Ti lidi mají opravdu hlad

2. 10. 2015

Střet s realitou

Přeskočím diskuze s policií na chorvatských hranicích a totální informační ticho, najednou byl čtvrtek dopoledne a my stojíme mezi CRO/SRB hranicemi, kde je nahnáno asi tisíc lidí. Mačkají se na místním hřbitově (ne, skutečně si to místo nevybrali dobrovolně) a na přilehlém poli. Obehnáni policií. Hodiny a hodiny. Zázemí žádné. Přesto byli klidní a čekali. Hodiny. Spolu s několika dalšími dobrovolníky jsme je alespoň “občerstvili”. Suchý chléb, voda, banány. Bonbóny pro děti. Děkovali, pomáhali, tlumočili, neustále děkovali. Jo a ten suchý chleba, pro šťastnější s konzervou, do sebe sázeli, jako kdyby měli fakt velkej hlad. Jo počkat, oni ho fakt měli.

Bapska

Asi po dvou hodinách jsme se vydali na místo určení. Hraniční přechod mezi Srbskem a Chorvatskem, asi 300m dlouhý betonový koridor provizorně zašpuntovaný plotem a cca dvacítkou policistů.

Situace tu vypadala tak, že Srbsko lifrovalo v autobusech stovky a stovky uprchlíků, Chorvati zavřeli hranici a čas od času, dle instrukcí, pouštěli skupiny uprchlíků. Nahromadilo se tu několik stovek a později tisícovek lidí, zmrzlých, hladových, zoufalých. Zázemí žádné. Žádná voda, asi šest TOITOIek hned u vchodu (ne u hranice) a samozřejmě žádné koše či korby na odpad.

Obrovské štěstí pro všechny (a to myslím i pro Srby a Chorvaty) byla neskutečně perfektně fungující skupina českých dobrovolníků. Je skutečně neskutečné, co tam ty lidi dokázali. V řádech hodin vznikla dokonale organizovaná jednotka, infrastruktura, systém. (asi všichni hrajou SimCity:) A to jsou lidi ze všech koutů Česka, ze všech sociálních vrstev, kteří si prostě vzali volno a za svý přijeli. Organizují se přes FB a na místě mají jednoho koordinátora. A obrovské odhodlání a vnitřní sílu.

Dva dny v pekle

Poté, co jsme dorazili a složili náklad, vyslechli základní instrukce od Honzy Skalíka (“Nejsme tu proto, abychom si s nimi povídali a říkali jim, jak je máme rádi. Jsme tu proto, aby děti nespaly na betonu, nemrzly a neměly hlad!”), jsme se hned zapojili do recyklace dek z předchozí noci. Byly provlhlé a špinavé, ale měly hodnotu zlata. Byla zima, okolo 12-15 stupňů a mělo pršet. Jelikož jsme přivezli spoustu pytlů na odpad, zapojili se i ti zlí a nepořádní migranti. Policie jim pytle rozdala a oni po sobě mlčky a bez řečí uklízeli...

No a pak začala party. Srbové přiváželi nové a nové uprchlíky a ti se hromadili u zmiňovaného plotu. Překvapilo mě, kolik tam bylo dětí a rodin. Určitě půlka. Stovky a stovky.. Zmrzlí a hladoví. Seděli před plotem a čekali. Hodiny. Chorvatská policie jim každou půlhodinu slibovala autobusy, které je rozvezou dál. Stmívalo se, masa lidí se neustále zvětšovala a každou chvíli mělo začít pršet. Spousta dětí neměla ponožky, pořádné boty a já vlastně nechápal, jak to dávaj. Ale na přemýšlení nebylo moc času.

Rozdávali jsme oblečení, vodu, jídlo, deky. Na betonu jsme balili kojence, uklidňovali jejich rodiče.

Jednu chvíli jsem stál s dalšími dvěma kluky před tou masou, opřený o ten plot a uklidňovali jsme je. Hovořili s nima. Prosili je, ať vydrží.

Byli strašně frustrovaní, zbídačení, nemocní a už je to dost sralo. Čtyři pět hodin sedět na betonu. Pak to “bouchlo”.

Začlo velmi hustě pršet a někdo to prostě nevydržel a následně to nevydržel ani ten plot. Chorvati pochopili situaci a ten zmatek zmírnili tak, že hranici na chvíli “otevřeli” a pustili uprchlíky na OSMNÁCTIKILOMETROVÝ pochod k tranzitnimu taboru v Opatovaci (takovy klasicky koncentrák).

V tomto duchu se nesla noc až do rána. S tím rozdílem, že nám chorvatská policie slíbila, že už to nechají otevřený pořád. Nám se tak podařilo přesvědčit několik desítek rodin s nemocnými dětmi, ať už nikam nechodí, a ubytovávali je v pětihvězdičkových stanech a provizorních příbytcích. Bohužel to po půlnoci opět zablokovali..

Druhý den byl naprosto stejný jako noc. Rozdíl byl ten, že se dobrovolníci vměšovali do čekajícího davu, uklidňovali tu masu a nutili ji sedět. To byla totiž jediná možnost, jak z něj dostat omdlévající, zraněné, či malé děti.

Samozřejmě, že ta situace opět vyeskalovala, tentokrát to chorvatská policie řešila obušky a pepřovými spreji.

Na co nezapomenu

Nezapomenu na osmi až desetiletého kluka s vnitřním krvácením. Na všechny zraněné a dobité dospělé i děti, které jsme předávali doktorům bez hranic (oni totiž “mezi hranice” nesměli. Tam jsme je suplovali my). Nezapomenu desítky ztracených dětí, na jejich rodiče, když se setkali. Nezapomenu na rodící paní uprostřed davu. Nikdy nezapomenu na holčičku, která si ode mě vzala bonbón, aby mi za deset vteřin nesla papírek, že ho nemá kam vyhodit (na zemi byla asi tuna odpadků).

Nezapomenu, jak jsem na betonu balil kojence do dek, jak jsme ošetřovali lidi po zásahu slzákem (nebo co to bylo).

Nezapomenu na ten smrad, jak někdo podotkl, už vím, jak smrděli lidé v koncentrácích. Nezapomenu na koncentrované zoufalství, ale i na koncentrovaný vděk a neustálé díky, na vděčnost, kterou uprchlíci opravdu nešetřili.

Nezapomenu na novinářský mrdky, kteří si tam aranžovali uprchlíky, aby měli co nejlepší fotku a nejvíce je zajímal vždy ten konflikt.

Nezapomenu na ten skvělej tým lidí, který tam fungoval a několikrát si posunul svoje vnitřní hranice. Díky jim i za to, že jsem měl koho obejmout, když jsem to potřeboval. Absolutně si nedovedu představit, jak by to tam bez nich vypadalo. Veškerou organizaci, komunikaci s uprchlíky, veškeré krizové stavy, tahání lidí z davu, první ošetření.. to všechno dělali pouze dobrovolníci.

Díky všem, kteří nás podporují a je mi moc líto těch ostatních, pro které jsme “užiteční idioti”, “zasraný sluníčka” atd…

Na závěr snad jeden můj postřeh. Slušný Čech se bojí, zda nás ti uprchlíci nezničí. Ničíme se sami tím, že přestáváme být lidmi. Že nám nevadí, že někdo, kdo utíká před válkou takto trpí. V Evropě… Ne někde na druhé straně světa. Ale tady, za rohem.

A pokud nás někdo, kdo neumí naši řeč, nezná naši kulturu, v počtu asi půl procenta populace dokáže “zničit”, tak vážne stojíme za hovno...

Vytisknout