Vše začalo loni 6. prosince, kdy obecní zastupitelstvo Víru s účinností od letošního 1. ledna přijalo obecně závaznou vyhlášku o úhradě místních poplatků za odvoz odpadků; obdobnou vyhlášku vydalo obecní zastupitelstvo v další nedaleké obci Velké Tresné. Spornými částmi těchto místních vyhlášek se následně staly ty jejich části, které takto "samosprávným" přístupem měly v plné míře osvobodit od poplatků ty občany, kteří s obcemi uzavřou samostatné smlouvy o odvozu nádob s "váženými" odpady a budou za jejich odvoz platit přímo těmto obcím. Tím ale hrozilo, že občané s trvalým pobytem v obci by ve své šetrnosti dostali možnost vlastního "hospodaření" s odpady, tedy že by je třeba mohli jen tak někde odhazovat na "černé" skládky, nebo do polí, do řeky či do potoka, anebo je "jenom" prostě pálit v kamnech, a k místnímu zpoplatnění přihlásit jen to opravdu nejnutnější.

Takový způsob "samosprávy" ovšem platný zákony o obcích a zákon o odpadech neumožňují, a jelikož příslušný úřad státní správy v rámci dozorové činnosti nad obecní samosprávou má dle zákona o okresních úřadech povinnost pozastavit účinnost takových vyhlášek, okresní úřad ve Žďáru nad Sázavou to učinil svým Opatřením z letošního 20. února. V něm oběma obcím jejich "odpadové" vyhlášky pozastavil a nařídil toto Opatření zveřejnit na jejich úředních deskách s tím, aby tyto vyhlášky do tří měsíců samy zrušily. Zatímco obec Velké Tresné tak bez "odmlouvání" učinila, "vírští grandi" ve svém "odboji" na platnosti své vyhlášky nadále trvají. Tříměsíční lhůta jim uplynula 20. května, takže teď bude následovat další postup, který dle § 124 odst. 1 zákona o okresních úřadech určuje, že přednosta okresního úřadu ve Žďáru nad Sázavou nebo krajské zastupitelstvo v Jihlavě musí navrhnout Ústavnímu soudu ČR, aby tyto vyhlášky zrušil sám.

Tolik právní stav, kterým by vše mohlo skončit.. Jenomže nekončí. Poněvadž zde už nejde pouze o jakousi komunální banalitu, respektive o hrdost "vírských grandů", ale jde především o obecnou čistotu vzduchu a zároveň o možná až kuriózní představu o samosprávě na úkor společenských zájmů.

Je vcelku možné, že místní občané jsou na svůj "vzduch" už natolik zvyklí, že jim ani nepřipadá moc v nepořádku. Kdo ale v topném období aspoň jednou jel nebo procházel touto vsí, nemohl si nevšimnout, jak se z mnoha tamních stavení valí temný hustý smradlavý dým, který veškerou malebnost tohoto údolí a jeho okolí velmi razantně znehodnocuje a dá se přímo říci dusí. A z čeho jiného může takový kouř jít, než zejména z různých odpadů? Z odpadů, které měly být odvezeny na příslušné místo a tam řádně ekologicky zpracovány, a nikoli aby sloužily jako otop pro "pohodu domácího krbu". V tomto směru je tedy dozor státní správy plně na místě, neboť ten vzduch tam přece nepatří jen místním obyvatelům, ale všemu živému i neživému, tedy také okolní přírodě.

Další podivnou představou o funkci samosprávy je sílící obecná domněnka, že co si budou lidé ve své obci či svém kraji dělat, je jen jejich věcí a nikdo další jim do toho už nemá co mluvit. Jelikož dle české ústavy mají kraje též právo zákonodárné iniciativy, začínají se objevovat první jakoby nesmělé úvahy o návrzích zákonů, které by jednomu kraji třeba i mohly vyhovovat, ale pro jiné kraje by už mohly být přímo pohromou. Řevnivost, závist a snaha všemožně škodit svému sousedovi je ostatně dostatečně známých rysem povahy většiny obyvatel zemí Koruny české, zrovna tak, jako s "novou demokracií" rostoucí chamtivost a bezohlednost ke všemu, včetně nejbližšího okolí. Skoro nikdo si ale přitom už ani neuvědomuje, že někdejší a už delší čas mizící malebnost českého i moravského venkova měla svůj původ ani ne tak v hrdosti lidí na svůj majetek a na své území, jako spíš v donucovací moci vrchnosti "císařpána" a šlechty, kteří často velice přesně určovali, jak se domy mají stavět, jak a jaké se kolem nich mají zakládat a pěstovat sady, kdy a jakým způsobem se mají obdělávat pole, nebo i jak a jaké se mají sázet stromy podél silnic a cest.

"Císařpán" a šlechta už tady ale nevládnou a každý se zaklíná demokracií a svobodou. Přitom je ale jakýmsi podivně zkomoleným způsobem tato vcelku ne příliš zasloužená svoboda chápána jen jako nějaká "věc", s níž lze volně manipulovat jen ku prospěchu.jednoho člověka, jeho rodiny nebo jeho blízkých přátel. Zatímco, řečeno slovy Ericha Fromma, svoboda tkví především v kvalitě naší osobnosti, v tom, zda jsme více či méně svobodní v odporu k útlaku, v tom, zda víme, co chceme dělat a být sebou samými. A to nikoli na úkor někoho jiného, ale v souladu s přírodou a s celým řádem kolem sebe. Takto vzato, je "odboj" nejen "vírských grandů", ale možná i statisíců jim podobných jednotlivců značně negativní a škodlivý. Což ale Ústavní soud ve všech souvislostech a příčinách řešit nemůže a vlastně by ani řešit neměl. S takovým řešením by měl začínat každý sám u sebe.