V minovém poli

1. 10. 2015 / Václav Dušek

Máš-li smutek na duši, křupane, svěř se strýci Babischi. Patent na rozum se již neprodává, revoluční výprodej skončen. Chápeš, není už nic k prodeji! Prodáno, vykšeftováno, rozkulačeno, darováno; pohádka o chudém Honzovi z Bolševníkova újezdu skončila, jak jinak, zázrakem, kouzlem chtěného – socialistická matinka porodila kapitálistu. A poněvadž dbala na potomstvo, přivedla jich na svět desítky – prý stovky... Nic se nemá přehánět, ale u nás doma přeháníme rádi.

Polívka se vaří, maso na talíři, přijde na to, sežere to – politik s žurnalistickým šídlem v půlkách. Který? Výběr široký. Objevy úspěšných pětiletek; politická roztomilá nemluvňata, vyfasovala kachní žaludky a nevypláchnutá ústa. Nasebáci, bývalí esenbáci, staří kamarádi z mokré čtvrti -levičák, pravičák, co jsme si, to jsme si, peníze nesmrdí. Nyní státosociálové nenažraní řídí pohádkový svět; člověk v říši divů zírá na kouzla a evropské hrátky s prodejem svědomí a pokory. Husí hody, doprovody, vstup zdarma, lýkožrouti v lidské podobě sežrali lásku a zametli s nenávistí. Sláva! Po probuzení nepropadnout zmaru.

Smuteční průvod krajinou míru nespěchá. Koná se pohřeb známé slečny Naděje. Všitý vzkaz na praporu jsou slova vláčeného umělce v umaštěných plátcích a bobkových listech, nepohodlného Rozuma všem neschopným a podmazaným neumětelům: Ty být tak vysoké, jako si blbé, tak by ti slunko propálilo lebku. Postál jsem u hrobu umělce, kamaráda prvního špiněného, má kouzelný výhled do rodného kraje a připomenul jsem si, jak nebyl osloven revolučními machry, protože by prý urážel lidi a vykřikl slova z balkonu nad náměstím taškařic zvratů i převratů, kde se hajlovalo, modlilo, kráčelo pod nenávistnými hesly... Výkřik: kde jste byli předevčírem? Sakra, ano, kde jsme byli předevčírem?! Ale pravdu, ano...

Známý žurnalista, zvaný Aktovka, i další mravenec a velvyslanec pravdy pravd vzhlíží s poklady ukrytými pro tajné mizery do budoucnosti čirého světla. Člověk bez tajemství – nuda. Na koho víme, toho řídíme.

V minovém poli šlapame v pochodovém válečném rytmu, bubny ohlušují, vzdalujeme se odpornému smutku, míjíme nebezpečně potřebné bytosti, o Bohu, lásce a pomoci nám nevykládejte. Nejsme každý fotr František, vyslanec božského poznání! U nás si poradíme sami! I bez Boha, do Boha!

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 1.10. 2015