O politováníhodném nedostatku intelektuálního postoje ke kritice u pražské kavárny

Chce nám mediální mainstream zatajit Stoneovy názory?

9. 7. 2015 / Milan Mundier

Trapas ve Varech a na Kavčích horách

Musím říct, že jsem se velmi těšil na tiskovou konferenci s tímto výjimečným filmařem. A nutno říci, že byla velmi zajímavá, protože se Stone během ní rozpovídal nejen o Alexandru Velikém (kterého považuje za svůj nejlepší film), ale především o politice USA. A rozhodně ji nešetřil. Zkritizoval Harryho Trumana za svržení atomových bomb na Japonsko a příliš milosrdný nebyl ani k současnému americkému prezidentovi Baracku Obamovi. Pak začal mluvit o poválečném Československu a... Co bylo dál? Nevím. Zatímco někteří z přítomných českých novinářů se uraženě zvedli a odešli, protože si Stone dovolil kritizovat politiku USA, Česká televize jeho tiskovou konferenci pro jistotu utnula.

Vedení ČT se dnes sice může hájit tím, že Americké století očima Olivera Stonea vysílá už podruhé, ale zajímalo by mě, jak by vysvětlilo skutečnost, že jej vysílá až těsně před půlnocí a navíc v neděli. Podíváte-li se do programu, zjistíte, že hlavní vysílací čas vyhrazuje Česká televize pro reprízy notoricky známých seriálů (Byl jednou jeden dům, Malý pitaval z velkého města, Nemocnice na kraji města) a dokumentů. Nechce snad, aby se Stoneovy názory dostaly mezi český lid?

Škola života a začátky u filmu

Je třeba připomenout, s kým vlastně máme tu čest. Oliver Stone je sice Američan, ale v jeho žilách koluje i evropská krev, protože jeho matka pocházela z francouzské rodiny. Oba jeho rodiče byli společensky velmi angažovaní, takže se na výchově malého Olieho musely v nemalé míře podílet také chůvy. Už jako dítě vykazoval Oliver nemalý umělecký talent – pro svou sestřenku připravil loutkové představení a když mu bylo sedm let, začal se psaním povídek.

Přesuňme se však do druhé poloviny 60. let minulého století. V té době začal mladý Oliver Stone působit coby pedagog ve vietnamském Saigonu. Učil zde příslušníky etnických kmenů. V roce 1967, pln ideálů, narukoval a zapojil se do války ve Vietnamu. Co zakusil, co viděl, notně otřáslo jeho představou o světě. Byl sice oceněn Purpurovou hvězdou a Bronzovým srdcem (utrpěl zranění do krku), ale ani to jej nemohlo ochránit před pocitem naprosté deziluze a bolavým vystřízlivěním. Stoneův život se tak definitivně změnil.

Po svém návratu do USA se Oliver Stone začal věnovat studiu filmu (jeho učitelem byl i Martin Scorsese). Natočil dva krátké filmy a psal scénáře. Právě scénáristika byla první filmovou profesí, ve které Stone uspěl. Na sklonku 70. let napsal scénář k filmu Alana Parkera Půlnoční expres (1978) a výsledkem byl jeho první Oscar a Zlatý glóbus. Jeho scénáristický podpis můžeme nalézt také pod fantasy Barbar Conan (1982) a gangsterkou Zjizvená tvář (1983).

„Svědomí Ameriky“

Klíčovým byl pro Stoneovu kariéru rok 1986. Během něj totiž měly v amerických kinech premiéru hned dva filmy, pod nimiž byl podepsán nejen coby scénárista, ale také coby režisér. Tím prvním byl Salvador (1986), strhující drama zachycující hrůzy občanské války ve středoamerické zemi El Salvador v roce 1980. Tím druhým (a důležitějším) byla Četa (1986). Právě v něm popsal Stone své zážitky z vietnamské války. Jeho hrdinou je mladičký rekrut Taylor (skvělý Charlie Sheen), který se stane svědkem sporu dvou diametrálně založených seržantů – Eliase (fantastický Willem Dafoe) a Barnese (démonický Tom Berenger). Zatímco Elias je idealista, který odešel do Vietnamu bojovat za správnou věc, Barnes je typickým žoldákem bez srdce.

Četu sice předcházela řada jiných úspěšných filmů na dané téma (Lovec jelenů, Apokalypsa), ale troufnu si říci, že žádný z nich jejích kvalit ani zdaleka nedosahoval. Navíc zaznamenala i velký divácký ohlas a získala čtyři Oscary (včetně těch za nejlepší film a režii). Úspěch věru fenomenální, nabízí se ovšem otázka, jak by Stone s Četou pořídil dnes, v době, kdy žebříčky návštěvnosti láme militantní Americký sniper.

K tématu vietnamské války se Oliver Stone vrátil i v dalších dvou filmech. Prvním bylo životopisné drama Narozen 4. července (1989) zachycující osudy válečného veterána Rona Kovice (skvěle ztvárněného Tomem Cruisem), druhým snímek Nebe a země (1993), příběh mladé vietnamské ženy, která se provdala za traumaty pronásledovaného amerického vojáka. Společně s Četou tvoří tyto dva filmy pozoruhodnou „vietnamskou“ trilogii, která nemá v rámci světové kinematografie obdoby.

Zmíněná „vietnamská“ trilogie je ovšem pouhým zlomkem Stoneovy úctyhodné tvorby. Ne nadarmo se Olie svého času honosil přezdívkou „Svědomí Ameriky“. Drama Wall Street (1987) bylo sžíravou kritikou kapitalismu a jeho přisluhovačů (stejně tak jeho pokračování Wall Street: Peníze nikdy nespí, které následovalo o třiadvacet let později). Černá komedie Takoví normální zabijáci (1994) zase cílila na senzacechtivá média a jejich cílovou skupinu (bohužel ji někteří diváci brali až moc vážně). A zapomínat nesmíme ani na mistrovský politický thriller JFK (1991), jehož prostřednictvím Stone pátrá po skutečných vrazích prezidenta Johna F. Kennedyho.

O dějinách své vlasti

A teď si vezměte, že tento hloubavý člověk natočí dokumentární cyklus mapující americké dějiny 20. století. Člověk, který si prošel vietnamským peklem, člověk, který nenadřazuje americkou kulturu nad kultury ostatní. Ba co víc, Stone „nestřílí od boku“, na Americkém století očima Olivera Stonea spolupracoval s renomovanými historiky. Nenutí divákovi svou verzi, často používá formulaci „dle mého“. Nechce po divákovi, aby mu vše poslušně odkýval (na rozdíl od některých našich komentátorů), chce, aby se nad daným problémem sám zamyslel a diskutoval o něm.

Čím může Americké století očima Olivera Stonea tak popuzovat? Například již zmíněnou kritikou Harryho Trumana. Ten, jak známo, nechal na Japonsko svrhnout atomovou bombu. Hájil se tím, že to byl nutný krok k ukončení války, leč Oliver Stone nabízí trochu jiný pohled. Opravdu bylo nutné svrhnout atomovou bombu na civilní obyvatelstvo země, jejíž političtí představitelé už byli připraveni jednat s USA o míru, a to poté, co SSSR vtrhl do Mandžuska? A proč o tom generál Douglas MacArthur předem nic nevěděl? Proč generál (a budoucí prezident) Dwight Eisenhower později řekl, že by sám s ničím takovým nikdy nesouhlasil? A proč Winstona Churchilla na sklonku života tak trápilo špatné svědomí, přestože ani on nenesl za toto rozhodnutí žádnou odpovědnost?

Opravdu bylo správné, že si Američané zvolili na začátku 80. let za prezidenta politicky neobratného herce Ronalda Reagana? Člověka siláckých slov, který vytvořil ideální podhoubí pro další ekonomickou krizi (viz dokument Inside Job) a promarnil jedinečnou příležitost k jadernému odzbrojení? Vzhledem k tomu, že dnes po něm pojmenováváme ulice, se to asi opravdu příliš nehodí.

Poslední díl Amerického století očima Olivera Stonea končí zhruba desetiminutovým apelem, během nějž Stone hájí světový mír a vybízí ty země, které by jej měly střežit, k zodpovědnosti. Je to nesmírně působivá, dojemná a upřímně míněná řeč. Je také něčím, co by si dnešní politici měli vzít k srdci. Ale to oni asi neudělají, dál budou sloužit zbrojařům a bankéřům, kterým jde pouze o vlastní zisky a to ostatní je už nezajímá. A jak to pak skončí? Netroufám si říci, ale pravdou je, že i tu situaci, která dnes panuje na Ukrajině, Oliver Stone předpověděl. Tuším, že v devátém dílu...

Vytisknout