Ekonomické návrhy Jeremyho Corbyna

1. 10. 2015 / Ilona Švihlíková

Podívejme se na ekonomické návrhy Jeremy Corbyna. Základní materiál může čtenář najít ZDE. Přesněji bychom asi měli říci, že se jedná o ideje Richarda Murphyho, který je Corbynovým ekonomickým poradcem. Je důležité vědět, že patří k zakladatelům mezinárodní sítě Tax justice network. Jak název napovídá, ta se věnuje opatřením proti daňovým únikům, tzv. daňové optimalizaci využívané korporacemi apod.

V návrzích najdeme několik linií. Ta první z nich se týká kritiky politiky „austerity“, neboli fiskální konsolidace. O té už bylo napsáno mnoho kritického, koneckonců i v ČR jsme si takovou přehnanou fiskální restrikci zažili. Zabrzdila nám konvergenci k průměru EU na sedm let. Hromadná fiskální konsolidace, což je dlouhodobě osa německé politiky navíc ukotvená v řadě dokumentů jako je Fiskální kompakt, utlumuje domácí poptávku, tlačí mzdy směrem dolů, ničí zbytky veřejného sektoru. Podseknutí domácí poptávky navíc evokuje jedinou možnou růstovou cestu, což je čistý export. Čímž se dostáváme obloukem zpět do 30. let minulého století. Corbyn chce opak, tedy posílení veřejného sektoru, pod státní kontrolu by chtěl dostat železnice a energetické firmy. Podporuje také strop pro nájmy, i pro mzdy.

Místo nekončících škrtů Corbyn klade důraz na lepší daňový výběr. Míří na nadnárodní korporace, ale navrhuje také personální posílení úřadů pro daňové inkaso. Kritizuje i podobu daňového mixu, místo bohatství se zdaňuje spotřeba (což známe velmi dobře i v ČR), místo korporací se zdaňují jednotlivci. Je logické, že pro lepší výběr daní u korporací potřebuje mezinárodní spolupráci.

Jak je pro konzervativní kritiku typické, byl Corbyn obviněn z „extremismu“, což nutně vyvolalo protireakci. Za Corbyna se postavila celá řada ekonomů, dokonce i z tisku, kde bychom to nečekali. Jako bychom asi nečekali, že do Corbyna a jeho návrhů bude rýt údajně progresivní Guardian. (Ve chvíli, kdy píšu tyto řádky, se do ekonomické poradní komise dostal Joseph Stiglitz, Thomas Piketty či Mariana Mazzucato.) ZDE

Největší „bombou“ tzv. corbynomics je tzv. kvantitativní uvolňování pro lidi (PQE). Jedná se o návrh, který rezonuje se zájmem o jiná pojetí peněz, např. moderní měnovou teorii. Ale jak uvidíme dále, řada prvků vůbec nová není a najdeme je dokonce u takových ekonomů jako Milton Friedman.

Corbyn, jako mnoho dalších ekonomů, kritizuje politiku tzv. kvantitativního uvolňování za to, že je směřována k bankám, ale jaksi „neprotéká“ k občanům. Bank of England v letech 2009-2012 vytvořila elektronicky 375 mld. liber. Podobně jako v jiných zemích (od FEDu, po japonskou centrální banku či ECB) byly dopady na reálnou ekonomiku dosti skrovné a spíše se odrazily v tendenci nafukování různých bublin (typicky akciový trh), či v oslabení domácí měny. Čímž jsme se zase vrátili k čistému exportu jako hlavnímu růstovému tahounovi. Čtenáři je jasné, že takto svět fungovat nemůže, neboť ne každý jaksi může být čistý exportér, někdo taky musí dovážet.

Podle Corbynova návrhu by vznikla Národní investiční banka, která by byla zafinancována přímo centrální bankou (Bank of England) a investovala by do bydlení, energetiky či digitalizace ekonomiky. Vyspělé země jako celek trpí velmi nízkou mírou investic, místo toho se neustále objevují bublinovité tendence.

Richard Murphy vysvětluje PQE takto: „Jedná se o řízený proces, ve kterém dluh, který je koupen, byl záměrně vytvořen a emitován buď investiční bankou zaměřenou na „zelené“ projekty nebo místními úřady, zdravotními trusty nebo jinými takovými agenturami za specifickým účelem financováními nových investic v ekonomice, a to za situace, kdy velké firmy a finanční trhy selhávají v zajištění takové úrovně investic, kterou potřebujeme, aby Velká Británie zase dobře fungovala a která by obnovila naši finanční prosperitu.“

Argumenty pro PQE jsem schválně vybrala z médií, kde by to čtenář asi nečekal – z Telegraphu a z Financial Times.

Evans-Pritchard (Telegraph) rozhodně není socialista a také se v řadě ohledů od Corbyna distancuje. Spíše pragmaticky konstatuje, že vyspělé země jsou v situaci stagnace, úrokových sazeb na nule a vysokých dluhů, takže právě monetizace dluhu může být v takovéto situaci jediným možným řešením. Důležitou součástí argumentu pro je tedy to, že nežijeme v „normálních“ podmínkách, ale naopak ve velmi specifické situaci (autorka by použila termín Velká transformace). Centrální banky by jednak mohly přímo financovat fiskální stimulus (když už mohou financovat destruktivní bubliny), nebo přímo připsat určitou částku domácnostem na účet. K tomuto závažnému momentu se ještě vrátíme, ale již na tomto místě je třeba připomenout Miltona Friedmana a jeho „peníze rozhazované z helikoptéry.“ Friedmana ze socialismu nikdo asi podezřívat nebude.

Evans-Pritchard nevíc nevynechává aspekty politické ekonomie, když uvádí, že zatímco politika kvantitativního uvolňování zjevně preferuje bohaté (nafukování akciových indexů), tak „austerity“, neboli škrty dopadá především na chudé. Logickým důsledkem je stále rostoucí nerovnost. Připomíná také, že ve vší tichosti (a z obavy před německými fundamentalisty) Evropská centrální banka kupuje dluhopisy Evropské investiční banky… Rozsah je prozatím velmi malý, ale princip je zcela stejný, jako by byla Corbynova Národní investiční banka. ZDE

Argumenty zveřejněné na Financial Times se více dotýkají ekonomické teorie a podstaty peněz. Autor bourá řadu mýtů, počínajíc tím, co vlastně chápeme jako peníze, až po to, co je dneska poměrně dosti jasné – tedy, že úroková sazba (navzdory řadě ekonomických modelů) nemá na investice firem příliš velký vliv. Keynesova past likvidity, kdy firmy sedí na penězích (nebo je točí v bublinách), ale nejdou do reálné ekonomiky, nám to dnes ukazuje velmi zřetelně. I zde se opakuje argument, že politika kvantitativního uvolňování preferuje bohaté na principu, že bohatství proteče dolů – což je očividný nesmysl, na což po desetiletích přišel konečně i Mezinárodní měnový fond.

Nechybí ani citát Bank of England: „ve skutečnosti, prospěch z efektu bohatství budou mít ty domácnosti, které drží nejvíce finančních aktiv.“ Matthew Klein, ekonomický novinář, se rovněž domnívá, že jednou z cest oživení ekonomiky by bylo rovnou připsat určitou částku na konto domácností, ale ideu Národní investiční banky rozhodně nezavrhuje. Banka prostě jen poskytne financování a bude to vláda, která rozhodne, jak tyto zdroje budou využity. Klein tvrdí: „Jestliže budou Corbynem navržené investice užitečné, mohou pomoci obnovit ztracenou produktivitu a nakonec vést k vyšším reálným mzdám pro Brity. Rozšířením produkční kapacity vyšší úroveň investic nemusí mít inflační dopady. (skutečná čísla, podle Murphyho, jsou relativně malá vzhledem k velikosti britské ekonomiky.)“. ZDE

Co říkají hlasy kritiků tohoto návrhu?

Konzervativní část se děsí toho, že by investice měly být financovány přímo centrální bankou (tj. chcete-li „tištěním“ peněz), což podle nich povede k hyperinflaci. Výmar slouží jako strašák i devadesát let poté. Podle mého názoru je tento argument, byť historické analogie jakkoliv nepřesné, představují velkou mobilizační sílu, zcela mylný.

Dnešní doba není Německo 20. let. Ve vyspělých zemích jsou hluboce ukotvené deflačně- stagnační tendence. Od velmi pomalého růstu mezd (zcela odtrženého od produktivity práce, jak už roky upozorňuje Mezinárodní organizace práce), po propad cen primárních komodit, ale i nové technologie, které mají jasně pracovně-úsporný charakter a budou tedy také spíše působit deflačně. Naopak, podinvestovat obzvláště ve veřejném sektoru, kde z toho nekape žádný zisk, je u vyspělých zemí značná. Nemluvě o tom, že stoupenci moderní měnové teorie nebudou v tuto chvíli chápat, k čemu ten povyk, protože podle jejich náhledu jsou vládní obligace jen jinou formou peněz. A dokud je země měnový suverén, zbankrotovat prostě nemůže.

(Techničtěji zaměřená analýza příznivců moderní měnové teorie zde: ZDE)

Druhý směr kritiky tvrdí, že návrh na PQE jednak směšuje fiskální a monetární politiku, tedy odpovědnost vlády a odpovědnost nezávislé (?) centrální banky. Jednak se tím myslí, že by taky vláda mohla financovat zbytné, nebo nesmyslné projekty příliš snadno. Tento argument ovšem nijak nevysvětluje, proč se v minulosti financovaly tak ochotně bubliny a projekty, které nejenže nepřinesly lidem nic dobrého (tedy kromě top managerů, kteří na nich dobře vydělali), ale ještě představovali systémové riziko. Následoval proces privatizace zisků a socializace ztrát. Investice jsou namířené do budoucna a vždy představují riziko. Náš svět je ze své podstaty nejistý, neboť nikdy nemůžeme znát perfektně budoucnost. I proto jsou investice citlivou složkou HDP a hlavním „viníkem“ kolísání ekonomického cyklu. Představa, že soukromý sektor má vždy pravdu a veřejný jen hloupě plýtvá, je esencí neoliberálního postoje, který byl empiricky opakovaně vyvrácen. Nyní víme dobře, že soukromý sektor může fungovat dobře i špatně, stejně tak i stát. Černobílé zjednodušení není na místě.

Nezávislost centrální banky se v minulých dekádách stala mantrou. Přesto se k této „nezávislosti“ vyjádřila např. tzv. Stiglitzova zpráva, která je vysoce progresivním dokumentem. Problém je, že tzv. nezávislost se často pojí s nízkou či žádnou legitimitou a s nízkou zodpovědností. Kdo potrestá českou bankovní radu za devalvaci koruny, kterou nás vrátila roky nazpět, pokřivila naši vnější kupní sílu, aniž by dosáhla svých inflačních cílů. Česká centrální banka nemůže zkrátka jít proti globálním deflačním tendencím. Místo toho nabídla jako na počátku 90. let „skvělou“ medicínu – konkurenci lácí, což je přesný opak toho, co opravdu potřebujeme. Byl to hloupý a destruktivní krok, za který nikdo nebude popohnán k zodpovědnosti. Corbyn, resp. Murphy čerpají zřejmě právě z oné kritiky „nezávislosti“, která v praxi znamená minimálně v evropském prostředí nesmyslnou obsesi 2% inflačním cílováním, které je hájeno jak poslední bašta civilizace ekonomy se stejnými – neoliberálními – názory.

Esence strašením hyperinflací a navyšováním nákladů na půjčování si (které jsou dnes nejnižší v historii!!!) najdeme ZDE

Ke vyvolávané hrůze z inflace, Murphy kritikům výstižně odpověděl: „Obtěžovali jste se podívat, jak svět skutečně funguje? Podívali jste se na to, jak opravdu fungovalo kvantitativní uvolňování? Pochopili jste to? Centrální bankéři do ekonomiky napumpovali 6,5 bilionů dolarů a čistý výsledek je nulová inflace. A jak bych asi tak já, s velmi skrovnou částkou pro sociální bydlení, širokopásmovým přenosem pro venkov, dokázal to, co zbytek světa neví? Centrální bankéři na celém světě chtějí vědět, jak vytvořit inflaci. Já jsem žádné magické řešení nenašel.“ ZDE

Corbynovy návrhy vrátily do ekonomické debaty dvě témata, která jsou pro budoucí úspěch levice, naprosto klíčová. Je to jednak otázka manévrovacího prostoru vlády, tedy otázka deficitů, dluhů, jejich financování. Ještě zřejmě nikdy nebyla tak velká potřeba veřejných investic u vyspělých zemí. Ještě nikdy nebyly náklady na financování tak nízko. A přitom je odpor k veřejným investicím (a větší roli státu) srovnatelný, či snad vyšší než právě v 30. letech minulého století. Dogmata opanují pole a levice se prozatím nebyla schopná jim postavit. Hlubší studium a pochopení moderní měnové teorie by zde mohlo velice napomoci. Stejně tak i vnímání toho, co to vlastně znamená „nezávislost“ centrální banky. Progresivní vlaštovky máme, teď je ještě dostat i do české debaty.

Druhá palčivá otázka jsou mzdy a jejich odpojení od produktivity práce ve vyspělých zemích. Jistě najdeme i řadu specifik u jednotlivých zemí (viz článek "Konec levné práce"). Bylo by to téměř komické pozorovat, co všechno se udělalo či navrhuje, aby se „nějak“ zvýšila kupní síla, kdyby to téma nebyla to zásadní . Představa, že poctivá práce vede ke slušnému výdělku je stejně nerealistická, jako směšná. Takže někteří navrhovali snižování daní, aby lidem z výplaty více zbylo (Schröder, do kterého se následně po zásluze pustil Lafontaine), snižování cen energií, fungujících jako spotřebitelská dotace (USA), ale i debaty o nepodmíněném základním příjmu, či ono rozhazování peněz z helikoptéry (Friedman). Nic proti debatě o dvou posledně zmíněných návrzích, ale neměla by progresivní levice jít po kořenu věci? Tedy koncentrovat se na změnu vstupu (tedy např. i vlastnictví) ekonomických struktur – firem - tak, aby mzdy byly tím, z čeho se dá žít?

Vytisknout