ČR před dalšími volbami

Nástup nedemokratických režimů po první světové válce ve většině zemí Evropy vedl k důkladné revizi představ o fungování demokracie. Ukázalo, že kontrola a vyvažování mocí na udržení demokratické vlády nestačí. Naopak, pokud se politický provoz sváže tolika pojistkami, že je jednoduché výkon moci zablokovat, může dojít k takovému znechucení veřejnosti, že demokratické uspořádání odmítne a vrhne se do náručí obratnému demagogovi.

Po druhé světové válce se proto prosadil "redukovaný" parlamentarismus. Klasickým vzorem je německá ústava: moc hádavého parlamentu se oslabuje, oslabuje se i role prezidenta, významně se posiluje pozice předsedy vlády vůči parlamentu. Změny ústavního systému měly jeden cíl: akceschopnou vládu, která zůstává pod parlamentní kontrolou.

Česká ústava vznikala narychlo po volbách v roce 1992, těsně před rozpadem Československa. Jejími sudičkami nebyli ústavní právníci, kteří by uvažovali o stabilitě budoucího politického uspořádání, ale ideologové. Ve spěchu se opisovala z ústavy z roku 1920, která ani ve své době nepatřila mezi zdařilé. Ideologickými kmotry se stali američtí federalisté a Friedrich von Hayek. Nesčíslněkrát se omílala hrozba vlády lůzy a důležitost "pojistek moci" v ústavě. Moderním pojetím ústavního práva je však česká ústava téměř nedotčená.

Záhy jsme mohli vidět důsledky: o všechna dvojznačná místa ústavy se vedla politická rvačka. Ať to byl způsob ustanovení Senátu a volby do něj, "vyšší územně-správní celky", řešení parlamentních krizí, protože "pravicoví" poslanci sebrali "levicovému" prezidentu právo rozpustit sněmovnu (které Masaryk měl), jmenování guvernéra ČNB atd. Místo aby ústava omezovala politický zápas tím, že zvyšuje důvěru mezi politickými soupeři, byla sama zdrojem nejostřejších střetů.

Co je ještě horší, v zápalu "konzervativní revoluce" vzala rychle za své snaha Občanského fóra zavést "normální" parlamentní demokracii, v níž se na práci parlamentu podílejí všechny politické strany. Komunisté byli po volbách 1992 vyšachováni ze všech pozic. Postupem času zjistili, že se jim v ghettu velmi příjemně žije: mohou kritizovat nalevo, napravo a nenesou za nic odpovědnost. A tak začali hrát roli destruktivní opozice: jsou proti NATO, proti vstupu do EU, takže je žádná politická strana nemůže přibrat do vlády.

Z toho ovšem plyne nepříjemný důsledek: v ČR jde vytvořit vládu, jenom když vyhrají pravicové strany. Ve volbách 1996 "pravice" vlastně prohrála, měla 99 poslanců ze 200, jenže ČSSD, KSČM a republikáni nemohli sestavit vládní koalici. Václav Klaus tehdy mohl sestavit vládu jen díky "toleranci" ČSSD. Vláda byla slabá, za dva roky byly předčasné volby, které skončily také patem: vyhrála sice ČSSD Miloše Zemana, ale levice vládu sestavit nemohla.

Prezident Havel se pokusil sestavit většinovou vládu z koalice ČSSD, Unie svobody a lidovců, jíž by předsedal šéf lidovců Lux. Jenže "pravicová" Unie svobody vstup do vlády odmítla. Prezident pak uvažoval o pravicové vládě, v níž by nebyl předseda nejsilnější pravicové strany Václav Klaus. Společné ohrožení však sblížilo Miloše Zemana a Václava Klause. Tak vznikla smlouva o stabilitě, přezdívaná "opoziční smlouva", v níž se ODS zavázala nevyslovit nedůvěru vládě ČSSD.

"Opoziční" smlouva

Ve skutečnosti šlo o zformování menšinové vlády a podmínek, za jakých bude vládnout. Je to celkem normální postup. Často se stává, že je pro politické strany výhodnější, aby se na koaliční vládě nepodílely. Dánsko je ukázkovým příkladem.

Dohoda mezi ČSSD a ODS však měla několik "českých specifik", které politickým životem země notně zatřásly. Zaprvé, Klaus v ní prosadil svoji představu o změně politického hřiště. Děsila ho představa, že by mu v parlamentu procházely zákony podle nálady poslance Wagnera.

Zadruhé, ODS si vymínila důležité pozice ve státě, např. předsedu Senátu a Poslanecké sněmovny, které obvykle zastávají koaliční partneři, ne opozice. Zatřetí, a to bylo rozhodující, smlouva, která garantovala vznik jednobarevné vlády levicové ČSSD, následovala bezprostředně po tvrdé a nevybíravé volební kampani, v níž ODS mobilizovala proti levici.

Bohužel, značná část české veřejnosti, která koncem devadesátých let stále ještě ztotožňovala levici s komunismem, ODS na její trik naletěla. Mnoho lidí, včetně politických komentátorů, volilo ODS kvůli "nebezpečí zleva".

ODS ve volbách 1998 získala skoro stejně hlasů, jako o dva roky dříve, ač mezi tím vyplavaly na povrch její těžké finančních skandály a přivedla zemi do ekonomické recese. Není divu, že se voliči dohodou cítili podvedeni.

Zvlášť trpce však dohodu nesly KDU-ČSL a Unie svobody. Cítily, že jde o jejich existenci. A tak rozpoutaly masivní kampaň. Smlouva je prý nedemokratická, dokonce protiústavní. Argumenty, které se tehdy ke znectění smlouvy o stabilitě používaly, byly lživé, demagogické - ale účinné.

Vznik 4K

KDU-ČSL a US začaly prohlašovat, že je "opoziční smlouva" má zničit. Podařilo se jim vyvolat náladu, která ústavním změnám nepřála - hlavně proto, že média udělala z ústavy posvátnou krávu, které se nelze dotknout. Jak je u nás obvyklé, věcná diskuse o změně ústavy a volebního zákona se utopila v trapné stranické šavlovačce.

Odpor k opoziční smlouvě - a ke KSČM - vytvořil nový politický prostor, v němž se usídlila značná část médií, zejména těch politických komentátorů, které pálila "Klausova zrada". Vládě sociální demokracie se věštil brzký krach, zemi katastrofa. ODS se obviňovala ze spoluúčasti.

KDU-ČSL a US se rozhodly spojit s dalšími dvěma pravicovými stranami - troskami korupcí rozvrácené Občanské demokratické aliance (ODA), a zcela marginální antikomunistické Demokratické unie - a začaly se prohlašovat za jedinou opravdovou opozici. Vznikla čtyřkoalice. Soustředila se na jediné: zdrcující kritiku "opoziční" smlouvy. Vyplatilo se jí to: preference 4K začaly růst.

Od této chvíle převládl výklad:

Jak praví Giambatista Vico, veřejné mínění je to, čemu věříme bez přemýšlení. Skutečně, soustředěnému tlaku médií se podařilo zajistit, že část veřejnosti začala tyto teze považovat za písmo svaté. Bohužel, pomáhali jim v tom i někteří politologové.

Dědictví po Klausovi

Ve skutečnosti byla politická situace po uzavření smlouvy o stabilitě složitější. ČSSD zjistila, že po Klausových vládách převzala ještě tíživější dědictví, než jaké očekávala. Bankovní sektor byl před kolapsem, v bankách strašily miliardy špatných úvěrů. Státní administrativa byla nevýkonná, legislativa v troskách, odbor kompatibility s právem EU tak slabý, že evropské normy nestačil ani číst, natož zapracovávat do zákonů.

ODS se přitom nezavázala, že bude zákony předkládané vládou ČSSD podporovat. Klaus byl překvapen silou reakce na jeho tah, kterým si zajistil politické výsluní i v opozici.

Musel ukazovat, že ČSSD nic nedaruje - ODS nepodpořila v roce 1998 rozpočet, ČSSD ho musela vyhandlovat s KDU-ČSL za určité posty. ODS čekala, že se vláda ČSSD "historicky znemožní" a to jí otevře cestu k moci. Jenže se přepočítala.

Tvrdá propagandistická kampaň 4K proti ODS způsobila, že "pravice" ztratila možnost utvořit vládu přeskupením sil ve Sněmovně. Nenávist mezi pravicovými stranami byla hmatatelná. Klaus čelil rostoucí nespokojenosti se smlouvou ve vlastních řadách tím, že začal navrhovat vládu "duhové koalice", tj. všech parlamentních stran s výjimkou komunistů.

Kalkul byl jasný: pokud vtáhne do vlády 4K, vyrazí jim z ruky největší trumfy jejich kritiky. 4K nabídce odolala, jenže tím zacementovala ČSSD u moci.

Nespokojenci v ODS i ČSSD uviděli, že nemají jiného partnera.

S postupem času se situace proměňovala: ČSSD se podařilo rozeběhnout legislativní stroj a menšinová vláda prosazovala v parlamentě přes 80 % svých návrhů. To je slušné skóre i pro většinovou vládu.

Politická stabilita, členství v NATO a investiční pobídky vedly k masivnímu růstu zahraničních investic. Po nástupu ministra financí Mertlíka se podstatným způsobem zlepšila fiskální politika státu. Mertlík prosadil privatizaci bank a transformaci bankovního sektoru: přes nevybíravý tlak lobby okolo Investiční a Poštovní banky, mocenského centra ODS, která chtěla spolknout libovolnou českou banku, jen aby zakryla obrovské díry ve svém hospodaření, se mu podařilo nejen zprivatizovat Českou spořitelnu se solidním zahraničním investorem, rakouskou Erste, ale dokonce zlikvidovat samotnou IPB.

Každému, kdo si - byť jen částečně - umí představit, jak roli hraje propojení politické strany s bankou, je jasné, o jak podstatný zásah šlo. Česká média však likvidaci IPB přešla bohorovně: část kritizovala vládu, že v bance vůbec zasáhla, ovšem většina dál klidně tvrdila, že ČSSD a ODS mají mocenský kartel. Předvedla téměř neuvěřitelnou povrchnost: rozbití mocenského centra v IPB má pro budoucí vývoj v České republice klíčový význam.

Ústavní změny

Stejně povrchně se posuzovaly návrhy na překreslení politického hřiště. Změny ústavy, které komise ČSSD a ODS předložily do parlamentu, napravovaly evidentní chyby české ústavy: nadměrnou imunitu poslanců, opsanou z ústavy první republiky, královské výsady prezidenta v trestním právu (příklad Vladimíra Mečiara, který omilostnil pachatele únosu prezidentova syna, ukazuje, jaká je hrubá chyba, může-li prezident vstupovat do trestního procesu. Slovensko dodnes ústavně velmi složitý případ nevyřešilo).

I další navrhované změny, včetně předpisu, koho má prezident po volbách pověřit sestavením vlády, byly změnami k lepšímu a přispěly by k lepšímu fungování politických institucí.

Změna volebního zákona byla stejně důležitá. Zvýšením počtu volebních obvodů se měly posílit vítězné strany. Pravda, na poslední chvíli sněmovna odhlasovala tři skutečně darebné pozměňovací návrhy, jejichž cílem bylo poškození 4K, ale ony by se obrátily proti jejich autorům. V té době bylo už totiž zřejmé všem, že upravený volební zákon by neposílil ani ČSSD ani ODS, ale vítěze voleb. Tím, jak voličské preference jasně ukazovaly, by se staly strany 4K.

Konec šance na změnu

Bohužel, o změnách se vůbec nevedla věcná debata. Protože změny ústavy musí odhlasovat i Senát, ucítili senátoři příležitost, že by mohli posílit své kompetence. Senát by změny ústavy stěží odhlasoval i v době, v něm kdy ODS a ČSSD měly těsnou většinu.

Po volbách třetiny senátorů v roce 2000, které velmi posílily vliv 4K, se šance odhlasovat změny ústavy navržené ODS a ČSSD ztratila úplně.

Dolní komora parlamentu zase zásadně odmítala vyhandlovat změny ústavy za posílení kompetencí senátu. Ústavní soud navíc na návrh prezidenta Havla rozstřílel nový volební zákon.

Šance na změnu a stabilizaci politického systému tak skončila v troskách. Výhod, které smlouva slibovala, se podařilo využít jen zčásti. Existovala politická stabilita, každý rok do republiky přiteklo na 5 mld dolarů přímých investic, podařilo se ekonomiku vytáhnout z recese do růstu, a doslova legislativními dostihy zajistit rychlou harmonizaci právního řádu s komunitárním právem a udržet tak ČR v mezi prvními kandidáty na rozšíření EU.

4K tak ztratila základní důvod pro svou existenci a objevily se v ní rozpory. Není divu: voliči KDU-ČSL mají ve skutečnosti mnohem blíž k ČSSD než k Unii svobody, která se profiluje jako pravicovější než ODS.

Moralizování, které 4K ve své agitaci používá, je dvojsečné: řada předních představitelů stran 4K utrpěla během Klausových vlád notné šrámy na své pověsti. A tak už při sestavování stínové vlády(!) 4K došlo k ostrým střetům, když do stínových ministerských křesel měli usednout lidé, o jejichž "morální způsobilosti" se dalo s úspěchem pochybovat.

4K dodnes nepředložila veřejnosti realistický politický program, jenom sbírku pohádek a ideologických frází. Strany totiž mají značně rozdílné názory na zvedení školného, penzijní reformu, a řadu dalších věcí.

Peníze spojují

Smlouva o stabilitě rychle ztrácí význam. Má to dvojí důsledek: ODS a ČSSD přitvrzují ve vzájemných útocích, aby ukázaly voličům, jak jsou na sobě nezávislé.

V zákulisí ovšem běží spolupráce, kterou mezi určitými jednotlivci obou stran zprostředkovávají lobbistické skupiny vytvořené během klausovské privatizace. Kvůli tomu odstoupil ministr financí Mertlík: nemohl asistovat u věcí, s nimiž nesouhlasil, ale které nemohl ovlivnit.

Je to velmi nebezpečný vývoj: některá důležitá vládní rozhodnutí, např. privatizace síťových odvětví jako plynárenství a elektroenergetika, mají k průhlednosti daleko.

Podle "dobře informovaných kruhů" je to výsledkem zákulisních dohod mezi určitými strukturami v ODS a ČSSD.

Zejména nebezpečné je však temné propojení komerčních televizí, některých tištěných médií, finančních skupin dříve napojených na Investiční a Poštovní banku a politických stran.

To se zejména ukázalo při odhlasování naprosto nestydatého mediálního zákona, který prodloužil zdarma udělenou licenci komerční televizi NOVA znovu zdarma(!) o dalších 12 let. Přitom Česká republika prohrála arbitrážní spor se zahraničním investorem, jemuž český držitel licence televizi vyfoukl před nosem.

Otázka na závěr: je to důsledek "opoziční smlouvy"? Položme si otázku jinak: kdyby smlouva nebyla, bylo by propojení byznysu a politiky vyloučené? Odpověď je nasnadě: "prozíraví" byznysmeni "sponzorovali" ODS i ČSSD dávno před tím, než nějaká "opoziční" smlouva existovala.

Jak tedy hodnotit období menšinové vlády ČSSD? Vláda zajistila, za cenu značného vypětí, že jsme se udrželi v první řadě kandidátů na rozšíření EU, což je, podle mne, náš základní národní zájem.

V obrovském spěchu - a za cenu mnohdy zbytečných nepřesností - zahájila nezbytné reformy: bankovního sektoru, finančních trhů, veřejné správy, soudnictví, školství, ústavního pořádku.

Přijaly se desítky harmonizačních zákonů. Vláda připravila strategické dokumenty v nejdůležitějších oblastech politiky - zahraniční, bezpečnostní, sociální, ekonomické atd.

Parlament přijímal ročně téměř dvojnásobek zákonů než před tím. Vláda přilákala zahraniční investory, obnovila hospodářský růst, mírně snížila nezaměstnanost.

Nedostatků v činnosti vlády jsou přehršle, ale na začátku jí "pravicoví" komentátoři věštili katastrofu. Ve skutečnosti byla vláda ČSSD úspěšnější než vlády předchozí.

Bohužel, dohoda mezi ČSSD a ODS přispěla k ještě větší nedůvěře občanů v politický systém, což bylo zřetelně patrné v "televizní krizi" z počátku roku 2001. Sto tisíc lidí manifestovalo na Václavském náměstí proti ohrožení svobody slova, o které ve skutečnosti nešlo. Znechuceným občanům nebylo obtížné namluvit, že se strany "opoziční smlouvy" chtějí zmocnit veřejnoprávní televize.

Atmosféru nedůvěry stvořila do značné míry média. Věcné hodnocení výsledků, které dohoda umožnila, se v nich prakticky nevyskytovalo.

Proto také poslední vcelku pochvalné hodnocení bruselské komise v rámci AGENDY 2000 bylo velmi odlišné od toho, jak vládu hodnotí domácí média. Je to škoda.

Morální odsudky k pochopení politiky nepřispívají. Po ovoci se má soudit, říká bible. Posuzujeme-li dosavadní výsledky vlády, řekl bych, že klady stále převažují. Ovšem pokud by po volbách 2002 spolupráce mezi ODS a ČSSD pokračovala např. ve formě velké koalice, pak může korupce a z ní vyplývající znechucení veřejnosti představovat skutečně vážný politický problém.