1. 10. 2015
V reakci na článek Co dělat" z 26.9. jsem se pokusil zkonkretizovat pár mých dojmů, které by mohly přispět k pochopení současné nehezké situace v ČR a případně i k odpovědi na onu položenou otázku, píše Michal Kokeš.
Myslím, že v dosavadních diskusích s cílem pojmenovat příčiny obludného postoje velké části české veřejnosti dosud příliš silně nezazněly následující aspekty, které vnímám jako poměrně zásadní.
1) Pasivní odklon do klidného a pohodlného soukromí, které od člověka kromě rutinní práce a dalších nezbytných aktivit od člověka prakticky nic nevyžaduje. Nejsilněji je toto zakódováno z normalizace 70. a 80. let. Osobně si pamatuji, že na otázku, proč člověk neprotestuje, byla obvyklá odpověď zhruba ve smyslu, že to přece nemá smysl, protože chleba stejně levnější nebude.
2) Neschopnost veřejně podporovat nějaké pozitivní hodnoty a záliba v negativním vymezování a ostrakizaci veřejně zvolené oběti spolu s celkovou hrubostí veřejné diskuse. Pokud si pamatuji, tak se v polistopadové éře vždy masověji manifestovalo či vedly kampaně (s výjimkou volebních) ne především za něco, ale proti něčemu - proti komunismu, proti ovládnutí rady ČT, proti Paroubkovi, proti vládě, proti Romům.... ale upřímně řečeno si nepamatuji na žádné spontánnější masové projevy veřejnosti ve prospěch něčeho pozitivně formulovaného (např. členství v EU, o podpoře nějakých práv či zásad ani nemluvě). Tato čistě negativní angažovanost pak byla a je dále "kultivována"veřejnou vulgárností dávanou na odiv i v parlamentu (mj. Topolánkova prostředníčková jednička) a vnímanou jako znak toho správného chlapství. Kultura vulgárního nadávání po hospodách se takto organicky přelila i do způsobu veřejné politické diskuse, v níž jakékoli ohledy na oponenta byly v podstatě vyloučeny, o nějaké přípustnosti zastat se "nepřítele" ani nemluvě. Veřejně tak byly i mediálním mainstreamem schvalovány projevy sprostoty a nenávisti vůči zvolenému veřejnému otloukánkovi, které prakticky vylučovaly jakoukoli diskusi s ním (např. otevřeně násilné a sprosté pouliční výlevy paroubkobijců takto byly médii prezentovány v podstatě jako chvályhodná ukázka politické angažovanosti mládeže). V tomto duchu je pak situace s uprchlíky vítanou příležitostí k opětovnému negativnímu sjednocení proti něčemu, resp. někomu, komu lze při jeho faktické neznalosti velmi snadno upřít atributy "bližního"(byť tento pojem je zřejmě pro většinu české populace spíše mlhavý a domnívám se, že bývá zredukován většinou spíše na okruh rodiny či přátel), přičemž si lze snadno pročistit mysl beztrestným společným slovním zvracením těch nejhorších hnusáren (otevřené bezcitné schvalování smrti uprchlíků, výzvy k jejich fyzické likvidaci apod.) a dehonestacemi společného nepřítele. V této věci by určitě bylo namístě veřejnosti zprostředkovat kultivované debaty skutečných významných osobností, včetně zahraničních, k tématu imigrace tedy něco podstatně jiného než Máte slovo na ČT.
3) "Bigotní" sekularizmus spolu s nedostakem explicitně sdílených obecných civilizačních hodnot. Zde jde spíše o dva aspekty, které spolu ale dle mého názoru silně souvisí. Bigotním sekularismem mám na mysli spíše absolutizovanou irelevantnost náboženství pro život jedince, než formální explicitní sekularismus, jako je např. ve Francii (pro pochopení, Vánoce, byť jsou ve veřejném prostoru a médiích u nás velmi přítomné, nevnímám u většiny české populace jako projev religiozity, ale především jako udržování těch "hezkých českých" tradic). Myslím, že v českých zemích jsou křesťanské imperativy a pravidla většinou vnímány spíše jako nezávazné hezké idealizování, než jako něco, co by mělo dávat pevnější rámec pro chování svobodného člověka a co by mělo být nějak navenek demonstrováno. Projevy religiozity, snad s výjimkou některých poutí, jsou pak chápány jako čistě soukromá záležitost dotyčné menšiny (byť jsou například uznávány církevní sňatky), která by v žádném případě neměla jakkoli zasahovat do fungování společnosti. V tomto kontextu je pak islám, u kterého je nápadné právě veřejné projevování náboženské příslušnosti a dodržování příkazů (zakrývání vlasů žen šátky, zákaz alkoholu, půst o ramadánu) vnímán jako něco ohrožujícího onu náboženskou nezávaznost jak pro obecné společenské normy, tak pro jedince. Toto může (vedle mediální masáže) silně přispívat k onomu přepjatému hysterickému strachu z "muslimské záplavy", která nám chce vzít náš způsob života a naše "hodnoty" (o nichž ale nemáme zrovna jasno). V tomto ohledu je určitě nezbytné jednak doložit, že ani nejsilnější náboženská skupina v ČR (byť menšinová), tj. katolíci, nemá sílu (ani v úmyslu) ateistické většině přikazovat např. bezmasé pátky a velkopáteční půst či zakazovat nemanželský sex, stejně jako k ničemu obdobnému nemá moc např. ani téměř 10% muslimská menšina ve Francii. Dále pak je zejména v případě syrských a iráckých uprchlíků potřeba zdůraznit, že tyto státy jsou (či z velké části již jen byly) sekulární a že jedním z důvodů, proč museli opustit své domovy, je právě šíření šílené teokracie v podání IS, v níž oni žít nechtějí.
Přes uvedenou nenáboženskost je zároveň na druhou stranu v ČR vnímán evropský sekulární étos zdůrazňující mj. nediskriminaci a politickou korektnost jako cosi falešného a pokryteckého (a zřejmě i příliš závazného). Za jakýsi hodnotový ideál je tedy, dle mého názoru, většinou považováno cosi vágně definovaného jako "slušnost", což je v praxi termín ohebný na miliony způsobů. Ve výsledku se pak v situacích, které vyžadují pro zaujmutí konkrétního postoje k vážnému problému (jako je právě např. imigrační krize) nějaký pevnější obecně sdílený morální rámec, projevuje značná slabost této hodnotové "orientace" české společnosti, která se pak pod vnějším tlakem a navíc bez dostatku zkušeností a informací může projevit i jako prakticky barbarská, neboť svým počínáním de facto popírá všechny hodnoty (křesťanské, humanistické, liberální, demokratické) civilizace, k níž tato společnost proklamuje příslušnost (a kterou se domnívá daným způsobem chránit). Myslím, že je proto důležité, aby byl právě jasně ukázán rozpor mezi nenávistnou a nehumánní protiimigrační hysterií na straně jedné a na druhé straně evropskými civilizačními hodnotami, které je potřeba chránit právě před takovýmto úpadkem k barbarství (lepší explicitní pojmenování té hrůzy mě nenapadá), který velká část české společnosti svými projevy a postoji bohužel zřetelně naznačuje.
Vytisknout6.10. 2015 / Bohumil Kartous
V ranním pořadu televize veřejné služby moderátorka přemlouvala diváky, aby přispěli na charitativní akci podporující postižené děti v ČR, Na stránce Britských listů na Facebooku umístil jeden čtenář odkaz na článek o případu malého českého dí...