Kdyby ty ryby byly v rybníce. Ale ony jsou v pr........i a to se píše rok 2002.

Začnu historií. Uprostřed roku 1995 se rodila v úzkém kruhu informatiků ČSSD Státní informační politika, která pak byla prezentována české i zahraniční odborné veřejnosti na mezinárodní konferenci v pražském hotelu Renaissance. Její podstatou byla digitalizace a následné propojení všech informačních registrů státu v jeden navzájem provázaný celek. Vše pod heslem "Jednou a dost" - jednou data občan státu poskytne a stát se postará o jejich okamžitou distribuci do všech registrů, kde se tato data vyskytují. Data pak budou pro občana zadarmo, neb si je už jednou zaplatil - ze svých daní. Budou k dispozici na veškerých místech, kde je veřejná správa - tedy v každé obci, i té nejmenší. I proto musel do všech domů v ČR Telecom natahovat nové dráty. Potud idea.

Jádro tohoto informačního systému měly tvořit čtyři registry, obsahující základní údaje o fyzických osobách, sídelních útvarech, nemovitostech a ekonomických subjektech. Ve všech ostatních registrech by tyto identifikační údaje byly nahrazeny záměnnými alfanumerickými identifikátory, znemožňujícími zcizení datových souborů a ohrožení dat občana či firmy. Zadání obsahovalo (přes odpor některých) i bezpečnostní doložku, kterak předejít systémovou ochranou úniku dat z těchto cca 50 státem zřízených a státními institucemi provozovaných registrů. Řešení se našlo v middleware - tzv. bezpečnostním rozhraní, přes které by probíhaly veškeré dotazy do oněch "jádrových registrů" a které by bylo transparentně monitorováno logy, prozrazujícími kdo (ID úředníka), odkud (ID subnetu a stanice), na koho (ID cíle) se kdy (datum) ptal. Tyto údaje by byly nesmazatelným způsobem ukládány v systému rozhraní, s chráněným přístupem přes "sedm přístupových klíčů" (sedm osob, bez jejichž individuální biometrické identifikace by nebylo možno systém "odemknout" pro "generální přístup" či kontrolu. Podobný bezpečnostní přístup se používá při ochraně technologií, papíru, barev či předloh pro ceninový tisk - např. u bankovek. Půlstoletí úspěšně. Řešení obsahovalo i požadavek na "datový kontrolní úřad" či "digitální kontrarozvědku", dohlížející na ochranu osobních údajů a regulérnost zacházení s informačními systémy (dnešní ÚOOÚ s poněkud mocnějšími pravomocemi). Dávalo ale poměrně mnoho možností tajným službám a speciálním policejním, bankovním a celním útvarům, nicméně pod stejným "logováním" jako u všech ostatních úředníků. Nikdo by nebyl nekontrolovatelný, nicméně u pracovníka ekonomicko analytického doboru MF by nepřišel "pán v koženém kabátu" se ptát, proč a z jakého důvodu zadal dotaz na ekonomické vztahy či držbu nemovitostí 40 000 osob, kdežto u úředníka matriky obvodního úřadu ano. A to ihned. Pokud vůbec by měl úředník matriky možnost zadat tak rozsáhlý dotaz. Protože přístup k datům měl být striktně oddělen dle funkcí, kompetencí i místní příslušnosti. Občan by se tedy nemusel bát ani onoho sčítání lidu, bytů a domů. Mohl by důvěřovat svému státu a stát by byl schopen garantovat permanentní zajištění důvodnosti této důvěry...

Tento koncept narážel u některých resortů (finance, vnitro) na tvrdý odpor, neb znemožňoval jakoukoliv manipulaci či využití informací "nad rámec pověření", únik dat a značně by omezoval resortní svobodu v budování vlastních informačních systémů a tím i nelegální příjmy vedoucích IT na těchto ministerstvech. Odstranil by také nefunkční duplicity či triplicity datových řad (registr fyzických osob byl samostatně na ČSSZ, MV - dnes obce, VZP a dílčím způsobem na MF) stejně jako v několika krocích by odstranil chybovost stávajících registrů (dosahující v registru obyvatel MV až neuvěřitelných 25%). Úniku dat státu jsme byli svědky např v situaci, kdy z ministerstva vnitra unikly adresy všech žen, starších 60 let a byly použity pro volební kampaň KDU-ČSL. Podezřelým se tehdy stal jeden z náměstků ministra, shodou okolností za KDU-ČSL.

Nezbytnou součástí Státního informačního systému byla i standardní identifikace oprávněného uživatele systému a jím zasílaných dokumentů. Tehdy se zrodily první legislativní návrhy na zákon o elektronickém podpisu a řadu dalších zákonů (ISVS). Zrodily se i první návrhy na sled kroků a jejich finanční náročnost, později známé jako Akční plán SIP.

Mezitím se sociální demokracie dostala po volbách do jednobarevné menšinové vlády a jako jeden z prvních koncepčních dokumentů (resortnch politik) schválila Státní informační politiku a pověřila místopředsedu vlády Mertlíka jejím rozpracováním a realizací. Vzala na vědomí i doplňkovou koncepci - SIP ve vzdělání, zpracovanou kolektivem MŠMT. Jako další schválila koncepci decentralizace veřejné správy, jejíž funkční součástí byly i výstupy z kvalitních informačních zdrojů státu (katastr, ARES, registr obcí ap.)

A jako se nic nemůže povést beze zbytku, tak i zde narazila vládní strana na masivní překážky. Jedna z nich byla vnitřní: neschopnost důsledné personální politiky a nedostatek kvalitních lidí na místa ve státní exekutivě. Jen tak se mohlo stát, že předsedou ÚSIS se stal Karel Berka a posléze Berkův náměstek Kratochvíl. Jejich výsledky netřeba popisovat, jsou všeobecně známy a oba měli štěstí, že neskončili hůře, než skončili. Jen tak se mohlo stát, že i místopředseda vlády Mertlík se nechal ovlivnit svými úředníky a právníky a systém identifikace živnostníků ARES zveřejnil v plném rozsahu na internetu a zdarma až po tvrdém nátlaku informatiků ČSSD a po vyhrůžkách mediální skandalizací. Jen tak se mohlo stát, že se ministrem zodpovědným za informatiku stal posléze mladý, nadaný playboy Karel Březina, který se pak více věnoval mediální prezentaci své nové manželky a jejího psa než prezentaci a realizaci Státní informační politiky. Za realizací všech myšlenek ale stojí lidé. A ty myšlenky jsou pak hodnoceny podle realizace - podle kvality práce oněch zodpovědných.

Druhou překážkou, která se ukázala být téměř nepřekonatalná, byla tristní situace v aparátu státu. Laxnost a nezájem v lepším případě, aktivní obrana a byrokratické sabotáže v případě horším provázely celý proces přípravy a realizace SIP i SIPVZ ze strany úředníků prakticky ve všech resortech. Provázely i legislativní proces, komplikovaný situací menšinové vlády za nepřízně až zjevného odporu v bývalé vládní straně k vymetání Augiášova chléva. Na vině byla neschopnost většiny "analogových" právníků vyrovnat se legislativně s poněkud příliš abstraktním a technicky exaktním fenoménem "digitálního" světa. Situaci komplikovala i politická situace - napojení opoziční US na lobbisitckou strukturu IT firem - SPIS. Z toho vyplynula řada konfliktů nejen mediálních a politických, ale i věcných - např. problém kompatibility s právem EU u zákonů navrhovaných poslanci či poslaneckých pozměňovacích návrhů . To vše poznamenalo příparvu zákona o elektronickém podpisu i kampaňovitostí a laickými prvky. Poznamenalo to i osud dalších klíčových registrů - např. katastru nemovitostí. Přitom cíl měl být jiný. V poslanecké sněmovně za těchto podmínek vznikla "digitální koalice", která si za cíl vytkla překonat politické rozpory nad nevyhnutelným - rozvojem informatizace společnosti. Bohužel se firmy přifázované na tuto koalici nebyly schopny vytvořit kvalitní týmy a sledovaly pouze své úzké komerční zájmy, které se ne vždy kryly se zájmy vlády.

Za této situace vznikaly zákony, o kterých lze sice DNES říkat, jak se TEHDY měly tvořit, ale na situaci to už mnoho nezmění. Kdyby byl napsal tento článek Tomáš Pecina v roce 1996, byl by považován za vizionáře, dnes je na roveň mediálně preferovných ekonomických analytiků, kteří z rozzářené obrazovky na konci večera sdělí národu, kterak a proč kurzy akcií či dolaru stouply či naopak klesly... Nikdy neopomenou zdůraznit, že to je zásluhou trhu, nikoliv vlády... Má možná Tomáš Pecina i pravdu, ale říká ji příliš, příliš pozdě. Klíčové zákony už jsou napsány a cesta k profesionalitě vede nyní přes konsensus o změnách, odpovědnost poslanců a jejich vůli neučinit všechny uživatele počítačů rukojmími svých politických předvolebních her. Má poznámka, kterou s takovou vehemencí a suverenitou kritizoval Tomáš Pecina, nesměřovala k inženýrskému konceptu, kterak vynalézt kolo kulatější, než se to už povedlo, směřovala jinam - k apelu na NUTNOST POUČENÍ Z MINULÝCH CHYB - NUTNOSTI ÚZCE SPOUPRACOVAT NIKOLIV SE ŽVANILY A LOBBISTY (jako se to povedlo Vladimíru Mlynářovi a zabilo to kvalitu zákona o elektronickém podpisu a na něj navazující předpisy), ALE S ODBORNÍKY A NUTNOSTI HLEDAT U NICH RADU A ODBORNOU POMOC. NESTRANNOU, NEÚPLATNOU. Nehledat kšeft pro své firmy, ale prospěch pro tento stát. Protože pokud legislativci s politickým mandátem i zodpovědností - poslanci ústavněprávního výboru Parlamentu České republiky - tuto věcnou, lobbistických tlaků oproštěnou spolupráci s inženýry nevyvolají, budou sami vynalézat v porodních bolestech hranaté kolo informační společnosti. Pokud inženýři nenaučí poslance, že kolo je kulaté, budou ho mít hranaté. A v tom má Tomáš Pecina pravdu stoprocentně. Zodpovědnost je ale dnes už jen na poslancích. V tom mám zase pravdu já. Mezi odbornými argumenty Tomáše Peciny (jak by to mohlo být) a mým hodnocením současné situace (jak to je) není tudíž rozpor a některé jeho soudy proto opravdu, ale opravdu nechápu...

Ministra-playboye Březinu za jeho debakl v realizaci vlastní vládou schválené Státní informační politiky piedestal v Síni slávy informatiků nečeká. Možná ho čeká "za odměnu" křeslo ředitele Fotbalového svazu či ředitele pro strategický rozvoj Českého Telecomu, ale i o tom pochybuji. Předsedou představenstva ČT je totiž fundovaný informatik s koncepčním analytickým myšlením a odvahou realizovat své záměry - Ondřej Felix. Zbývá tedy fotbal... Březinovým krédem však je - "Nepochválí-li tě nikdo jiný, musíš se pochválit sám". Tedy - uvidíme, co přinesou dny příští...

Autor, redaktor BL, je stále ještě členem expertní komise pro telekomunikace a informatiku ČSSD a vedoucím jejího programového týmu