Před dvěma lety přesně

Pod pískovcovou skalou na zahradě malého domku sedí delegace z Úřadu Prahy 6. V čele stolu a v čele delegace sám starosta Pavel Bém. Právě do mikrofonu hlásá, jak fandí Medákům, jak podporuje všechny jejich kulturní snahy, včetně úsilí o zachování Starých Střešovic po stránce architektonické, i co do způsobu života bývalé domkařské kolonie. Vedle něj sedící mladík se nejistě, ale spokojeně usmívá. Cedule před ním hlásá jméno Martin Skalský, tedy jeden z Medáků. V roce 96 obsadil společně s kamarády tuto tehdy ruinu, Pavel Bém na podzim 98 získal křeslo starosty Prahy 6.

V době projevu pod pískovcovou skálou byl tehdy Bém ve starostovském křesle rok. O tom, že Medáci jsou vlastně squatteři, věděl, ale při ódě, která ve zpětné analýze zůstala pouhou ódou na jeho popularitu, se kritika nehodila. Bém naopak tehdy zdůraznil, že toto jsou jiní squatteři, kteří nabízí zajímavý a vítaný projekt. Aby Medáky uchránil před možnými sankcemi ze strany tehdejšího majitele objektů - magistrátu, zajistil jejich převedení do vlastnictví Prahy 6.

Leností nic nezkazíš

Uchlácholení Medáci se tedy spokojeně a naplno pustili do dalších kulturních a pro staré Střešovice záchranářských aktivit. Jako občanské sdružení směle brojili proti svévolným a nepovoleným přestavbám okolních staveb na luxusní penziony a podávali vlastní projekty na využití či záchranu lokality. Ostatně, bylo to přeci přání i pana starosty. Přílišnou aktivitou si ovšem znepřátelili nejen majitele nepovolených staveb, ale i úředníky. Spojnicí mezi stavějícími novousedlíky a městskou částí je totiž stavební úřad pro Prahu 6.

Řada projektantů a architektů tvrdí, že se jedná o nejpochybnější stavební úřad v celé Praze. Povolení, jehož vyřízení na Praze 1 trvá měsíc, může zde trvat i více než rok. Vedoucí stavebního úřadu Petr Malotin zastává tuto funkci přibližně 20 let, má tedy značné kontakty a disponuje poměrně velkou silou v rámci provozu úřadu.

Od pískovce k závěsu

Samotné Střešovice se rozdělily na dva tábory: "penzionůchtiví" novousedlíci, kteří sami v místě ale nesedí ani nebydlí ,a starousedlíci podporující snahy Medáků. Ale snahy Medáků podporují i ti novousedlíci, kteří přišli do Střešovic bydlet a ne vydělávat peníze z pronájmů. Lidé, kteří si zde koupili pozemky nebo opravili domky k bydlení svých rodin, jsou často "normální", příjemní a citliví lidé. Medáci, vědomi si svého právně vnejistého postavení, se několikrát pokusili vnutit se Úřadu s návrhem nájemní smlouvy, potažmo nájmu nebo i odkoupení domků na splátky. Bez odezvy.

Když koncem října 2001 našli na vrátkách přibodnutý papír podepsaný kýmsi ze SNEa (to je správní firma zřízená Úřadem), že se mají vystěhovat, nejlépe však včera, zadoufali v omyl. Inu, zavolali svému mecenáši Pavlu Bémovi. O ničem prý nevěděl a samotného ho to překvapilo. Za pár dní si však vzpomněl, že Medáci jsou squatteři, že sice obsadili ruiny plné kopřiv kdysi určené ke zbourání, z kterých vlastními náklady udělali nejen znovu obyvatelné baráčky, ale i prosperující kulturní zařízení, ale zákon je holt zákon.

Někdejší fanda, dnes jen uvědomělý úředník Pavel Bém na schůzi zastupitelstva v projevu (nyní ovšem před těžkým rudým závěsem hotelu Praha, nikoli před pískovcem) Medáky odepsal: Jsou to squatteři, a to je to podstatné.

Mediální sláva, polní tráva

V té době se řada sdělovacích prostředků Medáky ideově podpořila. Kromě Reflexu, tedy vlastně vlastně J.X. Doležala. Jeho článek byl PR pro Pavla Béma. Ironizující poznámky měly donutit čtenáře, aby Medáky vnímali jako bandu nemakačenků, příživníků a manipulátorů. Za projekty Medáků však stojí řada významných lidí z oblasti kultury. J.X.D. přiznal, že nikdy na žádném představení u Medáků nebyl, ale jeho představivost o údajných akcích mu stačila.

Sdělovací prostředky se věcí přestaly zabývat, vždyť dlouhodobé tahanice nejsou zajímavé. Úřad ale pracoval vytrvale. Na všechny tři objekty, které do té doby obhospodařovali Medáci, vypsal konkurs. Jeden objekt měl být prodán, druhé dva pronajaty.

Konkurs

Medáci se nevzdali. Podali projekt podle vypsaných podmínek na jednotlivé objekty. Podmínka oddělenosti projektů je značně znevýhodňovala, protože na už rozjetý program potřebovali alespoň dva ze tří domků. Domky jsou totiž spojeny nejen místem, ale i programem.

Projekt Medáků na každý z domků měl cca 800 stran a podepsáno pod ním bylo 50 organizací. Bylo tedy průkazné, že projekt je finančně, organizačně i myšlenkově zabezpečen a skýtá městské části poměrně velké záruky. Největší zárukou však bylo, že menší projekt byl už dva roky úspěšně realizován.

Dne 15.5. 2002 vydala Rada městské části Praha 6 usnesení:

Jeden dům byl prodán soukromníkovi, další do pronájmu získali Medáci a konečně poslední, ale nejdůležitější objekt pro možnost kulturních aktivit, získala do pronájmu paní Kopecká.

Co si pořád stěžují, diví se radní, vždyť jeden domek mají. Potíž je v tom, že v domku o čtyřech místnůstkách a jednom minidvorku těžko mohou pořádat divadlo či koncert. Zákulisně někteří radní doporučili Medákům domluvit se s paní Kopeckou na společných kulturních akcích...

Dohodnou se s Kopeckou?

Nemohou! Není s kým. Úředníci Prahy 6 totiž adresu paní Kopecké tají. Ještě za doby vlastnictví domků magistrátem jistá paní Kopecká o tento objekt projevila už zájem. Narozdíl od Prahy 6 nedělal Magistrát problémy se zveřejněním uchazečů o objekty a účastníkům dal nahlédnout posléze i do konkurenčních projektů. Adresu domnělé úspěšné kandidátky Medáci tedy mají. Adresu ano, ale bez paní Kopecké. Tu na této adrese nikdo nezná. Jelikož domek získala na základě projektu keramické dílny, další pátrání bylo v kruzích keramiků. Se stejným neúspěchem.

Druhý znamená smrt

Medáci jsou na seznamu podle úspěšnosti druzí, právě za paní Kopeckou. To je přeci dobré! Jenže pořadí v konkurzu není hra o kuličky, ale o barák. Kdo je druhý, je i poslední. Ano, může se prokázat za rok za dva nebo za tři, že paní Kopecká nedostála závazku nebo dostála jen v tom, že nacpala peníze do rekonstrukce. Začne soud a nový konkurs. Podle chování radnice by pak mohli být Medáci zase druzí. No, neber to!

Je ještě šance?

Zjistili jsme, že projekt Medáků byl radou ohodnocen jako velice kvalitní, minimálně srovnatelný s projektem paní Kopecké. Pořadí stanovila ovšem tříčlenná komise, všichni ODS. Jak již bylo řečeno, Medákům se nepodařilo pouze sepsat výborný projekt na další rozšíření kulturních aktivit, jak pro děti, tak dospělé, ale podařilo se jim i získat i sponzora, který by pomohl s financováním celého projektu, tedy ve všech třech vytoužených domcích. Jenže právě ve financích na jeden z domků je paní Kopecká trumfla. V případě pozdějšího zrušení smlouvy a teoretickém pronájmu Medákům budou muset znovu shánět finance. Do Střešovic se kdysi nastěhovali z důvodu neschopnosti platit za normální bydlení. Jejich kulturní akce nejsou výdělečnou činností.

Zůstává řada nezodpovězených otázek

Proč se změnilo chování pana starosty? Proč nereagoval Úřad na pokus Medáků legalizovat bydlení na základě nájemní smlouvy či koupí? Byl opravdu projekt paní Kopecké o tolik lepší než ověřený projekt Medáků - o paní Kopecké přitom nikdo nic neví, - jen protože nabídla pár tisíc ročně navíc? Úřad přeci přichází o miliony na nepodařeném prodeji chátrajícího hotelu Praha.