4 dny v Röszke (Osobní deníkové záznamy z maďarsko-srbské hranice)

18. 9. 2015 / Lukáš Stříteský

1. Odjezd z Česka

V sobotu v šest ráno jsem hodil na záda krosnu s gumovými holínkami a vydal se do neznáma. V Brně jsem si koupil lístky na „šalinu“ a vyjel dvojkou do Židenic. Jakmile se člověk přesune z Prahy na Moravu, jakoby se vždycky změnilo emoční počasí. Lidé jsou zničehonic usměvaví a srší humorem.

Začal jsem pomáhat dotřizovat a nakládat oblečení, stany, vody, jídlo... celkem dvě dodávky a jedno osobní auto, jak se ukázalo později, velice cenných zásob. Vůdce karavany byl Robert, chlap jak hora, akční, rázný a velice hodný. Když potom odjížděl od maďarské hranice, nechal mi tam svoje osobní rukavice, baterky, vesty... co jen mohl.

2. Příjezd do uprchlického tábora

Projeli jsme kolem Břeclavi, Budapešti, jeli jsme do Szegedu a aniž bychom si tam dali guláš, zamířili jsme do Röszke. Když jsme se blížili k cíli, potkávali jsme policisty, vojáky, skupinky uprchlíků roztroušeně mířící přes pole a utíkající kolem plotů. Někteří leželi vedle keřů u silnice. Začínalo se stmívat. Narazili jsme na policejní hlídku, která nás odmítla pustit do tábora. Mohli jsme dary pro uprchlíky prý složit do jejich policejního skladu. Nebo zavolat auta od organizací, které v táboře působí a překládat dvě tuny materiálu za tmy uprostřed pole. Volali jsme kontaktům, které máme, a ty nám doporučily složit věci v centrálním skladu v Szegedu.

Začali jsme se vracet. Na křižovatce ve vesnici byla cedule Szeged doleva. Zatočili jsme doprava a projížděli táhlou obcí Röszke, kde jsme potkali několik místních lidí. Nakonec jsme našli příjezd do kempu z druhé strany a vyhnuli se zbytečnému překládání. Na začátku tábora byl tzv. skleník, železná oválná konstrukce s plachtou, kde byl vybudovaný sklad. Začali jsme tam vynášet věci z dodávky: bundy, svetry, přikrývky, jídlo, hygienu...

Jeden kluk, který tam měl trochu přehled, nám řekl, že chybí v táboře základní potraviny a voda. Bylo půl desáté a supermaktery v Szegedu zavíraly za půl hodiny. „Tak kupte vodu a chleba, ať je toho co nejvíce a kupte klidně to nejlevnější.“ Robert a Pavel, druhý řidič, se rychle vydali na cestu.

Uprchlický kemp se rozkládal podél silnice, na které stála velice dlouhá a široká řada lidí čekajících na staré modré autobusy. Policie jim neřekla, kam je odváží, a bylo potřeba čekat na ně spousty hodin uprostřed chladné noci. Uprchlíci proto raději procházeli kukuřičnými poli a nechávali se odvážet pašeráky, kteří se hemžili jen kousek od velkého houfu policistů.

Je to nebezpečná volba, pašeráci bývají agresivní, lžou a nedováží lidi kam slíbí, mohou být napojeni na sexuální a dětské trafikanty. Dokonce náš český koordinátor, Honza, dostal během jedné noci nabídku na odvoz čtyřikát. A to je běloch, který nosí reflexní vestu, jíž se označují pouze dobrovolníci. Policii o tom byly předávány informace oficiálně skrze OSN, bezvýsledně.

Silnici, podél které se tábor rozvíjel, křižovala železnice, po níž přicházeli uprchlíci. Dostal jsem tam svůj první úkol. Chodili jsme po kolejích a odváděli lidi do stanů, pokud potřebují, tak k lékaři, nosili jim přikrývky, vodu a jídlo. Byl jsem ve dvojici s Petrem, který studuje arabistiku, což byla obrovská pomoc. I když se člověk většinou anglicky domluvil, byla to úplně jiná káva, jakmile uprchlíci ožili tím, že slyší svůj jazyk.

První jsme ubytovali jednu větší rodinku s třema dcerami v kampinkových stanech. Pak jsme se šli podívat podél kolejí až k žiletkovému plotu. Uprchlíci procházeli nedostavěnou dírou. Většinou to byli Syřané, potom jsme potkávali také Afghánce a Íráčany. Vítalo je světlo baterky namířené do jejich obličeje od vojáka s kalašnikovem. Nad hlavou kroužila helikoptéra. První dojem z Evropské unie se snažil vylepšit jeden pán, který měl napsáno arabsky na karimatce: „Uprchlíci, vítejte!“ A podával jim informace. Byl to Jan Piňos z hnutí Duha.

Postávali kolem ještě lidé z OSN. Měli v rukách taková mačkátka na počítání uprchlíků, snad dokonce i napojená přímo do počítače, takže viděli grafy ukazující časové rozložení příchodu lidí. Uprchlíků mělo překročit hranici od šesti od rána přes devět tisíc. OSN je tam prý budou počítat celou noc. Když jsme se však k plotu s Petrem vrátili později, ve tři ráno, už tam z OSN nebyl vůbec nikdo. Stáli tam pouze vojáci, co stále svítili do obličeje nově příchozím skupinkám.

Pozdravil jsem jednoho vojáka a zeptal jsem se ho, jak se má. Lámaně, ale přece jen odpověděl, že jakž takž. Stojí tam dvanáct hodin, ale byl rád, že alespoň neprší a nemrzne. Přišla další skupinka a Petr se s nima bavil. Otec nesl v nosítkách na hrudi malé mimino. Voják se nás pak ptal odkud jsou. „Irák.“ „Kolik, tři tisíce kilometrů už takhle šli?“ zeptal se voják a bylo vidět, že s nimi soucítí.

Táhl jsem s sebou v Ikea tašce nějaké zásoby: vodu, deky a sušenky. Nabídl jsem sušenky vojákovi a rád si vzal. A já jsem byl taky rád – nějak se nemůžu zbavit nepříjemného pocitu, když kolem mě chodí lidi, co jsou po zuby ozbrojení. Jakmile si aspoň jeden vzal sušenky, bylo to o něco lepší.

3. Probuzení mezi syrskými dětmi

Měli jsme na konci kempu českou základnu s třemi většími stany. Jeden byl používaný jako sklad oblečení, batohů a bot, které jsme tam také vydávali. V druhém spali dobrovolníci a třetí se nachystal pro nocleh uprchlíkům. Když jsme se tam s Petrem vydali, byl už stan s dobrovolníky beznadějně plný. Lehli jsme si tedy do stanu pro uprchlíky. Někteří už tam leželi a o něco později přišli ještě další a kompletně jej zaplnili. Když jsem se ráno probudil, tak nalevo spinkala krásná, asi syrská holčička. Napravo jsem viděl jenom temeno hlavy černých kudrnatých vlasů malého kluka. Za nimi leželi jejich rodiče a sourozenci.

Dozvěděli jsme se později, že dobrovolníci našli tu noc ženu rodící uprostřed pole. Nebo jedny rodiče, kteří měli pětidenního novorozence. Někdo je prý odvezl do Szegedu a zaplatil jim hotel. Bývají tam děti, které během tisícikilometrové nebezpečné cesty ztratily své rodiče. Pro jednu holčičku, myslím že jí bylo devět, se našel manželský pár, který má pět dětí kolem jejího věku a řekli jí, že budou hledat její ztracené rodiče dokud je nenajdou, anebo si jí vezmou k sobě.

Během dne jsme natahovali plachtu na celou délku dvou oválných skleníkových konstrukcí. Využívaly se do té doby jen z půlky. Jako onen sklad, kde jsme předchozí noc složili věci, a polovina druhého skleníku byla rezervovaná pro ubytovávání velkých rodin zejména pozdě v noci, kdy je opravdu nešikovné někoho takhle ládovat do kempinkového stanu. Každá z těch dvou velkých železných konstrukcí byla přes padesát metrů dlouhá a možná až sedm metrů široká. Vystlali jsme hlínu podlážkami ze špinavých nebo poškozených stanů a plachtami. Potom jsme na to naskládali karimatky, již použité dezinfikovali chlorinem a nachystali si zásoby přikrývek, spacáků, vody a jídla. Byl to skvěle připravený prostor pro několik set uprchlíků.

4. Organizace kempu

Rakušákům, kteří tam působili jako dobrovolníci, se povedlo začít s koordinací tábora. Než se do toho pustili, byl to prý naprostý chaos různých skupinek a organizací. Jak kdo přijel, tak se snažil dělat něco svého: stavět stany, rozdávat jídlo a oblečení. Hlavně úklid a svoz odpadků se začaly zlepšovat fungujícími mítinky třikrát denně, kde se sešli dobrovolníci i organizace a předávali jsme si nejnovější informace a potřeby. Vídeňák, Nik, si zapisoval, kolik je kde potřeba lidí. Byl u stanu, na kterém bylo napsané: Informace pro dobrovolníky a když někdo nový dorazil, mohl mu hned říct, co a kde je právě nyní potřeba.

Po kempovém mítinku jsme měli občas i naše české mítinky ohledně úkolů, které převzala naše skupinka. Já jsem postupně dostal zodpovědnost za ty dva nově vybudované úkryty ve sklenících. Tereza si vzala na starost vydávací centrum oblečení a pak ještě stánek, kde jsme spolu s Němci vydávali trvanlivé potraviny. Honza, náš hlavní šéf, se potom snažil organizovat co nejvíce lidí u vstupu do Maďarska, abychom tam mohli předat uprchlíkům informace a ochránili je tak od pašeráků a falešných zpráv rozšiřovaných na internetu.

Co se týče Honzy, tak to byl vyjímečný koordinátor. Za celé čtyři dny jsem ho neviděl ani jednou spát. Slyšel jsem několikrát, že šel spát, tak ať mu nevolám, ale pak jsem ho vždycky potkal, jak háže lopatou nebo něco spravuje nebo něco zajišťuje. Strčil jsem mu v ten den naschvál do rukou jídlo, když telefonoval. Stejně jsem ho ale neviděl to skutečně sníst.

5. Další Češi

Petr, arabista, a ještě jeden kluk, Kuba, který umí krom arabštiny i trochu farsí, pracovali ve velkém stanu pro ženy s malými dětmi. Díky jazykové vybavenosti jim kluci skutečně mohli efektivně pomáhat. Dávali jim hygienické potřeby, kojeneckou výživu a pomáhali lékařům. Nabízeli jim také dva soukromé pokoje uvnitř stanu, kde mohli například přebalovat děti. Bohužel, po takové cestě už téměř žádná žena nekojila.

Pokud máte chuť na výbornou ovesnou kaši s vařeným ovocem nebo na gurmánskou rýži s mrkví, jeďte pomáhat někam, kde spolu vaří německá Antifa a brněnská kavárna Tři ocásky! Nemůžu jim dostatečně poděkovat za to, jak tam všechny krmili. Jedna Češka ještě vydávala teplou kávu a čaj ve stanu Greenpeace. A přítelkyně Pinti z Duhy, který vítal uprchlíky u žiletkového plotu, pomáhala jako zdravotnice. Všem dalším Čechům, kteří se mnou v Röszke působili a nezmínil jsem je, se moc omlouvám. Bylo vás tam opravdu moc, podle Honzy se jich tam přes víkend otočilo klidně přes padesát.

6. Neřešitelná dilemata uprchlíků

V noci přišla do nového velkého stanu ve skleníku skupina několika rodin. Dali jsme jim pokrývky, vodu a trochu jídla. Vyčerpaní si lehli a většinou spali. Jedno dítě stále brečelo a máma se ho dlouho snažila utišit. Přišel jsem se za ní zeptat, jestli něco potřebuje, jestli ji můžu nějak pomoct. „Ne, děkuju!“ Šel jsem do skladu a našel pro ni malého plyšáka. Donesl jsem jí ho.

Tu vděčnost, kterou měla v očích, nejsem schopný popsat. Samozřejmě nešlo jenom o plyšáka, ale že jsem se k ní zachoval lidsky. V tu chvíli to všechno na mě nějak spadlo.

Člověk se izoluje od nešťastných osudů všude kolem tím, že neustále něco zařizuje, zajišťuje zásoby, staví a čistí stany a ocitne se v rychlém shonu. Najednou se ten proud technických úkonů zastavil a já jsem tím plyšákem navázal emoční spojení s osudem této rodiny. Zavalila mě empatie a slzy mě praštily nečekaně jak rána po hlavě.

Zatímco většina skupinky pokud možno oddychovala, řešili jsme s mužem, který jí vedl, co dělat dál. Byl vysoký, velice charismatický, s kruhy pod očima jak velké černé olivy a nevyspalým hlasem. Stál před nemožným dilematem. Pokud by si sedli do autobusu, který tam Maďaři zajišťovali, pravděpodobně by je odvezli na pár dní do lágru a vzali jim všem otisky a oni by se pak nemohli dostat do Švédska, kam chtějí. Pokud by se rozhodli pochodovat sami pěšky do Szegedu, stejně by je mohla chytit nějaká hlídka a ocitli by se v situaci ještě horší. Jít k pašerákům je nebezpečné a není jisté, že člověka nepodvedou nebo mu neprovedou ještě něco horšího. Bavil se s náma už hodinu: „Nedá se jet tím autobusem a potom do toho lágru nevstoupit a jít pryč?“ „Těžko!“

Kolem třetí ráno přišla informace, že policisté všechny ve stanech budí a odvážejí je v přistavených autobusech do Szegedu, aniž by jim brali otisky. Potom mohou pokračovat vlakem do Budapešti a Rakouska. Rozhodli se to udělat pravděpodobně proto, že Rakušané mají začít obnovovat hraniční kontroly, a tak se chtějí Maďaři co nejvíce uprchlíků kvapně zbavit a vyčistit to tady od nich.

Muž vytřeštil oči. Chytil jsem ho za rameno a řekl: „Go!“ „Je to jisté?“ zeptal se. „Co je tady v tom surealistickém chaosu proboha jisté,“ myslel jsem si, „ale ty musíš jednat a tohle je to nejlepší, co víme.“ „Je to jisté,“ řekl jsem mu. „Jála, jála!“ Začal budit své unavené uplakané děti a zbytek svojí skupiny.

Ještě se mě dokonce zeptal, jestli to tady nemá po nich ustlat. Stiskl jsem mu ruku, řekl mu, ať už jdou a popřál jsem jim hodně štěstí. Podstupovali odvážně ohromné útrapy a zůstali při nich slušní, ohleduplní a lidští. Jestli bych chtěl někoho za souseda, tak právě je.

7. Zavírání hranice

Další den jsem stěhoval nějaké větší stany a asi o půl páté jsem se vydal k žiletkovému plotu. V půlce cesty jsem potkal ženu s třemi dětmi, to nejmenší nesla na hrudi. Zvažoval jsem, jestli jí nenabídnu, že jí to dítě ponesu. Pak ho ale položila na zem a dítě cupkalo samo. Když jsem došel k hranici, stál už tam kordon policistů. Za nimi byli vojáci v ocelových přilbách, projížděla vojenská auta a promenádovali se policisté na koních. Za tím číhal další kordon, novinářů. Jednu zpravodajku jsem znal, tuším, z Al-Jazeery.

Výrazy v očích uprchlíků, kteří nebyli puštění přes hranice, asi nikdy nezapomenu. Jeden kluk nesl chlapa na zádech, zřejmě svého otce. Žena s dvěma kluky, ten starší nanejvýš čtyřletý a ten malý – mimino v nosítkách na prsou, tam dlouho seděla na kolejích. V pozadí Maďaři dostavovali ten ohavný plot. Byl jsem zavěšený rukama do nežiletkové části a zíral na tu ženu. Měla snědou krásnou tvář a slzy jí snad ještě více zdobily.

8. Zatkli Honzu

Pak přišla další pohroma: zatkli Honzu. Byl jsem celý vyděšený a snažil se zjistit, co se děje. Naštěstí o tom vědělo OSN, ale nemohl jsem se jim dovolat. Později jsem se doslechl, že si sednul na koleje na hranici a odmítl se zvednout. Jednu chvíli jsem byl na něj dokonce naštvaný. „Když už,“ říkal jsem si, „tak měl jako koordinátor najít nějakého řadového dobrovolníka a říct mu, ať se nechá zatknout místo něj.“ Naštěstí se další den Honza zase zjevil. Dobrovolníci z Rakouska mu nabízeli, že mu pomohou uhradit pokutu. „Byla to moje vlastní iniciativa a tak bych měl nést následky já,“ odmítnul.

9. Pevnost Evropa

Jel jsem večer s autem na srbskou stranu, byl tam kluk co dělá pro český rozhlas a jedna holčina s kamerou. Poslední místo, kde uprchlíci stále ještě mohli překročit hranici, byl oficiální přechod u obce Horgóš. Když jsme se blížili, novináři udělali rozhovor s jedním Syřanem, jenž zoufale seděl se svou rodinou na chodníku. Jak byli s rozhovorem hotovi, dal jsem se ním ještě do řeči. Na přechodu ho čekala registrace a sejmutí otisků. Zjistil jsem od něj, že se na internetu šířily zprávy, jako že bude trvat pět až deset let, než ho pustí v Maďarsku z lágru. Možná jsou od pašeráků, aby je k sobě nalákali. Říkal jsem mu, ať počká na pořádné informace a že se tamtudy možná ještě budu vracet. Což se nakonec i stalo. Maďaři otisky brali, ale nechávali uprchlíky jít dál do Rakouska, asi proto, že se jich chtěli zbavit. Takže nejlepší volba pro Syřana bylo zřejmě jít přes přechod. O půlnoci tu hranici zavřeli pro uprchlíky nadobro.

Příští den začali všichni přirozeně v Röszke balit. Někteří mířili do Srbska, někteří domů a někteří jeli pomáhat ještě někam jinam. Přetřizoval jsem a přichystával na naložení věci z centrálního skladu, aby je později bylo možné odvézt, kam bude potřeba. Kolem poledne jsem jel se dvěma auty Vídeňáků dovézt vodu uprchlíkům, kteří tam uvízli na hranici. První auto projelo čekpojntem, ale to druhé už ne. Řekli, ať počkají několik hodin, nechápal jsem, co to sakra znamená. Musel jsem z něj vystoupit a nechali mě naštěstí s pasem dojít k tomu prvnímu autu, které čekpojntem projelo.

S vodou jsme však došli pouze k vysoké železné zdi a ke kordonu policistů – hranice byla neprodyšně uzavřená pro všechny. Prosili jsme policisty, ať tam tu vodu doručí, ale nepovolili nic. Dokonce i novináře vytlačili dost daleko od zdi. Slyšeli jsme, jak na druhé straně uprchlíci demonstrují a skandují. Začali tam držet hladovku a protestovat. Bylo jasné, že je jen otázkou času, než někteří zoufalí jedinci - z těch tisíců frustrovaných uprchlíků - zkusí zeď bourat silou, i když stejně nemají žádnou šanci. A pak se to využije jako propaganda o tom, jak jsou všichni ti uprchlíci agresivní.

Zpátky v kempu jsme dostali informaci, že na druhé straně teď potřebují hlavně lopaty. K široké cestě tam nepřistavil nikdo žádné toalety. Nebyla tam žádná infrastruktura, stany a vybavení jsme měli v Maďarsku, kde jsme zůstali odříznutí. Pokud prý člověku Röszke připadalo jako válečná zóna, tak Horgóš je na tom ještě hůř.

10. Co mě přimělo odjet

Nemělo smysl u hraničního přechodu zůstávat, neproklouzne ani myš. Přemýšleli jsme co dál a třídili a připravovali si věci na odvoz. Měl jsem na výběr dvě možnosti. Buď se sám budu snažit nějak dostat přes Chorvatsko na druhou stranu nebo odjedu s posledními Vídeňáky, kteří mě mohou vzít s sebou do Rakouska. Výhodou je, že můžu do Prahy přivést svoje zkušenosti, dát lidem vědět o tom, jak to na jihu asi tak probíhá, sejít se s těmi, kteří se chystají odjet nebo o tom uvažují a pomoct jim se na to připravit.

Pokud tedy máte kdokoliv zájem si zavolat nebo se sejít a popovídat si o pomoci uprchlíkům a přijde vám, že moje zkušenost vám bude přínosná, budu jenom rád. Email na mě dostanete, když kliknete na mé jméno u článku. Telefon je 734 220 935. A obecně, místo s nejvíce aktuálními informacemi je nyní Facebooková skupina „Jedu pomáhat uprchlíkům do Maďarska, Srbska či Chorvatska“, kde občas odpovídám na dotazy nebo dodávám nějaké informace.

11. Vídeň - epilog

Přijeli jsme do Vídně po desáté večer, poslední autobus bych ten den asi nestihl a stejně jsem chtěl vidět, jak to vypadá s uprchlíky v Rakousku. Pracoval jsem přes noc ve skladu Hlavního nádraží. Byla to úplně jiná káva. Organizace byla brilantní. Vídeňáci vše vybudovali bez pomoci vlády: zajistili místa na spaní mimo nádraží a odváželi tam uprchlíky autobusy. Do kufrů jsme tak nakládali, co jim bylo potřeba.

Přes noc jsme pracovali hlavně na třídění a uklízení zásob či použitých věcí. U skladu byla kuchyně, šel jsem si tam nad ránem pro kávu a sedl si s ní na lavku pro dobrovolníky, kteří zrovna neměli žádný úkol. Díky tomu jsem získal své vysněné zaměstnání: hajzlbába na Vídeňském Hauptbahnhof.

Neviděl jsem jediného uprchlíka, který by neměl umyté ruce a nepoužil by dezinfekční sprej, který jsem jim stříkal na ruce. Seděla se mnou u záchodů jedna vystudovaná doktorka, říkala, že je teď u obecného lékaře na praxi a v poledne jde do práce. Nebyla jediná z noční šichty, kdo se nad ránem díval na hodinky a počítal, za jak dlouho budou muset vyrazit do zaměstnání. Řekl jsem slečně doktorce, že opravdu ví, jak pomoci lidem: jít do práce, kde má na svědomí lidská zdraví, zničená z noční šichty ve skladu. Tak jsme se tam spolu řehnili. Nejvíce, když přijel hovnocuc a krásně nám to tam rozvoněl.

Ještě než jsem na tuto noční šichtu nastoupil, šel jsem se projít po Vídni. Večer bývá dobrovolníků ještě dost, začíná jich přirozeně ubývat až s pozdními hodinami, kdy jich je naopak potřeba nejvíce. Tak jsem kolem jedenácté seděl před Stefansdómem a nacpával se Wurstem, který jsem si koupil na Schwedenplatzu. Stoupal jsem uličkami plnými blýskavých vitrín se zbožím, které není vůbec krásné, pouze se o sobě snaží dát co nejhlasitěji na vědomí, že je velice drahé. Na židlích u kaváren seděly ženy pečlivě zmalované a mladí páni ve slušivých čistých svetříčcích v prstech svírali sklenice s bílým vínem. Nevěděl jsem, co na mě působí více obscénně. Jestli Röszke nebo ulice vedoucí od Dunaje ke Katedrále svatého Štěpána.

Začal jsem přemýšlet, co mě bude čekat doma. Když jsem jel v sobotu z Prahy do Brna, dostal jsem od Jančury v autobuse Mladou frontu. Byl tam vskutku fascinující článek, který říkal, že Bernie Sanders v USA je horší a nebezpečnější prezidentský kandidát než Donald Trump. Velice zajímavá byla ve víkendové příloze reportáž z Bavorska, kde jsem sám byl dva dny nazpět. Panu reportérovi tam lidé vysvětlovali, že příchod uprchlíků je po Německu dobře zvládnutý. Ovšem on tomu nechtěl věřit a snažil se o opaku přesvědčit i své laskavé čtenáře. Pamatuju si, jak v televizi v Německu ukazovali mezi uprchlíky například inženýra mluvícího výborně anglicky. Vyprávěl, jak miluje svoji profesi a že si chce najít co nejdříve práci. Český reportér se nesnažil ani vybrat si pro článek dva různé uprchlíky. Zvolil si jenom jednoho, který žije už dva roky na sociálních dávkách.

12. Výzva

Pokud se můžete jakkoliv zapojit a vyjet s pomocí, byť jen na krátko, budete za své odhodlání později velice vděční. Ucítíte zápach nekonečných hald odpadků a dávno přeplněných záchodů bez tekoucí vody. Uslyšíte plakat vyčerpané děti. Zkusíte si, co to je se kodrcat v noci po kolejích, a to bez dítěte na hrudi a těžkého batohu na zádech. Budete nečekaně zavaleni emocemi, které na vás spadnou, když se najednou vcítíte do kůže zoufalých lidí kolem vás.

13. Sponzoři našeho konvoje

V Ústí nad Orlicí se při organizaci sbírky spojil spolek SPOUSTI s Jednotou bratrskou Ústí nad Orlicí, Gymnáziem Ústí nad Orlicí, Malou scénou Ústí nad Orlicí a okresním spolkem Českého červeného kříže Ústí nad Orlicí. A v Brně sbírku zorganizovala, auto půjčila a naftu zaplatila Archa community.

Vytisknout