27. 8. 2015 / Karel Dolejší
Česká společnost před čtvrtstoletím přijala západní instituce a hodnoty. Ve skutečnosti však tím, co chtěla přijmout zejména, byl západní životní styl a životní úroveň 80. let. Západní kapitalismus a "reálný socialismus" se po kubánské krizi v roce 1962 sešly na společné platformě konzumní společnosti, avšak "komunistická" varianta selhala v zajištění západní úrovně blahobytu. Proto byla snadno opuštěna v naději na změnu k lepšímu.
Česká společnost přijala importované instituce a politické principy s rezervou, velmi podobně, jako kdysi ty normalizační. Vlastně šlo pro mnohé jen o ambaláž očekávaného západního životního stylu. Pestrý obal navenek poskytoval jakýsi lesk a uznání, aspoň dočasně. Ale k srdci nepřirostl. A čím déle se marně čekalo na západní životní styl, tím více mnohé tížil "neplodný" kulturní nárok.
Velmi mnoho let Češi již ve své většině touží po jiném typu politického uspořádání, než je demokratické, jak ukazují longitudinální průzkumy. Jen se to také dlouho vesměs v dobré společnosti nehodilo říkat; ale kdo "chodil mezi lid" mimo pražskou středostavovskou sociální bublinu, musel si všimnout již dávno, i kdyby průzkumů nebylo. Nic podstatného se teď nemění. Jen to, co bylo skrýváno a marginalizováno, dostalo posvěcení z nejvyšších pater české politiky. Pusťte si ze záznamu znova debatu Miloše Zemana a Václava Klause při posledním výročí 17. listopadu, není nic výmluvnějšího, když se nad ní zamyslíte. Češi teď mohou říkat otevřeně, že si to celé představovali úplně jinak (totiž jako Hurvínek válku), že bez německé životní úrovně jsou jim nějaké západní demokratické hodnoty víte kde.
Problém spočívá v tom, že už neexistuje společný prostor pro nějakou debatu, žádný sdílený rámec není k dispozici. Ti, kdo se cítí osvobozeni od tlaku dodržovat demokratické dekorum, nepřijímají základní předpoklady vyžadované jejich údajnými partnery v diskusi. Samotná ústavnost je už nezajímá, "autentický" nacionalismus má pro ně větší váhu. Antikvovaná postmoderní debata o "tyranii velkého vyprávění" nemůže ani nudit nadpoloviční většinu spoluobčanů toužících po vládě silné ruky a "teple předsudku", jak to nazval Alain Finkielkraut v "Destrukci myšlení". Tyranie velkého vyprávění je pro jedny noční můra, pro druhé vytoužený sen.
Dva dominující přístupy, (kriticky) prozápadní a nacionalistický, se navzájem potírají a vylučují už v samotných základech. Nároky, které se zbylí čeští zapadnici snaží naložit na své údajné partnery ve veřejném prostoru, nejsou považovány za legitimní, protože samy tvoří součást toho, proti čemu se nacionalisté/islamofobové emfaticky vymezují. Kdyby je přijali, považovali by to za nepřijatelný ústupek smrtelnému nepříteli.
Nejvíce ostatně nacionalistům pomohla samotná pokleslá česká postmoderna, která semlela všechno na jednu řídkou kaši, takže ústavní principy definitivně zpochybněné neuvěřitelnou debatou o poloprezidentském systému stojí teď pro "člověka z ulice" na stejné úrovni jako dojmy paní Vomáčkové z četby Aha!. Není mezi nimi už zásadního žánrového rozdílu. Když na to přijde, na dojmech paní Vomáčkové nakonec asi záleží víc, jsou totiž "lidové" a stojí za nimi "právo na názor".
O tom, jak bude Česká republika vypadat v příštích letech, nerozhodnou delegitimizované normativní nároky, které marginalizovaní intelektuálové stále ještě předepisují veřejné debatě a politickému procesu. Jak ostatně v někdejším sporu s Habermasem uvedl Foucault, intelektuálům přece nepřísluší "dodávat skutečnost".
O tuto budoucnost bude sveden docela obyčejný mocenský boj, se všemi manipulacemi, ranami pod pás, se vším lhaním, fanatizováním davu, vyvoláváním nesmyslných fobií a dalšími triky, které již delší dobu sledujeme v přímém přenosu.
Debata, která by mohla být snad ještě trochu zajímavá, by se týkala otázky, zda někteří Češi chtějí ještě patřit k Západu, kolik jich vlastně zbylo - myslím patřit hodnotově, ne německými platy - nebo kolika z nich se více líbí maďarský či ruský model. Obávám se však, že mnohý z těch, kdo v teoretické rovině hájí otevřenou diskusi, vůbec netouží zjistit, jak by taková debata dopadla...
Také v této debatě, obávám se, by bylo delegitimizované dědictví pokleslé postmoderny v zásadě koulí na noze těch, kdo by se ještě snažili západní demokratickou orientaci hájit.
Vytisknout27.8. 2015 / Jan Čulík
Rád bych poopravil tvrzení Karla Dolejšího, že v době pádu komunismu Čechoslováci nechtěli demokracii, ale konzumerismus. Není tomu tak. Nechtěli ani kapitalismus, ani konzumerismus, ale slušnost. Vyplývá to z četných dobových svědectví, a především ...