Týden v zemi nikoho

3. 10. 2015 / Lukáš Stříteský

Beseda o uprchlících v Ústí nad Orlicí

Po návratu z maďarského Röszke jsem zůstal v Česku necelý týden a zúčastnil jsem se třech besed ohledně pomáhání uprchlíkům. První byla v Ústí nad Orlicí, kde se konala sbírka pro náš konvoj.

První z otázek účastníků zněla: „Jakto, že v uprchlickém táboře byl nedostatek vody? To nemohli Maďaři přistavit cisternu?“ Maďaři cisternu přistavili, ovšem jenom pro vodní děla, pro žíznivé děti nikoliv. A když tedy neobstaral vodu pro uprchlíky stát, člověk by čekal, že se o to postará nějaká velká organizace, která na místě působila, třeba OSN. Bohužel, OSN je byrokratický moloch, kterému úkol - sehnat vodu – zabral celý den. Tato organizace fungovala (až na občasné výjimky) jako nespolehlivá výdejna dek.

OSN v Röszke mrhalo i cennými silami svých dobrovolníků, kteří mohli pomoci s něčím užitečným, jako třeba postavit velké stany, abychom nemuseli v noci uprchlíky ládovat do těch kempingových, kterých jsme měli nedostatek.

Dobrovolníci z OSN se snažili uprchlíkům poskytovat informační servis. Což probíhalo tak, že lidem kodrcajícím se po kolejích, s miminem na prsou a těžkým batohem na zádech, vyčerpaným uprostřed noci v kukuřičném poli, dávali přednášku o mezinárodním právu.

Snažil jsem se jim vysvětlit, že tady vedle žiletkového plotu to není vhodná posluchárna a navíc světlo baterky vojáka s kalachem odvádí pozornost. „Tak to trochu zjednodušte,“ říkal jsem jim, ale nedali se přesvědčit: „To musí být přesně podle paragrafu!“

Povídání v Brně

Odjezd zpátky do terénu jsem si naplánoval na úterní ráno z Brna. Mohl jsem se tak zúčastnit setkání dobrovolníků s veřejností v pondělí večer v brněnském Kabinetu Múz a povídání v Lize vozíčkářů, která se taky podílela na vypravení našeho konvoje do Röszke.

V pondělí odpoledne jsem si v Praze hodil na ramena krosnu a v tu chvíli mi přišla zpráva, že v terénu je teď všechno klidné, ať nevyjíždíme. Rozhodl jsem se na nádraží stejně jít, těšil jsem se na ty besedy a dalo se spolehnout, že mě v Brně někdo u sebe ubytuje.

V Kabinetu Múz jsem seděl u stolku se dvěma sličnými slečnami. Vyprávěl jsem jim, jak jsem dával v noci uplakanému dítěti plyšáka. Té situace nešlo nezneužít. Pověděl jsem jim, že zítra nemám odpoledne v Brně co podnikat, protože čekám na výjezd a potřeboval bych průvodce. „Jo, já zítra končím ve tři v labáku a pak nic nemám.“ Na to jsem si pomyslel: „To dobrovolnictví se začíná vyplácet!“

Potkal jsem v Kabinetu múz Roberta z naší karavany do Röszke a po hodině jsme se spolu vydali společně do Ligy vozíčkářů. Robert začal povídat a promítat fotografie, mně však přišla zpráva, že na srbsko-chorvatské hranici nastala krizová situace. V Šidu uvízlo asi dva tisíce uprchlíků na hraničním přechodu a nemají tam žádnou pomoc.

Když jsem najednou zjistil, že jedeme, musel jsem řešit, jak uskladnit přes noc věci, které jsem potřeboval vyzvednout v brněnském kině Scala. Jakmile Robert domluvil a připadlo mi slovo, zeptal jsem se obecenstva: „Kdo má tady auto a byl by ochotný nám přes noc pomoct něco uskladnit?“ „Aspoň si to trochu užijí na vlastní kůži,“ říkal jsem si.

Pomohl mi Pavel, spal jsem u jeho rodiny a nejenom, že se zastavili pro ty věci ve Scale (deky, spacáky, stany, jídlo, pleny, hygienické potřeby atd..), ale pohostili mě v noci výbornou bramborovou polévkou s jedonohubkami, které jsme zapíjeli domácí meruňkovicí. Pavel pak ještě otevřel svůj kalvádos. Bylo to to nejlepší, co mě mohlo před cestou potkat.

Zpátky v terénu

Když jsme odpoledne dorazili do Šidu, potvrdilo se, co jsme si již po cestě mysleli: Situace se opět naprosto změnila. Viděli jsme jen poslední uprchlíky čekající na autobus. Ze zvyku jsem sáhl po nachystané vodě, pozdravil je „Salámu Alejkum!“ a rozdal jim nějaké láhve. Když všichni odjeli, sbírali jsme věci, které po nich zbyly: hlavně deky a oblečení, jenž by se dalo ještě použít. Procházel jsem „tábor“: vyhaslé hromádky popela, zbytky jídla, zašpiněné kusy oblečení, prázdné láhve, občas špinavá odložená hračka, obaly od plínek, zničené boty, vše symbolicky rozházené podél hřbitova.

Když už se blížil večer, zjistili jsme, že uprchlíky vozí Srbové ke starému nepoužívanému hraničnímu přechodu Bapska. Je to vzdušnou čarou přibližně 10 kilometrů severovýchodně. Odtamtud chodí uprchlíci pěšky 16 až 18 kilometrů k oficiálnímu chorvatskému táboru Opatovac. Přejeli jsme auty na konec vesnice Šarengrad, což bylo někde za polovinou uprchlické trasy. Našli jsme plácek, na kterém jsme zaparkovali a vytvořili „hot-spot“. Neměli jsme téměř žádné zásoby a proti příkazu policie jsme postupně začali auty převážet ty nejtěžší případy do Opatovace: děti, staré a zraněné lidi.

Nasedli jsme s Martinem řidičem, se kterým jsem do Chorvatska přijel, do auta a jeli jsme si ten pochod prohlédnout. Stovky lidí se řinuly po silnici ve tmě, někteří šli bez bot. V jedné vesnici místní lidé rozdávali uprchlíkům jídlo. Bylo to moc hezké, ale evidentně toho měli málo. Dali jsme se tam do řeči s místním chlapíkem, Robim, který se pokusil najít nám majitele obchodu a požádat ho, jestli by nám teď v noci neprodal vodu a jídlo. Bohužel, všechny obchody byly řetězce, a tak jsme nic nepořídili. Krom dobrovolníků fungoval v tu noc ještě Červený kříž. Bohužel, jenom přímo na chorvatské hranici. Prý za noc rozdal přes 7000 lahví vod. Lidé se na našem „hot-spotu“ trmáceli ještě po čtvrté hodině ranní.

Když jsme se vraceli z průzkumu, všimli jsme si uprostřed Šarengradu hospody. „Má cenu tam chodit?“ zeptal se mě Martin. „Nemá, obchod je tady taky řetězec, ale zkusíme to stejně!“ V hospodě nám nabídli jednu jeden a půl litrovou pet-láhev vody. Vysvětlili jsme jim, že potřebujeme vody trochu víc. „Kolik?“ „Kolik je jen možné.“ Mladý kluk, který se tam díval na fotbal, nám řekl, ať chvíli počkáme a odjel někam autem. Pak nás zavedli k místnímu prameni a přinesli plný velký pytel pet lahví od limonád.

Na hot-spotu jsme měli kelímky a tak mě napadlo založit tam vodový bar. Vzal jsem tři banánové krabice, dal je na sebe a postavil je k silnici. Jednoho kluka jsem jmenoval barmanem, přidržoval mu kelímky a poprosil jej, ať nalévá. Krom toho jsme brali na stranu ty nejtěžší případy (děti, staré a zraněné). Měli jsme pro ně přichystanou deku a chystali jsme je tam řidičům na převoz.

Další den ráno jsme jeli na průzkum do Tovarniku. Na kolodvoře (nádraží) byli jen koloťuci (nádražáci). Uprchlíci postupně opouštěli i kemp Opatovac, jemuž nestačila v noci kapacita a 2000 lidí spalo před ním. Zamířili jsme k přechodu Bapska, skrze který chodili v noci uprchlíci. Jelo se tam polními cestami, u přechodu nebyla žádná vesnice, pouze sady, pole a vinice.

Od točny pro autobusy vedla silnice asi 200 metrů dlouhá k bývalé celnici se závorou. Za ní pokračovala cesta asi 100 metrů, zahýbala doprava a svažovala se dalších 100 metrů dolů. Silnice tam byla širší a po straně vpravo měla vysokou prudkou mez a vlevo neprostupné husté keře. Tím, jak se ta silnice svažovala, utvářelo to nepříjemný kotel, který se uzavíral dole policejním zátarasem.

Tísnil se tam dav už alespoň tisíce uprchlíků. Přišel k nám policista a oznámil nám, že jsme nelegálně překročili hranici: „You better go!“ tak jsme se otočili a šli zpět. Když jsem šel později na obhlídku a jako špeh pozoroval zpoza keře co se děje, uviděl jsem, že tři naše holky sedí na dece mezi uprchlíky a kreslí si s malými dětmi. Měl jsem hroznou radost, že si jich policisté nevšimli.

Nic moc jsme zatím na místě nechystali, protože nikdo nevěděl, jestli se situace za pár hodin opět nezmění. Šel jsem si sednout k holkám, foukal jsem dětem balónky a pinkal si s nimi. Zorganizovali jsme s uprchlíky také úklid místa. Dali jsme jim pytle a rukavice, jenže vrhlo se jich na to tolik, že pytle ihned došly.

Zanedlouho se uprchlíků u hranice nakupilo na dva tisíce. Začalo být zjevné, že tady alespoň část stráví noc a dětem se bude stlát na hlíně. Později se přihnal také déšť. Založili jsme na vysoké mezi noční mezisklad dek, vody a jídla. Přinášely se tam věci z aut a odtamtud se zase distribuovaly mezi uprchlíky. Někteří z nich nám pomáhali a chodili s ikea taškami plnými zásob a rozdávali je lidem. Jeden syrský klučina mě tam krmil dýňovými semínky a malý asi šestiletý kluk nám přinesl čelovku, kterou jedna naše dobrovolnice ztratila.

Přijel Honza

Hned ten první večer v Bapska převzal koordinaci českých dobrovolníků Honza. Znal jsem se s ním z maďarského Röszke. „Jsem rád, žes přijel,“ řekl jsem mu, „Já taky,“ odpověděl, „zapaříme!“ Vrtalo mi hlavou, co myslel tím „zapaříme“. Došlo mi to až na mítinku následující ráno, jak děkoval všem dobrovolníkům za noční směnu: „bylo to lepší než nějaký večírek!“)

Člověk mohl jen zírat, jak z něj sálá neskutečná radost z toho, co dělá a kloubí se to v něm se skvělými praktickými postřehy a schopnosti. Například, na první večerní poradě nám kázal: „Musíme jim říkat, ať chodí srát daleko!“ První stan, který jsem následující ráno v trávě stavěl, měl bílou plachtu potřísněnou hnědými skvrnami. A nebylo to bláto. Honza měl naprostou pravdu.

Hostel pro uprchlíky

Za tím bílohnědým stanem jsme postavili ještě dva žluté a za nimi stál opuštěný domek. Jen tak zel uprostřed kukuřičných polí. Neměl omítku, pouze jedno malé okýnko a dvě skrovné místnosti plné prázdných flašek, špagátků a starého nářadí. Pak tam byl ještě zplesnivělý pérový gauč a ztrouchnivělá postel. Bylo možné ji rozebrat na desky a konstrukci jsme rozkopli. Krom bince, který jsme vynosili ven, jsem tam našel velice cenný předmět - koště. Vymetal jsem tím i další ráno stany, než jsem se do nich pouštěl s dezinfekcí.

Tisíc dek – ostatní organizace a zásoby

Kolem silnice u policejního zátarasu se rozprostírala pole se salátem a paprikami a jablečné sady. Věšeli jsme tam mokré deky, které nám v noci dovezlo OSN, bylo jich přes tisíc. Nebýt dobrovolníků, tak by všechny zplesnivěly. Ze závory, která byla bývalým hraničním přechodem, jsme udělali výdejnu horkého čaje a oblečení. V samotné celní budce jsme zbudovali kuchyni. Na stožár pro státní vlajku jsme připevňovaly plachty, které jsme rozvíjeli nad náš výdejní stánek, aby jej chránily před deštěm.

Přes den někdy přijela k hranicím spousta různých charit a humanitárních organizací rozdávat všechno možné, třeba i neroztříděné balíky nebo holínky. Uprchlíci však často zjišťovali, že to všechno neunesou a musí to vyhodit. Pokud možno to dávali nám. Na noc, nejkritičtější čas, lidé z těchto organizací jezdívali spát do hotelu.

Měli jsme domluvené dodávky zásob od Samaritánů. A taky jsem měl tu čest objednávat věci od charitativní organizace Khalid Aid z Bělehradu. Stačilo zavolat, že potřebujeme spoustu vody na vaření. Zeptali se, jestli nechceme koupit ještě něco dalšího. Potřebovali jsme tehdá 8 litrů kuchyňského oleje. Šli jej nakoupit, naložili do dodávky a vyjeli. Pokud jsme potřebovali něco urgentního anebo něco speciálního, našel se vždycky od nás řidič, který vzal auto a otočil se pro to do města.

Nešťastná noc

Domluvili jsme se další večer s Honzou, že půjdu brzo spát a on mě v jednu v noci vzbudí na střídání, aby se taky trochu prospal: „Nechci, aby to dopadlo jak v Röszke.“ Lehl jsem si na konec hlavního stanu, který byl docela velký. Chodili kolem mě lidi s čelovkama, venku hrčel generátor a jak sílil déšť, začínalo na mě kapat.

Mnohem horší však bylo, že jsem cítil ve vzduchu čím dál větší neklid. Když pro mě Honza přišel, byl jsem už na nohách. Řekl mi, ať zadržuju lidi nahoře u autobusů, protože dole dav protrhl policejní zátarasy. Netušil jsem, jestli tam byli zranění, těžko si představit, že ne.

Uprchlíci šli tedy opět v dešti pěšky do Opatovace. Policie nám slíbila, že přechod zůstane otevřený, takže jsme později šli snad všichni spát. Byli jsme úplně vyřízení, stany a dům pro rodiny s dětmi byly plné a naše výdejna kvůli lijáku nefungovala. Ráno jsme zjistili, že později policisté přechod znova uzavřeli, takže tam lidé stáli v noci v lijáku. Mohli jsme jim dát plachty, ať je nad sebe natáhnou, rozdat pláštěnky a deky. Bohužel jsme spali a nenechali žádného člověka na stráži.

Ztracený otec

Ještě jsem tu noc řešil jeden problém: krásné patnáctileté afghánské holce se ztratil otec. Byli u ní dva Syřani a naši dobrovolníci, kteří se ho snažili nalézt. Byla tma, hustý déšť a začínalo byt čím dál více zjevné, že tady už otce nikde neobjevíme. Věděl jsem z Röszke, že tyto případy řeší OSN. Měli jsme štěstí a u jejich stolečku stál pořád ještě nějaký pán, který byl ochotný se o to nějak postarat. „Dělal jsem tady babysitting už třem.“ Dověděli jsme se až po chvíli, že holka má ve stanu maminku, a tak není bez rodičů úplně. (Mluvila totiž farsí a tak komunikace nebyla hladká.) Pán z OSN se chytil za hlavu, co že to řeší za blbosti a bez rozloučení odešel pryč. Nezůstal ani u stánku, šel rovnou naštvaný spát do hotelu.

Na té holce bylo vidět, jak je jí to všechno trapné. Má věk, kdy je sice ještě považovaná za dítě, ale mentálně už příliš dobře rozumí tomu, co se kolem ní děje. Neukazovala ani trochu smutek, slabost nebo lítost, když s námi mokla na dešti. Viděl jsem na ní jen hanbu a silný hněv, že tu situaci není schopná sama řešit.

Stihl jsem si s těma dvěma Syřany, kteří dívce pomáhali, popovídat. První se jmenoval Jamed a druhý Dani. Otcové rodin, jenž se chystali ke spánku v opuštěném domku, který jsem ráno vyklízel. Domluvili jsme se, že se k nim holka s maminkou přidá a vyrazí spolu ráno do Opatovace, kde by mohli ztraceného otce nalézt. Byla s námi i manželka Jameda. Ptala se mě, jestli tady není nějaký nebezpečný hmyz nebo pavouci. Odpověděl jsem jí, že ne. Řekla arabsky manželovi, že jestli něco její děti kousne, tak mě zabije. Jamed mi to přeložil. „Deal!“ řekl jsem a podal jí ruku.

Jamed mi vyprávěl, jak jeli na lodi z tureckého pobřeží na řecký ostrov. V půlce plavby jim přestal jít motor: „Nechápu, jak jsem mohl něco tak riskantního s rodinou podniknout. Na co jsem myslel?“ Když jsem se však ptal na podmínky v uprchlickém táboře v Jordánsku, bylo jasné, proč to udělal. Neměl pro rodinu ani pořádné místo na spaní, jídlo, děti nechodily do školy a on nemohl pracovat.

Chvíle pohody

Když jsem ráno vyšel před hlavní stan, ležel tam rozvalený Honza. Opřený o svůj batoh si cosi ťukal do telefonu. Měl na sobě modré tričko s medvídkem, které si vzal ze sbírky pro uprchlíky, protože v noci kompletně promokl. Ze stanu vyšla Miška, zlatá holka, která se starala o sklad a donesla mu dva namazané sendviče s čerstvou okurkou a sýrem. „Takhle si představuju manželství,“ řekl Honza. Jak jsem na to zíral, obrátila se i ke mně: „Chceš taky?“ zeptala se. „Chci,“ odpověděl jsem, „ale ne kvůli hladu, ale ze závisti!“ Donesla mi po chvíli taky sendvič a zeptala se, jestli nechci ještě kávu. „Jasně!“ „Chceš s cukrem?“

Idylu později přerušil jeden náš dobrovolník, který přiběhl od uprchlíků, že tam v poli začala rodit žena v sedmém měsíci. Běžel jsem k točně autobusů na srbské straně. Červený kříž zavolal záchranku (neměli tam jediného lékaře). Jiní dobrovolníci zase běželi zavolat sanitku na chorvatské straně.

Neměl jsem bohužel čas sledovat závody. Ve stanu jsem se doslechl, že pro mě Honza posílá, protože dole je průšvih. Lidé se tam opět tlačili na policejní zátaras. Snažili jsme se tam vytvářet lidské řetězce (z mužských uprchlíků), aby dav zadržovaly a zbylé lidi jsme posazovali na zem. Po nějaké době to výborně fungovalo a uprchlíci si to takhle začali organizovat úplně sami.

Bohužel, první linie u policistů to nakonec neustála. Přiběhl jsem tam, když to začínalo vřít a snažil jsem se ty lidi pacifikovat. Viděl jsem, jak se jedna velká starší žena snažila protlačit skrze policejní zábrany. Následovali ji další dva muži, kteří se začali přetahovat. Rozrostlo se to ve velkou bitku. Začal jsem utíkat na stranu a policie mě v poslední chvíli vytáhla za ruce na vysokou mez. „Nestojí to za to!“ říkali mi anglicky. Zátaras se v tu chvíli protrhl a kolem mě proudil dav lidí, který po sobě šlapal a drtil si kosti.

Slyšel jsem později o dítěti, které skončilo na operačním sále a o dalších zraněných, které naši dobrovolníci odnášeli k lékařům. Já jsem šel rovnou posílit další linii, která ještě držela a ta nakonec ustála. Když jsem uprchlíky mezi mužskými řetězy usazoval, slyšel jsem při tom nejvíce díků ve svém životě: „Děkuju, že pomáháš našim lidem.“, „Lukas, jsi skvělý člověk!“... Většina chápala, že jim pomáhám, bohužel, stačí pár agresivních idiotů, kteří jsou schopní zoufalý dav nešťastně strhnout.

Jak jsem všem těm uprchlíkům neustále opakoval, že si mají sednout, začali si z toho dělat legraci a někteří mi s úsměvem říkali, ať si sednu já. Vůbec se mi však v tu chvíli nechtělo smát. Po pár minutách jsem jim ale řekl: „OK,“ šel jsem mezi ně doprostřed a posadil se. „No, no, Lukas!“ začali mě hned zas zvedat nahoru, „jo, jo, už jste řekli,“ bránil jsem se. Najednou jsme se všichni smáli. Rychle mě to psychicky dalo do kupy.

Matky s malými dětmi, starší lidi a zraněné jsme celou dobu vytahovali na bok na mez. Tlačil jsem tak spoustu starších větších muslimek do zadku, abych jim pomohl nahoru. Jednoho velice zraněného muže, který už nemohl chodit, jsme takhle museli vytáhnout v dece.

Najednou šlo všechno hladce

Další noc prošlo přechodem možná 6000 uprchlíků naprosto v klidu. Kluci, sehraní ajťáci, zorganizovali tzv. „frontu“. Uprchlíky si přebírali do skupinek hned u autobusů a odděleně je vedli dolů k policii. Měli jsme podél trasy rozmístěné 4 hlídky, které se pomocí vysílaček koordinovaly a skupinky podle potřeby zadržovaly. Taky se s nimi bavili, poskytli jim základní informace o tom, co se s nimi vlastně bude dít, čímž je uklidnili a po cestě jim byl u naší výdejny nabízen čaj, případně oblečení.

Tento promazaný systém pokazil pouze vnější jev. Jeden, prý místní lékař, který působil pod Lékaři bez hranic, si jednu noc usmyslel, že prohlédne všechny lidi v autobusu. A tím autobusy zdržoval natolik, že se jimi cesta zašpuntovala a tak řidiči další autobusy odklonili do Tovarniku, kde kvůli tomu opět aspoň tisícovka lidí strávila noc bez jídla, pití, přístřeší a pomoci.

Byl jsem ráno u toho, když to kluk, který měl v noci frontu na starost, vyprávěl: „Mohl bys toho doktora jít, prosím Tě, zabít?“ říkal rozčilenému Honzovi. „Samozřejmě, ale to jste ho nemohli zabít sami? To kurva nemáte vlastní kudlu?“ Honza, který dobře zná, jak to vypadá, když ženy s dětmi nocují na blátě, se nakonec rozhodl vyslat stálé hlídky do Tovarniku a ještě i do Jaminy, kde také jednu noc uvázly asi dvě tisícovky lidí.

Poslední dny

S třema klukama jsem poslední dva dny vylepšoval systém plachet, které nám kryly překladiště a výdej čaje a oblečení. Jeden z kluků byl technicky velice šikovný. Říkal si Tesi a pokoušel se kdysi přeplout La Manche na vlastnoručně vyrobeném voru. Bylo fajn se od něj pár věcem přiučit. Tesi jinak studoval práva.

Situace se pomalu stabilizovala, a tak jsem se rozhodl, že v neděli večer pojedu domů. Přijel jsem do Prahy v pondělí ráno. Spal jsem celý den, vstal jsem večer, pojedl a spal jsem zase až do rána. Vzbudil jsem se do těch nejkrásnějších červánků, jaké jsem kdy viděl. Natáhl jsem si kalhoty a zjistil, že jsou v pase nějak větší a pak vyrazil do školy. Přesto, že naše škola je, co se docházky týče velice uvolněná (plyne to přirozeně z jejího zaměření), tak bylo „problémem“, že jsem se neomluvil v hromadných předmětech. Někteří učitelé na mě byli přímo naštvaní.

Vyvolalo to ve mně obrovskou touhu být zpět mezi uprchlíky. Vymýšlet, jak postavit přístřeší, sušit deky, chodit v jednom a tom samém oblečení celý týden a mít denně pár hodin nekvalitního spánku. Radosti i starosti tam totiž byly opravdové. Nevím, jaké lepší slovo použít. Problémem bylo, když tisíce lidí tráví noc s malými dětmi v dešti na poli. Když patnáctiletá holka ztratí svého otce. Když lidem hrozí, že se ušlapou. Radost byla, jakmile jsme v noci v Šarengragu sehnali vodu. Když mě přišel v noci uprchlík přikrýt dekou. Když jsem si pinkal s dětmi. Když za mnou přišla holka ze skladu, že mi uvaří čaj a chvíli si popovídáme.

Vytisknout