Uvedení Prezidentek Wernera Schwaba na prkna Divadla Petra Bezruče v režii Janusze Klimszy také předznamenává proměnu ve výběru repertoáru divadelních her, k níž se autoři pro následující období rozhodli. Inscenace nemá žádný ústřední děj či motiv, kterého bychom se mohli chytnout, nýbrž je celá založena na mluveném slovu. Takže někdy může při celkovém zhlédnutí klást veliký odpor.

Podstatou této hry není ukázat tři stárnoucí ženy a jejich osudy, nýbrž mohli bychom ji nazvat "duchovní meditací" nad různými banálními i důležitými otázkami, s nimiž se člověk potýká po celý život. Drsné hovory - někde na pomezí komiky, absurdity i tragiky, které mezi sebou vedou tři zdánlivě odlišné postavy, se neustále točí kolem jejich zameškané a promarněné minulosti, kolem své vlastní osobní zkušenosti s životem, který je podvedl.

Hrdinky se pohybují mezi třemi rozdílnými a zároveň navzájem se vylučujícími póly, které tvoří dohromady realistický i snový trojúhelník lidských hodnot a postojů. V malém a chudém pokojíku se tedy u jednoho stolu setkávají Erna (Zdena Przebindová) - toužící po "duchovním manželství" se Svatým otcem, Greta (Alena Sasínová-Polarczyk) - obtloustlá, věčně se přežírající a vulgární žena, prožívající ve svých představách naopak možná až příliš přehnaně lásku založenou na sexuální zvrácenosti, a Maridl (Marcela Čapková) - zdánlivě nejnevinnější ze všech tří, která nejvyšší hodnotu a pravdu vidí paradoxně v záchraně lidí před utopením se v jejich vlastních výkalech. To, co ale tyto tři ženy spojuje, je především krutost a paradoxnost doby, která se jejich snům i realitám vysmívá nejen svou současností, ale především jejich vlastní minulostí, která se k nim obrací zády.

Najednou si začínají uvědomovat, jak bezohledný a zbytečný byl jejich život, kolik neštěstí, na něž si nyní stěžují, způsobily samy svojí nevšímavostí a sobeckostí vůči ostatním - především vůči svým potomkům. Začínají si uvědomovat, ale nikoli napravovat. Už nejsou schopni ničeho jiného než jen zbytečných rozhovorů a zbytečných tužeb, které dávno ztratily. U jednoho stolu, u chleba s játrovým salámem, u sklenice alkoholu, u fotky Svatého otce, u skříně plné různých druhů masa, u kostry psa zakrytého černým hadrem. Zbytečné "meditace" o všem možném, o ničem, o životě, o snech.

A nad celou scénou bdí pak Schwabův kritický Mefistofeles - hlas, vycházející odkudsi z útrob noci, z šedivého dne, a volajícího pekla. Výsměch všemu.

Samotná hra je pak završena vpádem lidové kapely nazvané Ládovačka a tří mladých německy mluvící dam, oblečených v černý šat. Těžko mi říci, zda ty ženy byly jejich vlastní minulostí, která převálcovala současnost, či, jestli to byl násilný zásah doby, která jim plivla do stárnoucích tváří. Nicméně závěrečný výstup potřel celý předchozí děj - ne-děj a vše přesunul do úplně jiných rovin, do oblasti televizních či divadelních frašek.

Až na tento trochu překvapivý konec, strnulost a zdánlivá monotónnost a neměnnost celé scény, která je tu dodržována téměř po celou dobu, přesně odpovídá tématu hry, jímž není příběh, ale pomalé a neznatelné plynutí času jakoby v jediném okamžiku.

Skvělý výběr hlavních protagonistek je v tomto Klimszově představení podepřen tedy nejen dobře a zajímavě vyřešenou scénou se všemi jejími doplňky (mlýnky na maso, noviny, sklenice s vyoperovanými orgány, živý holub), ale především výpravou kostýmů. Bylo zajímavé pozorovat představitelku Grety, která byla navlečená do pouťových červených korálů, paruky - tyčící se hrozivě do výše, a hlavně šatů, které byly na její vycpané postavě hrozivě napasované; nebo sledovat Maridl, jak chodí obutá v obrovských botách plných písku.

Jděte se podívat. Sami si utvořte svůj vlastní názor, neboť tato hra, už právě proto, že je založena především na různých úvahách a není podepřena ústředním dějem, nepřímo vybízí k rozporuplnosti a rozdílnosti chápání. Je tu tolik, co na první poslech může uniknout, tolik, co tu sice v jednotlivých výstupech vystupuje nad ostatní, ale v celé hře nakonec zapadá. Takže dávejte pozor. Stojí to zato.