O konstantním rozhořčení a směšných soptících

9. 7. 2014 / Pavel Gajdošík

Lidé v modu konstantního rozhořčení mají pocit, že jsme skoro všichni oběťmi malé skupiny konspirujících zlosynů, ale tito zloduši jsou natolik mocní, že se proti nim nedá nic účinně podniknout, a to hlavně proto, že ty naivnější z nás zmanipulovali svou propagandou natolik, že v modu konstantního rozhořčení nás nikdy není dost.

Kdo tomuto vnímání světa propadne, většinou miluje zprávy, články, knihy či filmy, kterého ho utvrzují v jistotě, že ve svém permanentním rozhořčení má naprostou pravdu a není zcela sám, protože podobně rozhněvaných jsou tu tisíce, jenomže živit v sobě ten konstantní negativismus novými a novými důkazy prohnilosti světa a jeho mocných je jako masochisticky spalovat samy sebe přikládáním polínek pod hranici, z níž nehodláme slézt a zkusit změnit aspoň to, co kolem změnit jde.

Čím je totiž to naše konstantní rozhořčení větší, tím šílenější se zdáme být té relativně spokojené většině, kterou přece chceme získat na svou stranu fronty, neboť bez nich jsme jen směšní soptíci, jichž se mocní bojí pramálo.

Soptíci mezi sebou mohou soutěžit o to, kdo napíše rozhořčenější kritický text, ale ani serióznějšími knihami a články nelze posunovat svět, když se pořád jenom horlí na papír.

Myšlenky se z textů totiž maximálně rodí, ale kladný posun světa nastane, až když jimi někdo na svět seriózně zatlačí. A kdo chce tlačit, nemůže soptit příliš moc.

To by mu totiž velmi rychle došel dech a v očích většiny rozumnost, protože soptíky se lidé nechtějí dát vést. A v jádru mají recht.

Vytisknout