21. 2. 2002
Proč pravice letos nevyhraje volbyTak jak mizí peníze z poslední výplaty, člověku dochází betonová pravda: Peníze dojdou a další nebudou.
Léta praktického českého kapitalismu a směšné sociální zabezpečení vnímavého jedince vycvičila. Shánět práci je třeba, dokud funguje telefon. Žádné komplikace, žádnou kariéru. Prostě práci. Otvírám domovskou stránku Centrum.cz a do okénka vyhledávače píšu "brigády". Prakticky ihned nacházím agenturu Credit. Mají na výběr robotu od stěhování archívu, přes balení čokoládových tyčinek až po ostrahu objektů. Za hodinku takové činnosti nabízí od 45 do 50 korun hrubého. Rukama se mi dělat nechce, volím ostrahu objektů za padesát na hodinu a vyrážím na agenturu. Peníze prý dostanu do dvou týdnů. Paráda. |
Po vystání zástupu prácechtivých studentů namíchaných s mírně zchátralými nestudenty to jde rychle. Podepisujme smlouvu na měsíc a vyrážím. Směr bezpečnostní agetura Securitas. Pevně rozhodnutý neuhnout ze svého záměru ani o milimetr. Teprve když mne navlékají do nechutné umělohmotné uniformy, dochází mi, že jsem to asi trochu přehnal. Od dob mého dědečka, co si k penzi přivydělával ve vrátnici hokejkárny, se leccos změnilo. Jenom vstávání v půl šesté ráno, tedy uprostřed noci, zůstalo stejné. Ježišmarjá, co...... vám to dali? To bylo první, co jsem slyšel na strážním stanovišti Hornbach, Černý most. Mám totiž sako a bílou košili. V prodejně stavebnin mezi prkny a cementem na tom něco bude. "Sundejte to a budete dělat v civilu detektiva," s těmi slovy mě poslal velitel objektu směrem k hypemarketu Albert. Detektiv krouží s nákupním vozíkem a sleduje vytipované osoby. Počká, až zaplatí zboží u pokladny, a pak je požádá o kontrolu zboží podle účtenky. Případného delikventa zadrží do příchodu policie a učiní zápis do knihy záchytů. Ale má to mouchy. "Kolega tady chytil Ukrajince s nějakýma flaškama", vypráví skladník. "Hned před krámem ho zkopali. "Marodí do dneška a dává výpověď," dodává a tváří se významně. Když se dozvídám, že firma postiženému tuhle veselou historku odmítla uznat jako pracovní úraz, dochází mi moje role. Bude bezpodmínečně nutné zůstat naživu. Zlodějna v supermarketu se proměnila v organizované nájezdy. Zloději kradou organizovaně. Zboží si mezi sebou prohazují a v prodejně mají vytipovaná místa, kde ho přestěhují z košíku za kalhoty nebo do rukávů. Nebo nacpou dětský kočárek a ještě lépe dětský batůžek. Když jsou odhaleni, zfackují dítě, slušně se omluví a táhnou k další stanici metra. K dalšímu supermarketu. Prodavači jsou k nim celkem lhostejní. Berou totiž tak směšné výplaty, že si většinu zboží stejně nemůžou koupit. Běžně si odnášejí kolem pěti tisíc měsíčně. To znamená základní plat. Ve smlouvě naslibované prémie několik měsíců neviděli. Neplní se obrat a zloději v supermarketu nakradou měsíčně zboží zhruba za milion. Prodavačů je tak málo, že sotva stíhají vlastní práci a nemohou ještě suplovat hlídacího psa. Kdyby více četli noviny, zjistili by, že v to samé období se jejich mateřský koncern Ahold v ekonomických rubrikách pochlubil. Supermarkety Albert v české kotlince zvedly za rok 2001 obrat téměř o 20 procent. Potíže s nohamaPracuje se běžně až 14 hodin. To znamená, kromě dvou zákonných půlhodin na jídlo, nepřetržitě stát a pobíhat. Potíže přicházejí třetí den. Bolí chodidla a lýtka mají takovou "divnou" konzistenci. Tvrdnou. Podle dlouhodobých strážných si nohy zvyknou asi za měsíc. Zvyknou si natolik, že běžný hlídač dělá cyklus denní/noční nebo naopak. Za hodinu je málo peněz, a tak v práci často téměř bydlí. Den potom, co jsem do skladu vrátil oblek s bílou košilí a nafasoval svetr a bundu, jedu pro totéž znovu. Další štace je totiž luxusní obchod s konfekcí Max Mara u Dětského domu. Před uvedením na stanoviště se zkušeného zaměstnance ptám, co se tam dělá. Odpověď: "Stojíš tam jako kokot." A má pravdu. Stojím hned vedle dámských plášťů, jeden bratru za 80 tisíc korun. Odcházejícím zákaznicím otvírám dveře. Většinou pochází ze společenských vrstev o kterých se říká, že jsou tak vysoko, že ani nesmrdí. Nebo se snaží oblékat, aby tak vypadaly. Ale jinak jsou to hodný holky. Zákaznice i prodavačky. Aranžérka celé odpoledne rovná pět kabelek a pár drobností do tří regálků. Je zády ke mně, často se ohýbá, tvoří. Mám zábavu. Po několika hodinách je spokojena. Ale marná sláva. Vytvořená silueta kosočtverce se nedá přehlédnout. Má dokonce správný tvar. Kouzlo nechtěného? Konec kariéryZrovna v pátek a v supermarketu Albert na mě přišla střevní chřipka. Možná, že se o to postaral spíše jogurt s třešňovou marmeládou. Ale opravdu kvalitní. Ráno v šest hodin je mi jasné, že sobotní šichtu nezvládnu. Detektiv, co každé dvě hodiny běhá do místnosti s nakřáplým záchodovým prkýnkem, není žádný detektiv. Volám na firmu. Neuznávají. Nemají náhradu. Že budu nemocný, mám vědět a hlásit 24 hodin předem. Logicky jsem usoudil, že tady se naše cesty rozcházejí. A opravdu, marně mávám papírem od doktora. Nával nových a ke všemu ochotných pracovníků většinou z Ostravska umožňuje firmě okamžitě sehnat náhradu. Prodavačem zeleninyDelvita se tváří přátelsky. Brigáda se jmenuje doplňování zboží. Je to v úseku zeleniny, dělám co mi řeknou, takže nosím bedny. Pohoda, konečně jasně definovaná práce za 45 hrubého na hodinu. Pěkně to ubíhá, lidé se vrhají na okurky za dvacku jako kobylky. Pak mi zazvonil můj obnošený mobilní telefon. Všechny prodavačky široko daleko začaly unisono kdákat: "tisíc korun pokuty, tisíc korun pokuty..." A vážně, docela obtížně jsem vysvětlil, že o tomhle ustanovení nemám ani potuchy. Časem zjišťuji, že se v provozovně nalézá několik cedulek. Na každé je namalovaná tisícovka a doprovodný text definuje zákaz. Tak třeba vstup do úseku lahůdek je pro člověka od zeleniny také za litr. Výplata zaměstnance přitom nepřevyšuje osm tisíc čistého. Perte se, robotiPřijít je nutné o půl hodiny dřív. Agentura neriskuje. Zná nespolehlivost svých klientů a posílá lidí až o třetinu více. Práci dostanou ti dříve příchozí. Často vedení obchodu usoudí, že brigádníkům šichtu zkrátí. Denní výdělek se tak scvrkává třeba na 200 korun. Ale jinak opravdu až orwellovská pohoda. Potkávám skladníka. Zasmušile studuje výplatní pásku. Sebrali jim prémie. Důvod? Menší než předpokládaný obrat. "Kolik tam máš?", ptám se bez obalu. Odpověď zní: Osm a půl tisíce. Manželku má na mateřské dovolené za sedmnáct stovek. Kdyby nedělal i přesčasy včetně sobot a nedělí, neměli by po zaplacení složenek na víc než na brambory. Teď už vím proč má průměrný prodavač v supermarketu kyselý obličej. Málo bere a poslouchá jako hodinky. Není divu. Organizování se v odborech zaměstnavatel zakazuje. Prý to mají přímo ve smlouvě. Kopii mi sice nikdo nedal, ale když si v zákulisí rovnám lístky z divadla do kapsy hodím pokusný balónek. "Nemáte někdo nějaké lístky z kina? Odbory je ženě v práci proplatí..." Trefa. Okamžitě se odvracejí a dívají se jinam. Kam nechoditMezi brigádníky kolují informace, zejména o tom, kam nikdy nechodit. Momentálně je v klatbě Tesco na pražské Národní třídě. Problém je tam údajně i cesta na záchod. Asi se to rozkřiklo, protože Rádio City náhle začalo vysílat slušnou reklamní masáž: "Supermarket Tesco přijme větší počet zaměstnanců i brigádníky." Lalala, pokračuje veselá popová melodie, ze stropních tlampačů. Zákoník práce ukládá zaměstnavateli každému umožnit po čtyřech hodinách práce půlhodinovou přestávku. To ovšem znamená evidenci. Nejlépe v kanceláři vedoucího směny na druhé straně prodejní haly. Zápis do sešitu, cesta nazpět, pak do sklepní denní místnosti. Ve dveřích automaticky do úst vkládám cigaretu. První po čtyřech hodinách. Současně s vařením kávy ohřívám jídlo v mikrovlnné troubě. Pak vzniká dilema - kafe, cigareta a jídlo současně? Nebo nejdřív kávu, ještě jednu cigaretu a pak jídlo? To ale nestihnu obligátní cigáro po jídle. A čeká mě 150 metrů chůze do kanceláře bdělých vedoucích pracovníků... Kolik za toPro každého platí měsíční nezdanitelné minimum 3170 korun. Co je navíc, podléhá 15% zdanění. Zdravotní a sociální pojištění se neplatí. Za měsíc podřadné roboty od rána do večera si odnáším kolem sedmi tisíc korun. Svět je sice růžovější, protože hlady nezemřu. Ale některé cenovky v obchodech mě uvádějí do vytržení. Možná polovina populace žije právě takhle. Mám toho za měsíc plné zuby. Oni tak stráví valnou část života. Každý, kdo bere alespoň 20 tisíc měsíčně, je pro ně třídní nepřítel a vyžírka, co v tom umí chodit. V agentuře teď nabízejí brigády pouze v Delvitě a Tescu. Zájem poněkud ochladl. Žádný problém, hned v dalších dveřích sídlí konkurenční agentura Jobcentrum Strahov. Opět podepisuji smlouvu a odcházím tentokrát dělat telemarketing. Třiapadesát korun za hodinu telefonování v centru města, káva zdarma, příchod kdy potřebuji... Metařinu nabízejí v agentuře o dům dále. Za hodinu je šedesát a výplata hned druhý den. Něco mi říká, že pravicové strany letošní volby nemůžou vyhrát. Kolik bere měsíčně takový odborový předák? V duchu se vidím na barikádě s červeným praporkem. Určitě to vynese větší peníze než takzvaná poctivá práce. |