30. 9. 2015 / Daniel Veselý
Spojené státy se s Ruskem v pohledu na tragický a brutální konflikt v Sýrií shodují v tom, že je nutné porazit Islámský stát (Daeš), nicméně se liší ve strategii, jak toho dosáhnout. Zatímco americký prezident Barack Obama nadále trvá na tom, že není možné se vrátit k předválečnému statu quo a že syrský prezident Bašár Asad musí rezignovat, ruský prezident Vladimir Putin tvrdí, že je klíčové, aby jeho klient v Damašku ve své funkci zůstal, protože jen tak lze Daeš porazit. Kreml mezitím k nelibosti Bílého domu a jeho spojenců posiluje svou vojenskou přítomnost v Sýrii, a to přímým vstupem do bojů.
Moskva, potažmo Teherán má enormní zájem na tom, aby syrského prezidenta udržela ve funkci, a to z pochopitelných důvodů. Obávají se mimo jiné ještě většího zhoršení bezpečnostní situace ze strany islamistických elementů ve svém blízkém pohraničí. Washington si zase nepřeje, aby Rusko a Írán získaly v regionu větší vliv, než je podle jeho představitelů únosné, a brání „své zájmy“ tisíce mil od svých hranic. Z tohoto hlediska jsou jistě pochopitelnější obavy Rusů a Íránců, nehledě na pragmatické a cynické zájmy jejich vlád.
Prezident Obama ve svém projevu k válce v Sýrii odsoudil syrského prezidenta s tím, že není možné být na straně někoho, kdo má na svědomí desítky tisíc mrtvých. Myslím, že je to ve světle amerických vojenských „avantýr“, které během deseti let zanechaly 1,3 až 2 miliony mrtvých jen v Iráku, Afghánistánu a Pákistánu ZDE, mírně řečeno pokrytecké. Navíc Obama se svými výtkami na adresu Asadova režimu přichází s křížkem po funuse, neboť Rusové byli ochotni přinutit Asada k rezignaci už v únoru 2012, což ale tehdy Západ odmítl, jak odhalil list Guardian ZDE . Vlády Spojených států, Velké Británie a Francie se tehdy cítily být natolik pevné v kramflecích, že tuto nabídku odmítly, a krveprolití pokračovalo dále. Motivace Moskvy k tomuto kroku zůstává alespoň pro mě zahalena záhadou.
Ano, je pravda, že Asadova vojska s vojenskou podporou Ruska a v menší míře Íránu ZDE při plošném bombardování civilních čtvrtí, které kontrolovali syrští „rebelové“, usmrtila možná až desítky tisíc civilistů, a to proto, že nebyla schopna civilisty z ostřelovaných oblastí evakuovat a nechala je v obležení a bez pomoci ZDE . To je samozřejmě nepřípustné a zločinné, nicméně o těchto skutečnostech se jak v zahraničních, tak tuzemských médiích informuje s železnou pravidelností.
Avšak brutality Asadova režimu by stěží mohly dosáhnout tak obřích rozměrů, kdyby nečelil opozici podporované ze zahraničí masivními dodávkami zbraní a dalšího vojenského materiálu. Hanebná role Spojených států, jejich arabských spojenců a Turecka v Sýrii není v západním tisku natolik medializována jako Asadovy zločiny. Již jen skutečnost, že téměř polovinu mrtvých z celkového počtu obětí syrské válečné pře podle oficiálních údajů tvoří syrští vojáci a jejich spojenci ZDE , vnáší do spletitého konfliktu poněkud jiné světlo.
Při hodnocení tragického dění v Levantě dle mého soudu nemůžeme spoléhat pouze na informace ze sdělovacích prostředků, jako jsou Channel 4, Guardian, BBC nebo Al-Džazíra – a na druhé straně prokremelská televize Russia Today - ale je třeba posuzovat i informace zprostředkované WikiLeaks, které nám nabízí přímý vhled do kuchyně Pentagonu a Bílého domu. Díky americkým depeším odtajněným WikiLeaks se například dozvídáme, že americká vláda v letech 2006 až 2010, tedy před vypuknutím legitimních protestů proti režimu Bašára Asada, vyčlenila na podkopávání režimu v Damašku 12 milionů dolarů ZDE. Pikantní je ovšem skutečnost, že přibližně ve stejné době představovala Asadova vláda důležitého spojence USA ve válce proti terorismu – věznila a mučila osoby podezřelé z terorismu.
Investigativní novinář a držitel Pulitzerovy ceny Seymour Hersh odhalil ZDE, že Obamův kabinet ve spolupráci s tureckou vládou na začátku roku 2012 uzavřel tajnou dohodu, na jejímž základě CIA a MI6 zprostředkovaly transfer těžkých zbraní z Libye, která byla tou dobou rozvrácena intervencí NATO, pro Syrskou svobodnou armádu (FSA). Zpráva o tom, jak CIA „sytí“ vojenský svár v Sýrii dodávkami zbraní pro antiasadovskou opozici, se dostala dokonce i na stránky listu New York Times ZDE.
Mnozí by mohli namítnout, že syrští rebelové se alespoň zpočátku nerekrutovali z řad islamistických fundamentalistů, nicméně tuto domněnku rozmetává zpráva americké Obranné zpravodajské služby (DIA) ZDE publikovaná již v roce 2012, tedy téměř na začátku konfliktu. Tato zpráva veřejnost zpravuje o tom, že hlavní povstalecké síly v Sýrii již v té době tvořili salafisté, muslimští bratři a káidistické elementy (tedy nikoliv umírněná opozice), které byly podporovány západními státy, arabskými zeměmi a Tureckem. Tato analýza, okázale ignorovaná Obamovou administrativou, nepřiměla Washington ani jeho spojence, aby změnili strategii a přestali poskytovat výcvik a zbraně radikálním islamistům.
V listu Washington Post ZDE se pro změnu můžeme dočíst, že Američany vyzbrojení „rebelové“ předali část své výzbroje káidistické formaci An-Nusrá, která má na destrukci Sýrie neopomenutelný podíl. Bílý dům počínaje prosincem minulého roku investoval půl miliardy dolarů na speciální výcvik a vyzbrojení syrských bojovníků, kteří měli za úkol bojovat s Daeš. Nyní se dozvídáme, že pouze čtyři z pěti těchto válečníků se s džihádisty skutečně utkali ZDE.
Tato strategie opět selhala, podobně jako rok trvající vzdušná kampaň proti cílům Islámského státu, již vede Bílý dům. I podle závěrů amerických zpravodajských služeb není Islámský stát v Sýrii a Iráku o nic slabší než před rokem ZDE a navíc během bombardování dochází k úmrtí stovek syrských a iráckých civilistů. Z této situace přirozeně tyl i Islámský stát, který o pár let později v Sýrii a Iráku obsadil území o velikosti Velké Británie s populací čítající asi 7 milionů osob, kde se jeho katani dopouštějí ukrutných zvěrstev.
Z děsivého utrpení Syřanů tedy nelze vinit jednoznačně Asadovu vládu, pokud jsme ochotni pochopit komplexní obraz situace. Na zničení Levanty se podílí více účastníků a je to vskutku ošklivá podívaná.
Rusové nyní zahájili přímé vojenské akce, a připojili se tak k Američanům, Britům, Francouzům a Australanům, kteří již Sýrii bombardují, aniž by tyto skutečnosti vzbudily větší mediální rozruch. Mám za to, že válka ze vzduchu není vůbec šťastnou cestou a přes velkohubá prohlášení představitelů velmocí a jejich spojenců kýžený konec utrpení v Sýrii nepřinese, ba jej může spíše prodloužit. Existuje vůbec schůdná cesta ze syrského válečného pekla, které navíc žene miliony uprchlíků k branám nepřátelsky naladěné Evropy?
Indický historik a žurnalista Vijay Prashad, který dění na Blízkém východě a zejména v Sýrii bedlivě sleduje, se domnívá ZDE, že je záhodno, aby nebyl vyvíjen zásadní vojenský tlak na Bašára Asada, neboť Rusko a Írán uvádějí, že jeho vláda je připravena jednat o jakémsi přechodném plánu. Rusko chce podle Prashada vyvinout větší vojenský tlak na káidistické formace, jež podporuje Turecko a Saúdská Arábie. K tomu nyní doopravdy dochází - alespoň podle prohlášení amerických představitelů, kteří tvrdí, že Kreml necílí na bašty Daeš, ale útočí na pozice dalších Asadových protivníků ZDE. Prashad dále míní, že k redukci násilností v Sýrii je nutné vysušit zdroje příjmů pro Daeš - například blokací prodeje ropy, na němž se podílejí i někteří arabští šejkové a Turci. Toho cíle však nelze dosáhnout bez důkladné spolupráce velmocí a států v regionu, míní historik.
Velmoci mají ale odlišné představy o tom, jak syrský konflikt „moderovat“, a hrají v tom prim jejich utilitární zájmy, ať již hovoříme o zájmech Spojených státech nebo Ruska.
Vytisknout29.10. 2015
Tony Blair se poprvé omluvil za válku v Iráku. Dobře tak. Ale za tímto poznáním by mělo následovat odčinění. To by pro bývalé válečné štváče mělo znamenat, že je nezbytné převzít odpovědnost v současné uprchlické krizi. Komentář k odpovědnosti USA, V...