Samozřejmě svou roli před celkovým bilancováním války sehraje, jak citelné ztráty na obou stranách si konflikt ve své finální fázi ještě vyžádá. Už teď (3. dubna večer) ale lze očekávat, že včerejší kritikové války na vládní úrovni více či méně rychle změní způsob svého vyjadřování na účet samotné války (a zvláště vůči USA), protože -- pragmaticky vzato -- nemohou (ve vlastním zájmu!) přehlížet možnost podílet se na poválečném plánu obnovy Iráku ("ropa za potraviny" apod.). Už teď, když se blíží invazní jednotky k Bagdádu a k jeho brzkému obklíčení, je sporné, zda vůbec ještě žije ten, kvůli němuž ten válečný konflikt je adresně veden -- Saddám Husajn.

Ať už tedy častujeme těmi či oněmi přívlastky samotnou tuto válku, jen opatrnost teď velí neprorokovat její příliš brzký konec a minimalizovat předem její daň krve. Obojí však vyloučeno není. Kéž by! Bude se ale nadále -- byť už ne tak úporně -- vést debata o motivech vedoucích k té válce. A v tomto směru je skutečně nepřeslechnutelné, že ta válka snad "smrdí ropou". V tomto ohledu by mělo být zadostiučiněním, že z tisíce ropných studní na jihu bylo ustupujícími iráckými jednotkami zapáleno jen necelé 1% (a v oblasti se těžilo 60% irácké produkce!). Přitom v obsazeném Kuvajtu stačili Iráčané při svém ústupu před 12 lety zapálit nebo závažně poškodit na 800 studní (navíc bylo vylito 7 milionů barelů ropy do moře jako další nemalé zničení životního prostředí). Málokdo už uvažuje o tom, že kdyby Američanům (a Britům) šlo jen o ropu, že bez války by byla dohoda o dodávkách ropy nejen jednodušší, ale navíc taky prokazatelně levnější, ale i humánnější a ekologičtější (o nepřehlédnutelné nezávislosti USA na zahraniční ropě ani nemluvě)!

Obávám se (a už jsem o tom psal dříve), že možná mnohem svízelnější v tom iráckém konfliktu je, že Američané po rezoluci č. 1441 přece jen jaksi dali najevo, že by zřejmě stáli o výraznější dokumentační souhlas Rady bezpečnosti OSN s válečným řešením irácké krize. To muselo být nutně vodou na mlýn případné kritiky amerického (a britského) postoje, když posléze došlo k vojenskému útoku na Irák. Asi by se nemělo zapomínat, že první "válka v Zálivu" byla ukončena pouhou "dohodou o kapitulaci", tedy bez mírové smlouvy. Takže stávající válečný konflikt v Iráku lze také interpretovat jako "pouhé pokračování" té první války v Zálivu(jejíž tažení bylo tehdy před už nabíhajícím vojenským náporem směrem na Baghdád nečekaně zastaveno).

A pak lze ovšem uvést, že už rezoluce č. 687 (z roku 1991) zavazovala Irák (Saddáma Husajna) k rozmanitým plněním, k nimž prokazatelně po léta nedocházelo (ať už v Iráku působili inspektoři, anebo jim po několik let dokonce bylo odepřeno plnit předpokládané funkce). Také se ukázalo, že teprve masivní vojenská přítomnost USA v blízkosti Iráku donutila Saddáma koncem loňského roku k postupným (takticky načasovaným) koncesím vůči obnovení činnosti orgánů OSN na území Iráku. V tomto choulostivém bodě se může objevit otázka, zda je ještě důležité najít zakázané látky v Iráku. Pokud neměl Saddám co skrývat, stěží by zbraňoval komisařům v jejich práci. To ovšem automaticky není důkaz. Ví se ale, že obávané (a zakázané!) bojové látky Saddámův režim vlastnil a nejednou použil; aniž pak zřejmě průkazně doložil, že je beze zbytku zničil.

Jsou tu ovšem v této válce další problémy. Hned v průběhu času těsně po první světové válce se mohlo zdát, že dojde ve sledované oblasti k řešení tzv. "kurdské otázky". Winston Churchill patří mezi ty, kdo ještě roku 1921 marně usilovali o autonomii pro Kurdy. Dnes jsou Kurdové největším národem bez vlastního státu. Přitom polovina jich žije v Turecku (další žijí také mj. v Íránu nebo v Sýrii). Je otázka, zda se podaří vytvořit v Iráku takové poválečné uspořádání, které by bylo dostatečně stabilní jak uvnitř, tak i navenek. Šíitští Arabové jsou v Iráku početně většinou; sunnitší Arabové zatím drželi v zemi vládu; a kdyby mohli iráčtí Kurdové využívat ropu v Mosulu a Kirkúku, nezůstalo by to bez přitažlivé odezvy mezi chudobnými Kurdy za hranicemi Iráku. (Nelze taky zapomenout na setrvalé problémy s poválečným uspořádáním např. v Afghánistánu. Kmenové a rodové zřízení má tam stále větší sílu než zvenčí požehnané celostátní struktury.)

Když už se teď uvažuje, zda v poválečném Iráku zavést (a jaký) "protektorát", jeho největší zkouškou účinnosti nutně bude, že bude naoktrojován zvenčí (přičemž se budou obtížně hledat uvnitř země přirozené autority schopné uvést "demokracii" do chodu, když nemá v zemi tradici).

Ne na posledním místě bychom si měli znovu uvědomit roli Spojených států v současném globalizujícím se světě. Zcela zásadní problémy vznikají ne tolik přímo např. "mezi Amerikou a Evropou", ale směrem k tzv. "třetímu" (ne-li dokonce "čtvrtému") světu. Tj. směrem k teritoriím, kde se žije na úrovni "dolar" denně (ne-li zcela bez příjmu!). Taková teritoria nemají čím smysluplně (občansky, ekonomicky, kulturně, politicky, informačně) navázat na ten všeobecně bohatší svět kolem. Je-li v takových zemích nějaké nerostné aj. bohatství, tím -- zatím -- hůř pro lidi v těch oblastech, jde-li o dočasné mocenské vakuum. Pro příklady není nutno chodit daleko (viz třeba dnešní Kongo). Teprve na druhém postupném místě jsou pak různé diktatury, instinktivně se izolující od mezinárodní kulturní, ekonomické a politické kooperace (netřeba připomínat Severní Koreu). Pak teprve zřejmě je třeba být ve střehu ("až na třetím místě") vůči státům, v nichž neklid setrvale provokují drogové mafie (nemluvme tu třeba o Kolumbii nebo ani o Afghánistánu?). Dalším nepřehlíženým nebezpečím pro celý svět jsou nadnárodně působící teroristické skupiny (jejichž přízračným vzorem jsou známé události z 11. září 2001). Přitom zatím neexistují žádné systematicky budované nadnárodní vojenské a policejní síly, nejde-li o ad hoc zřizované jednotky OSN, anebo pakty typu NATO či SEATO. Hegemonem současného světa (nechť to tu prezident Putin nevnímá ve zlém) nejsou USA spolu s Ruskem (bez ohledu na atomový ruský potenciál), nýbrž výlučně Spojené státy. Z toho ovšem vyplývá nejen jistá zvenčí patrná "arogance moci", ale také zároveň odpovědnost za stav tohoto světa. Že i americká demokracie má své vady na kráse, není zřejmě nutné zdůrazňovat (vizme jen aféry typu "Enron"). Bude nás nutně zarážet, že pouhá 4% "amerického" obyvatelstva vyrobí málem dvě pětiny celosvětové produkce?

I proto se ale hodí připomenout si, že USA zcela výrazně přispěly k vítězství spojeneckých sil proti koalici agresorů jak v 1., tak i 2. světové válce. Jejich muži umírali (a mají své hroby) na územích jiných světadílů, které pomáhali osvobozovat od nadvlády okupantů. A také když začala tzv. studená válka, hned počínaje tzv. berlínským vzdušným mostem Spojené státy účinně brzdily pronikání sovětské moci v Evropě směrem na Západ. Ani v jednom z těchto případů nelze mluvit o uplatnění vojenské síly "v zájmu ropných monopolů". (Pokud jde o Irák, znovu připomeňme, že by případné ovládnutí iráckého ropného obchodu vyšlo levněji bez této války! Přitom ale zároveň je skutečností, že irácká "ropa za potraviny" uhradí také náklady za znovuvýstavbu po válce. A tu je také vidět, že Irák bude schopen si svůj přechod na nový poválečný standard zaplatit sám, zatímco jakékoli pokusy o řešení příkladně severokorejské situace jsou předem čistě ztrátovým podnikem, pokud bychom mysleli jen na finanční stránku věci.)

Jsme vzdálenými svědky převratných událostí na Blízkém Východě, jejichž dosah není automaticky a plně na dlani. Samozřejmě že tu jsou další ohniska možných válek jinde (nebo takové války bez mediálního ohlasu probíhají). Blízkou zápalkou je stále neřešený palestinský problém v Izraeli (provázený cílevědomě ze strany izraelské vlády stále patrnější parcelací dříve homogenního území palestinských Arabů a setrvalou vzájemnou -- zatím nesmiřitelnou -- nevraživostí až do krve). Také by se mohlo zdát, že tam kde dojdou argumenty, dojde nakonec taky na použití zbraní. Jako kdyby se vždy dostala naše racionalita do úzkých. Není opravdu vidět ty rozdíly od dřívějších válek (doslova "na bodák") vůči tomuto iráckému konfliktu, který na straně "protisaddámovské" koalice usiluje stále o minimalizaci důsledků vojenských aktivit mezi civilním obyvatelstvem?

Blížící se konec války v Iráku bude zároveň začátkem zcela nového období mírového uspořádání nejen tam, ale také v širším světě; včetně přehodnocení role Rady bezpečnosti OSN. Možná že paradoxně pak i role Rady žádoucím způsobem vzroste k novému respektu. Bude to ovšem vyžadovat zcela nový přístup k prioritám světové politiky, diplomacie, ale i výroby a obchodu. A ovšem: svět jako celek by měl mít také vzájemně spřízněný "tah na branku" zítřejšího času; včetně zodpovědnosti rovněž za vědu a kulturu a jejich uplatnění. Aniž by se nechal mystifikovat teoretizováním o "střetávání civilizací". Anebo líp: aniž by zapomínal předvídat možné zneužití jakýchkoli tradic k zákeřným výpadům vůči jiným lidem. A pak by to také byl konečně radostnější příběh o "lidských právech", která jsou stále pro stamiliony lidí nedostupná (takže řetězově se stále vytváří pařeniště pro smrt z hladu nebo vinou nedostatku pitné vody, a tím také pro sociální neklid). Teprve starost o celosvětové propojení lidských zájmů a povinností pro tato výchozí -- a kéž by "nezadatelná" -- práva vytvoří schůdnou platformu k spolehlivějšímu míru. Kéž by jinak smutný (a medializací až dryáčnicky vytrubovaný) irácký konflikt byl blýskáním na lepší časy pro celý -- tak váhavě se globalizující -- svět.

Psáno 3. 4. 2003 (a nato jsem měl zablokovaný počítač, čímž se omlouvám za zpožděné odeslání kéž by stále aktuálního příspěvku).

PS ze 7. 4.: Tato "irácká" válka je vedena také jako válka psychologická. Sice se mluvilo a psalo o tisících sebevražedných bojovníků na Saddámově straně a o pekle, které způsobí pouliční boj ve městech invazním jednotkám protisaddámovské koalice, ale zároveň nelze popřít, že na stávající míru ovládání strategických míst prakticky v celém Iráku touto koalicí byly krvavé oběti nepoměrně malé. Jakmile se dostaly americké tanky přímo do hlavního města státu, není sice ještě automaticky vyhráno, ale je už nefunkční postojem proti té válce stavět se po bok saddámovskému režimu. Ostatně během války se ukázalo, že centrálně fungovala -- a funguje -- ještě propaganda (a bez průkazného dokladu života Saddáma samého), ale ne už strategické velení irácké armády. Pragmaticky vzato: až na bojující koaliční armádu vedenou USA všichni ostatní, kdož mají zájem o Irák, už by měli urychleně mít pohotově k spuštění program poválečné obnovy. To není úkol krátkodobý. Federalizace je problematická; a jakékoli jiné řešení je nebezpečné. Že si Američané nedají vzít rozhodující slovo v tom poválečném uspořádání, včetně politické a hospodářské obnovy, je samozřejmé. (Kdo by se jim chtěl po rizicích, které zahájení této války nastavilo, divit?) Přitom bude spuštěn proces, který může být účinným teprve po několika desetiletích...