Návrat Olivera Stonea

8. 7. 2014 / Daniel Veselý

Jedná se o cyklus autorských esejů z dílny amerického režiséra Olivera Stonea ve spolupráci s historikem Peterem Kuznickem s názvem Nevyřčené dějiny Spojených států (natočených na základě jejich společné stejnojmenné publikace The Untold History of the United States ZDE . Česká televize odvysílala první díl tohoto dokumentu s názvem Druhá světová válka.

Oliver Stone se k nám po roce vrací. Jeho loňská návštěva České republiky se nesla ve znamení kontroverze -- česká mediální opričnina poněkud nezvládla režisérovy "exotické" názory na působení Spojených států ve světě, i když tyto jsou podepřeny validními argumenty a zaštítěny výzkumem historika Petera Kuznicka a dalších odborníků, a dokázala jej zahrnout jen směskou ubohých nadávek. Podobně, jako během nedávné návštěvy Noama Chomského v ČR, se na kost obnažila širá ignorance a neznalost českých novinářů ohledně dění ve světě, kteří veřejnosti už čtvrt století předkládají značně pochroumaný obraz nepříliš vzdálené minulosti i současnosti -- ne nepodobným způsobem jako normalizační novináři.

Stone v úvodním dílu označil servírování americké historie pasivním konzumentům americkým edukačním systémem za "tyranii současnosti" a podrobil tvrdé kritice mediální výklad dějin USA i současnosti. Oliver Stone dává prostor neznámým americkým hrdinům, kteří se dle jeho mínění "odmítli podřídit diktátu konformity" (v prvním díle jde například o progresivního politika Henryho A. Wallace, který za 2. světové války působil ve funkci amerického viceprezidenta ZDE).

Režisér se při práci na knize a dokumentu nepochybně nechal inspirovat výtečným americkým historikem Howardem Zinnem a jeho přelomovým dílem A People's History of the United States ZDE , kde je právě těmto neznámým hrdinům věnován značný prostor. Stone ukazuje i notoricky známé události v novém světle, snaží se vyvrátit mytologii panující okolo těchto a dalších dějů.

V prvním díle se Stone pokouší narušit obecně zažitý pohled (nejen) Američanů na druhou světovou válku, a to v obdobném duchu jako zmíněný Howard Zinn ZDE.

Ještě než vypukl celosvětový konflikt, dozvídáme se, že americké korporace, jako Ford, General Motors, Firestone, Texaco a další aktivně podporovaly španělské fašisty a Hitlera během španělské občanské války, zatímco asi 2800 amerických dobrovolníků bojovalo na straně stoupenců republiky.

Stone ve svém dokumentu podtrhává důležitou myšlenku, jež je dle mého soudu samotným leitmotivem 2. světové války. Japonci stejně jako Britové, Němci a Italové usilovali o vybudování vlastního koloniálního impéria, a budovali jej naprosto brutálními způsoby, zejména v Číně -- opět jako uvedené mocnosti, nehledě na demokratickou povahu Velké Británie, nacistickou Německa a fašistickou Itálie.

V roce 1941 Japonci vpadli do Indočíny a Spojené státy, které v té době hospodařily s polovinou světových zásob ropy, na Japonce neprodleně uvalily totální embargo. Japonci si kvůli tenčícím se zásobám klíčových surovin chtěli podmanit jihovýchodní Asii. Nicméně jejich plány mohla zmařit flotila v Pearl Harboru v americké kolonii na Havaji a v prosinci roku 1941 na flotilu zaútočili. Následovalo zapojení Spojených států do světového konfliktu.

Japoncům se v následujících měsících podařilo dobýt bývalá panství evropských koloniálních velmocí na východě a jihovýchodě Asie. Zdejší obyvatelstvo zprvu Japonce vítalo jako osvoboditele od koloniálního útlaku Francouzů, Britů a Nizozemců, avšak noví vládcové se v tomto regionu chovali neméně krutě a barbarsky. Japonští vojáci se zmocnili i strategického opěrného bodu západních velmocí Singapuru. Proti Japoncům po boku Britů bojovali také Indové, Australané a Malajci, nicméně většina zajatých indických vojáků vědoma si svého ponižujícího podřízení v očích britského impéria přešla na stranu nepřítele. Stone dodává, že kdyby představitelé Osy, tj. Němci, Italové a Japonci lépe koordinovali své válečné postoje, mohli by válku vyhrát poražením Sovětského svazu a obsazením britských kolonií na jihu Asie.

Zajímavá je zmínka o tom, že Britové v roce 1942 naléhali na své spojence, aby odložili otevření druhé fronty na západě Evropy a pomohli jim zajistit jejich území na severu Afriky a Středním východě (ropa), což bylo v té době pro Londýn prioritou, vypovídá Stone. K tomu lze dodat, že zejména Britové měli zájem na tom, aby v průběhu války Sovětský svaz pořádně krvácel. Kreml naopak nezapomněl, že ho po bolševické revoluci v roce 1917 napadly právě armády Západu a neoplýval k němu velkou důvěrou. Na tomto příkladě režisér demonstruje cynismus a vypočítavost velmocenských záměrů ve válce, již řada z nás vnímá pouze jako boj dobra se zlem a nic mezi tím.

Režisér se odvolává na poznatky řady historiků, že největší zásluhu na porážce nacismu, italského a japonského fašismu má Sovětský svaz, který při tom přišel o 27 milionů svých občanů. Je dobré, že Stone uvádí i notoricky známá fakta o zvěrstvech stalinismu za 2. světové války i předtím. Dosahuje tak kýžené rovnováhy. Zásadní změnu dějin ale podle Stoneova vyprávění přinesl vznik jaderné zbraně, jejíž výrobu Němci za války přerušili a místo toho začali vyvíjet rakety V1 a V2.

Chtěl bych zdůraznit, že výše popsané události nemají tvořit ucelený výklad nejhoršího konfliktu známých dějin; chtěl jsem čtenáře zpravit o méně známých událostech a pohledech na ně, protože se vymykají oficiálnímu narativu.

Vytisknout