Migranti v Calais: Mikrokosmos nepochopené krize

26. 8. 2015

Zpravodajské pokrytí mladých mužů šplhajících přes plot a vloupávajících se do náklaďáků v Calais vypadá dramaticky, ale "hejno" migrantů v Calais, jak je označuje premiér David Cameron, je ve skutečnosti tvořeno 3 000 - 5 000 lidmi, kteří se vlastně vůbec nesnaží dostat do Británie. Významná část jich požádala o azyl ve Francii a pobývá na neformálním tábořišti poblíž Calais, jež je známo jako džungle, zatímco čekají na výsledek úředního procesu.

Po celé Evropě se zvedají fyzické i metaforické ploty. Maďarsko předpokládá dokončení pohraničního plotu koncem srpna. Makedonie vyhlásila mimořádný stav a nasadila policii na hranicích. Do té doby se musela vypořádat s přílivem migrantů tak, že vydávala dokumenty s dvaasedmdesátihodinovou platností, poskytla jim dost času na zakoupení jízdenky, nasednutí do vlaku a pokračování dále do Evropy, aby se stali problémem někoho jiného. Na prvním místě je tím "někým jiným" Německo, které letos očekává více než 750 000 žádostí o azyl.

Pro Německo jde jistě o velkou výzvu, migranti tam spí na podlaze v nouzových ubytovnách. Ale skutečná humanitární krize nastala v Jižní Evropě. Evropská pohraniční agentura Frontex zaznamenala 340 000 migrantů od ledna do července, téměř třikrát tolik, co za stejné období loňského roku. Z nich kolem 160 000 putovalo relativně novou cestou z Blízkého východu přes Turecko na nejvýchodnější řecké ostrovy. Více než 50 000 dorazilo do Řecka jen v červenci. Země zničená ekonomickou a politickou krizí je zralá na xenofobní přístupy k migrantům.

Avšak lidé cestující na řecké ostrovy, které jsou rekreačními centry, v děravých lodích dinghi, nejsou migranti. Zatímco ti co přicestovali přes Libyi do Itálie jsou tvořeni uprchlíky, zejména ze Sýrie a Eritreje, a ekonomickými migranty, zejména ze Západní Afriky, složení lidí na lodích, kteří přistávají v Řecku, bylo v podle Vysokého komisariátu OSN pro uprchlíky, přes 80 % Syřanů, 15 % Afghánců a zbytek většinou Iráčané. Naprostá většina z nich má nárok na status uprchlíka.

Británie nečelí invazi ilegálních přistěhovalců z Calais. Ani zbytek Evropy nečelí migrační krizi. Jistě, existuje dobře zavedená ekonomická migrace, která směřuje z chudších částí světa do bohatších. Protože pro nízko kvalifikované migranty už neexistuje žádná legální cesta, jak vstoupit do Evropy, mnozí se rozhodují cestovat nestandardními způsoby.

Politický kolaps v Libyi i nepokoje v Egyptě znamenají, že se cesta migrantů stala současně snazší i nebezpečnější. Pašerácké sítě mohou v obou zemích fungovat takřka beztrestně, přičemž migranty zneužívají, než je nacpou do plavidel nepatřících na moře a vyšlou je k evropským břehům v naději, že je cestou někdo zachrání. Jen letos zatím přitom zahynulo zhruba 2 500 lidí.

Země na jihu a jihovýchodě Evropy, zejména Řecko, čelí humanitární krizi, při níž záchrana životů a poskytování stravy a přístřeší musí mít přednost před kontrolou přistěhovalectví, bez ohledu na to, zda příchozí jsou "ilegální" ekonomičtí migranti, nebo uprchlíci. Navzdory spěchu stavět ploty a zajistit hranice se po celé Evropě stále více uznává, že "ilegální migrace" není zločinem, za nějž by se mělo trestat utopením. Po jedné z největších tragédií v dubnu, kdy se utopilo 800 lidí, EU obnovila velkorysé pátrací a záchranné operace.

Důvodem enormního vzestupu počtu lidí podnikajících obtížnou cestu přes Středozemní moře není ekonomická migrace, ale válka, perzekuce a násilí. Krátce řečeno, Evropa zakouší svůj díl globální vysídlovací krize, která je tažena nárůstem počtu konfliktů po celém světě, zejména v subsaharské Africe a na Blízkém východě. Svět neviděl tolik vykořeněných lidí prchajících před konfliktem a persekucí od 2. světové války.

Více než 80 % všech uprchlíků zůstává ve svém regionu, řada v uprchlických táborech, další se samostatně usadili v blízkých městských centech. Avšak život v táborech je stále bědnější a mnoha uprchlíkům chybí naděje, zejména těm, kdo uprchli před nekončícími konflikty, jako jsou ty v Somálsku, Sýrii a Iráku. Sousedé Sýrie se vypořádávají se zhruba čtyřmi miliony uprchlíků - v Libanonu už tvoří čtvrtinu populace. Humanitární pomoc, jakkoliv velká, nepokrývá ani základní potřeby uprchlíků.

Pokud si evropské vlády přejí udržitelné a eticky přijatelné řešení, prvním krokem by bylo poskytnout větší finanční podporu zemím, v nichž uprchlíci pobývají, nejen na pomoc uprchlíkům, ale kvůli podpoře vnitřní stability. Kromě toho mechanismus globálního sdílení břemene znovuusazení uprchlíků by jak snížilo tlak na země první žádosti o azyl, tak učinilo příjezd uprchlíků do Evropy uspořádanějším a lépe zvladatelným.

Aby k tomu došlo, evropské vlády musejí nejprve uznat, že situace v Calais, na Lampeduse a Kosu není evropskou migrační krizí, ale globální uprchlickou krizí.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Vytisknout