" své děti vychovávat, a že dávala státním orgánům obrovskou moc do života děti a jejich rodin přímo zasahovat; což tyto úřady ve spolupráci se soudy mocně využívaly - a zneužívaly, nezřídka rovnou k "výchově" dětí proti svým rodičům.

Proto by také teď bylo vhodné, kdyby Marvanová z titulu své předsednické funkce parlamentní strany a coby adeptka na vládní křeslo veřejnosti vysvětlila, v které době imatrikulaci jednoho ze svých synů provedla: zda dle původního, "socialistického" zákona o rodině, anebo podle nového, platného od 1. srpna 1998 . Možná by to totiž jejím příznivcům mnohé objasnilo - třeba proč v její zákonodárné "gesci" novela "rodiny" neprošla dřív.

Ještě zajímavější by ale mohlo být vysvětlení příslušného soudu, jak je možné, že si mohla takovou "záměnu" otců dovolit, když je známo, že "biologický" otec (dle Virtually Petr Cibulka) o své dítě měl a pořád má opravdový zájem. Ani jedno z dětí Marvanové není ještě zletilé a v takovém případě soudy nejsou vázány nějakým návrhem na zahájení svého řízení.

Z pohledu mezinárodního práva dětí by k tomu ovšem leccos měly vysvětlit také příslušné odbory obecních úřadů jako zákonní zástupci tohoto dítěte - kvůli kolizi zájmu nemohou matky své děti u soudů zastupovat. Je přece dostatečné známou praxí u opatrovnických soudů (lépe řečeno některých soudkyň), že návrhy a námitky otců zcela pomíjejí a upřednostňují matky. Nebo zde k žádným soudním jednáním nedošlo a vše je v naprostém pořádku? To by bylo už vskutku velmi podivné.

Jinou, a možná ani ne marginální kapitolou je ovšem i to, že cílem této značně ambiciózní dámy byli dle Virtually především novináři anebo jiné vlivově význačné osobnosti. To by na jedné straně dostatečně vysvětlovalo tu masivní propagační práci pro ni, a na druhé straně by to jasně ozřejmovalo tu i jakousi její "posvátnou"nedotknutelnost ze strany médií.

Jenomže taková nekritizovatelnost je pro veřejnost značnou hrozbou, a to především do budoucnosti.

I toto je tudíž pádný důvod, proč by se Hana Marvanová už dál neměla schovávat za clonu uraženého postoje vůči nějakému "pamfletu"a měla by o sobě říci vše. Abychom se totiž nevraceli do dob počátků Charty 77, kdy se jako "pamflet" rovněž veřejně masově odsuzovalo její základní prohlášení a přitom ho téměř nikdo nečetl. Teď už je totiž politik s celým svým životem plně odpovědný nejen svým voličům, ale celé veřejnosti.