30. 9. 2015 / Karel Dolejší
Ti kdo si pamatují na zprávy o kuvajtských novorozencích údajně vyhozených z inkubátorů iráckými vojáky, na dodnes nevyšetřený masakr kosovských Albánců v Raćaku či na minometný útok na tržiště v Sarajevu, který spáchaly samotné bosenské úřady, mají pro sklon k izolaci od utrpení bližního vítanou výmluvu. Západní média ve vztahu k utrpení civilistů dávno ztratila nevinnost. Zatímco v dobách války ve Vietnamu mediální obraz utrpení sloužil k odhalování válečných hrůz, později se stal naopak vítanou součástí arsenálu psychologické války sloužící k rozpoutávání ještě rozsáhlejších konfliktů.
To že bylo obrazu utrpení zneužíváno a stále ho zneužíváno je samozřejmě nikoho neomlouvá, ale staví to člověka v každém případě do obtížné pozice. Měl by se za každou cenu vyhnout tomu, aby se stal cynikem, jehož se utrpení už osobně nijak nedotýká. Ale současně má jako každá svéprávná bytost odpovědnost za vlastní úsudek a následky svých činů. Proto dnes již nestačí prostě se vciťovat do lidí, jejichž utrpení je nám médii servírováno. Dospělí lidé se s tím nemohou spokojit. Musejí si také klást otázky, svým způsobem jaksi svatokrádežné: Je, nebo není tohle věrohodný zdroj, věrohodná zpráva?
V České republice má ovšem dnes velká většina úplně jiný problém. Bez problémů věří hoaxům ukazujícím údajné zločiny muslimů v západních zemích, ale příběhům zachycujícím utrpení uprchlíků a jejich individuální životní historii nikoliv. Oč více slepé víry v jedné oblasti, o to více nedůvěry v jiné.
Otázka zní, zda vůbec existuje nějaký lék, nějaký způsob, jak věci podat jinak než dosud - nebo zda jedinou variantou je zcela náhodný zásah zbytku potlačených skrupulí, například když "cizí" člověk neuvěřitelně připomene osobu blízkou, po němž následuje náhlé a nečekané zděšení nad vlastní nelidskostí...
Vytisknout6.10. 2015 / Bohumil Kartous
V ranním pořadu televize veřejné služby moderátorka přemlouvala diváky, aby přispěli na charitativní akci podporující postižené děti v ČR, Na stránce Britských listů na Facebooku umístil jeden čtenář odkaz na článek o případu malého českého dí...
30.9. 2015 / Bohumil Kartous
V románu 1984 využívá totalitní vláda řadu inspirativních metod a nástrojů, kterak udržovat společnost v poddanosti a poslušnosti. Jedním z nich je například pravidelné bombardování, které vyvolává setrvalý strach a pocit ohrožení a zároveň umožňuje...
30.9. 2015 / Jan Čulík
Informace o tom, že uprchlíci jsou lidé jako my a že jsou to lidé v obrovské nouzi, kteří potřebují pomoci, potenciálně hrozí zatížit českou veřejnost odpovědností. Jenže "my žádnou odpovědnost nechceme", chceme se starat jen o sebe a o vlastní...