Jestliže odsuneme stranou včerejší Primu (Partii), na níž se "kupodivu" opět setkali (po kolikáté to už vlastně bylo?) naši skvělí, mladí a perspektivní ministři vnitra (jeden z nich stínový) dávající svými znalostmi a zkušenostmi, především však přímou a obratnou řečí dostatečnou záruku našemu klidnému a bezpečnému spánku, nezbude nám, než věnovat trochu více místa opětovnému zkřížení jazyků jejich předsedů (ne)opozičních stran.

Jestliže před týdnem ministr práce téměř převálcoval předsedu PS, tak tentokrát se překvapení nekonalo. Václav Klaus vzal duel zodpovědně a připravil se na něj (to nelze říci o večerním přátelském posezení s Milošem Zemanem v "Natupo" na ČT1). Vladimír Špidla opět prokázal, že už z Klause strach nemá, spíše to začíná vypadat tak, že brzy jeho "nejsilnější zbraní" bude právě antipatie vůči předsedovi (ne)konkurenční strany. Minulou neděli se potvrdilo, že panu profesorovi vůbec nesedí defenzíva, nyní aktivitu zvýšil, dokonce při argumentaci použil některé konkrétní údaje, což obvykle nečiní. Jistý, postupně získaný respekt ke stylu předsedy socialistů je znát. Podstatně také utlumil svoji pověstnou aroganci. Snažil se vyváženě dávkovat obraz velkého vůdce pro uspokojení standardní voličské základny ODS na jedné straně a vlídnou a moudrou tvář případného budoucího prezidenta na straně druhé.

Šéf socialistů zatím takových rozsah zájmů nemá, proto to měl jednodušší. Ale jen zdánlivě, musí totiž řešit velmi obtížný úkol, totiž (a to pro méně vyhraněný a méně stabilní soubor voličů ČSSD) zaplnit uprazdňující se prostor po Miloši Zemanovi, na jehož vyjadřovací schopnosti nemá. Objektivně na ně neměl, v době opravdových střetů, ani Václav Klaus. I prezident, v rozhovoru pro sobotní Právo otevřeně přiznal, že v tomto ohledu na současného premiéra nestačí. Vladimíru Špidlovi chybí i zemanovská přesvědčivost, snad proto sází na image slušného politika, moderního evropského střihu. Jeho projev nepostrádá kultivovanost, budiž mu to připsáno k dobru. V tomto kontextu se mu ale nedostává jiskry, kterou zapaluje třeba takový Blair. U nás ovšem není jediný, kdo se o takovýto civilizovaný projev důsledně snaží. Například Cyril Svoboda . Ve srovnání s ním pak Vladimír Špidla, alespoň pro mne, nemá takovou orientaci v základních problémech, resort práce a sociálních věcí nevyjímaje.

Jeho, na pohled korektní úřednická argumentace, skutečně občas vykazuje výrazné věcné chyby. Není jisté, zda tak činí (případ od případu) nevědomky nebo záměrně, je však pravděpodobné, že rétorika je zaměřena na "oslnění" těch občanů, jimž jádro problémů (technických, právních) není obecně známé, dokáží však vnímat suverénní projev a v důsledku toho sdělením věřit. Některé jeho zdánlivě jasné vize na méně důvěřivého posluchače ovšem mohou působit snílkovsky. S dluhy zachází velmi "noblesně," stejně jako "na požádání" vymýšlí líbivé koncepce pro "nejširší masy." Zde poměrně dobře kontroval Klaus, když k nim namítal, že "...nestačí mluvit o solidaritě, že je s ní potřeba něco dělat." Stejně tak správně kritizoval předvolební trik s každoročními valorizacemi důchodů slovy, že "...valorizační systém zavedla ODS." Je totiž neoddiskutovatelnou skutečností, že za Klausových vlád docházelo k valorizacím v průměru vícekrát než jednou ročně a Špidlův projekt je v podstatě jen kosmetickou úpravou, která, nebudou-li splněny podmínky, každoroční valorizaci stejně neumožňuje.

Naopak, bohužel pro ministra sociálních věcí, nezaznělo z jeho úst odsouzení představy ODS o "jednotném důchodu", stejně jako v daných souvislostech nepoukázal na spekulativní kampaň pro "rovnou sazbu daně". Jeho letmotiv "za všechno může Klaus" může být z velké části opodstatněný, podezřele ovšem působí, že Klaus může především za to, co se nepovedlo ani ČSSD (nezaměstnanost, bobtnání státního dluhu aj.), přičemž vše nyní pozitivní vzniklo jen a jen zásluhou socialistů. Neříkám tím, že opak je nebo není pravdou, občan taková tvrzení musí prostě přijímat jako předvolební rétoriku. Sociální demokracie (potažmo její předseda) má úžasnou výhodu v tom, že vládla kratší dobu a neměla tudíž tolik času, aby toho tolik zkazila (dobré výsledky v řadě aktivit nepopírám!), jako ODS. Chyb se u ní nastřádalo opravdu hodně, počínaje kupónovou privatizací a rozdělením státu jakožto kardinálními kiksy. Přes sanaci neúspěšných bank a soustavnou ignoraci práva se dostaneme i ke groteskním záležitostem. Vysmívání se akci "čisté ruce" (ne)snese srovnání s Budínského "antibyrokratickou komisí." Jednoduše "plácání do vody".

Co však je smutné, iritující a opravdu společné oběma stranám, je rozpor mezi proklamacemi a konkrétními činy. ODS měla příležitost první. Využila ji. Konzervativně se vymezující strana pohříchu vládla socialistickými metodami. Neviditelné ruce trhu bránila v provětrání bankovního sektoru i v přirozené selekci "velkých" manažerů. Nyní totéž vyčítá ČSSD. Když měla poprvé rázně zasáhnout proti odborářům Českých drah, zavelel k ústupu sám hlavní velitel. Tahle bída pokračuje dosud, a to nejen pokud jde o zmíněného molocha. Příkladů by se našlo dost i mimo hospodářství, posledním tedy budiž mobilizace proti levicovému nebezpečí. Povolební obrat o 180 stupňů nelze ovšem vyčítat pouze modrým ptákům. Socialisté sice nic podobně agresivního nevyhlašovali, nicméně ochotně se připojili, takže kolaboranty jsou oba politické subjekty.

Samozřejmě, svým způsobem a v rámci svých možností, kolaborují i ostatní strany, jsou jim často bližší poslanecké a senátorské hazuky, než vlastní programy, natož občané. Do těchto stran se ovšem nestrefuji, protože mi k tomu naše média před volbami nedávají šanci. Proto, abych uzavřel své dojmy a asociace ze včerejší 7mičky, nesmím zapomenout na Janu Bobošíkovou. Její úlohu asi hodně diváků spatřovalo v co největším zastírání příchylnosti Novy k ODS. Nevím, zda takový úkol měla, rozhodně se mi však nezdálo, že by se snažila šetřit Vladimíra Špidlu. Výpady proti Václavu Klausovi, pokud k nim došlo, se mi zdály pouze symbolické. Celkově to snad zvládla.

Večerní selanku na ČT1, přirovnatelnou ke stínovému boxu, můžeme vynechat s konstatováním, že měla-li někomu prospět, tak se to asi více povedlo ČSSD (Zemanovi).

K celkovému mediálnímu obrazu politiků v předvolebním období bych na závěr rád zopakoval, že "noví" zájemci o účast v politice by do ní těžko vstupovali s odlišnými motivacemi, než mají ti současní. Nic moc by se nezměnilo, nicméně alespoň na chvíli by se narušily zaběhané vazby a existující stereotypy. Opravdu zásadoví a entuziastičtí idealisté ale žádnou šanci nemají - těch se volič spíše obává. Bohužel nemají příležitost (prostor) se k věcem veřejným alespoň občas vyjádřit. Strach médií z infiltrace nekonformních názorů je obrovský.