10. 7. 2014 / Jan Čulík
Kdokoliv kdy natočí nějaký film z historie, je to vždycky stejně o současnosti. Mám proto dost podstatnou nedůvěru k českým filmům, které se snaží rekonstruovat dobu před rokem 1989, protože to většinou může jedině sloužit dnešnímu politickému antikomunismu, který je vážnou překážkou k řešení podstatných problémů dnešní české společnosti. Lze ovšem samozřejmě přijmout, že nějaký filmový tvůrce byl dobou komunismu natolik ztraumatizován, že o svém útlaku musí pořád vydávat svědectví, asi tak, jak spisovatel Arnošt Lustig nedokázal celý život napsat nic jiného než o koncentračních táborech. Do určité míry je toto zřejmě případem režisérky Andrey Sedláčkové, která si útlak v době komunismu, jak vyplývá z jejího rozhovoru ve Festivalovém deníku v Karlových Varech zažila, a právě proto natočila film Fair Play (2014), který se letos také v Karlových Varech promítal ve festivalové soutěži.
Je to film o etických dilematech a o vydírání ze strany komunistického režimu a o otázce, kde jsou hranice a jak daleko je možno až zajít. V tom smyslu má film nadčasové, aktuální téma, protože problém vydírání, kolaborace s režimem a otázka, jak daleko může člověk eticky zajít, je velmi aktuální i v dnešním postkomunistickém režimu v České republice. Proto jsem ten film sledoval se zájmem.
Snímek Fair Play se odehrává někdy v polovině osmdesátých let v tehdejším Československu v prostředí vrcholových sportovců - běžkyň. Hlavní hrdinka, mladá dívka Anna se náruživě věnuje sprintu a je v tom velmi dobrá, proto ji vyberou do československého socialistického vrcholového běžeckého týmu s nadějí, že by se mohla účastnit Olympijských her v Los Angeles. Jenže v tuto chvíli se objeví na scéně otázka dopingu a nezákonných anabolik. Komunističtí představitelé sportovních svazů Annu přinutí, aby si nechávala píchat injekce s anaboliky, aniž by jí řádně vysvětlili, o co jde. Zároveň musí Anna podepsat prohlášení o mlčenlivosti. Rozbíhá se známá spirála šikany: Annin trenér běduje, že pokud Anna s injekcemi nebude souhlasit, nejenže se žádných zahraničních soutěží nebude smět účastnit, ale ze sportovního svazu vyhodí i jeho. Dokonce i komunistický sportovní funkcionář, který se zpočátku zdál být pilířem režimu, je zranitelný, ke konci filmu přiznává, že pokud se Anna režimu zprotiví, a bude muset být vyloučena z olympijského týmu, bude to stát hlavu i jeho.
Situace se komplikuje skutečnostmi, že Annina matka bývala slavnou tenistkou, avšak kvůli angažmá v roce 1968 je nyní neosobou. Annin tatínek emigroval do Německa. (Opravdu iritující je, že ve filmové kopii s anglickými titulky, která se v Karlových Varech promítala, nezvládli překlad a slovo "emigrovat" neustále chybně překládali slovem "immigrate", což anglicky znamená "přistěhovat se" ("on imigroval z Československa") - což muselo anglicky mluvící publikum uvádět v určitý zmatek.)
Annina maminka má kontakty s chartisty a jeden z nich, její bývalý milenec, od ní požaduje, aby mu občas opsala nějaký neoficiální literární text na psacím stroji. Jako v celé řadě postkomunistických filmů nese chartista implicitně tak trochu význam sobeckosti a neserioznosti - české prostředí nemá rádo lidi, kteří se vymykají z davu a chovají se jinak nebo dokonce hrdinsky. Je to nepřípustné elitářství.
Kromě několika drobných historických nepřesností, které pamětníka vždycky iritují (v Annině rodině se poslouchá na sovětském transistorovém rádiu Svobodná Evropa, jenže až do listopadu 1988 bylo toto vysílání tak silně rušeno, že v Praze nebylo vůbec poslouchatelné. Chudák novinářka Lída Rakušanová, tu filmaři vždycky používají jako hlas Svobodné Evropy. Jenže ona bývala komentátorkou, nikdy nečetla zprávy tak, jako v tomto a v řadě jiných filmů. Zajímavé je, že ani Rakušanová si už nepamatuje ohlášku vysílání Svobodné Evropy. Zněla "Posloucháte české a slovenské vysílání rozhlasové stanice Svobodná Evropa", nikoliv "československé vysílání". Ale to jsou asi drobnosti.)
Spíš mě zaujalo, jak hrubě až sprostě se vůči sprinterkám při výcviku choval jejich postarší trenér a jak neeticky se ve filmu chovají lékaři. Nejsem si jist, zda by tomu tak - i za komunismu - skutečně bylo. A jeden z nejhlavnějších problémů tohoto filmu se týká jeho ústředního etického tématu. Dívka Anna prostě anabolika nechce brát, nejen proto, že po nich zkolabuje a odvezou ji do nemocnice, ale hlavně proto, že je to podvod a že je to zakázáno. Vysvětlí to její matce, která se stýká s disidenty! ale ta sepřesto nechá přesvědčit trenérem, aby dceři dál píchala nebezpečná anabolika a lhala jí, že to je neškodný vitamín B.
Nedovedu si představit, že by jakákoliv matka, která žije sama se sedmnáctiletou dcerou, poté, co jim emigroval otec rodiny, která si přeje pro dceru jen to nejlepší, a jíž dcera jasně řekne, že si injekce anabolik dál nepřeje, dokázala dceři píchat tyto nebezpečné injekce proti jejímu přání. Připadá mi to ve filmu nepřesvědčivé.
A příběh má podle mě i další vady. Samozřejmě, že opisování disidentských textů se Annině matce nevyplatí. StB se přes ni snaží dostat na kobylku disidentovi, jejímu bývalému milenci, do bytu Anně a její matce instaluje odposlech (velmi nepravděpodobné, matka byla jen malá ryba, což StB sama přiznává) a jednoho dne brzo ráno jejich byt tajná policie podrobí domovní prohlídce. Nic nenajdou, až dole v paneláku ve společné prádelně nalezne tajná policie onen na stroji opisovaný disidentský spis. Za to Anninu matku odsoudí nepodmíněně na osmnáct měsíců do vězení.
Je tohle skutečně pravděpodobné? Nevím o žádné písařce, z těch desítek z nich, které za komunismu opisovaly disidentskou literaturu, že by za to byly uvězněny. Ale hlavně: Tajná policie nalezla složku s opisovanými materiály v komunálním prostoru panelákové prádelny, kam měli přístup všichni nájemníci. Jakým způsobem policie dokázala, že složka materiálů měla cokoliv společného s Anninou matkou? Celý soudní proces se tak zdá nepřesvědčivý, a je tak jen úlitbou aktuálnímu nemyslivému antikomunismu.
Etické téma filmu je ovšem nosné, a jak jsem uvedl výše, aktuální v dnešní České republice i dnes. Je opravdu s podivem, že matka podlehla vydírání a dávala dceři škodlivé injekce. Vlastně jedinou osobu ve filmu, která si nakonec zachová svou integritu, je jen Anna sama.
Avšak etické problémy řešily i další snímky. Velmi dobrý, jako obvykle, byl ruský film slavného režiséra Andreje Zvjaginceva Leviathan (2014). Ve výpravném filmu dokazoval absolutní zkorumpovanost nynějšího postsovětského režimu. Na prostoru téměř dvou a půl hodin vyprávěl příběh obyčejného opraváře automobilů, jehož domu a pozemku kolem něho se usmyslí zmocnit místní politik a primátor města kdesi na severu Ruska, na Kolském poloostrově. Mechanik Kolja se proti tomu pokusí vzepřít za pomoci svého kamaráda, moskevského advokáta, který zdokumentuje, že místní primátor je zločinec a vrah. Jenže pokus skončí neúspěchem, mafiánovi pomocníci zavraždí Koljovu manželku a zkorumpovaná policie a prokuratura mechanika nechá za fingovanou vraždu odsoudit na pětadvacet let do vězení. Člověk nezmůže nic, protože podvodníci mají moc a navzájem si nesmírně efektivně pomáhají. Film má děsivý, kafkovský efekt. Je napínavý a dramatický a na osudu jednoho obyčejného, nevinného člověka, dokumentuje tvrdé mafiánství dnešních politických a správních struktur v současném Rusku. Zajímavé, že se to tam smí točit.
Do třetice všeho dobrého byl opravdovým zážitkem film Boyhood (Chlapectví, 2014), amerického režiséra Richarda Linklatera, který má zanedlouho přijít i do českých kin - nenechte si ho ujít. Linklater proslul svými filmy Before Dawn (Před úsvitem, 1995), Before Sunset (Před soumrakem, 2004) a Before Mindight (Před půlnocí, 2013), o mladé milenecké dvojici, která se nejprve romanticky potká na cestě Evropou, další filmy pak zaznamenávají další etapy jejich složitého partnerského vztahu. Chlapectví se natáčelo od roku 2002 po dobu dvanácti let. Sleduje historii dvou dětí, jejich matky a rozvedeného otce, především chlapce Masona, který postupně dospěje v zralého mladého muže. Děj se odehrává v americkém Texasu, odkud Linklater pochází. Téměř tříhodinový film sledujete jedním dechem. Je tam o životě snad všechno. Linklater je slunečný, optimistický režisér, není však sentimentální ani kýčovitý. Víte, že se jeho postavám nic zlého nestane, nikdo se nevybourá v automobilu, nikdo nikoho nezabije. Linklaterovy filmy však přesto zaznamenávají lidský osud v jeho atraktivitě i složitosti. Mají hluboký filozofický podtext. Režisér přiznává, že všichni na tomto světě jsme naprosto zmateni, nevíme, co máme dělat, ani proč žijeme a jaký to všechno má smysl. Přesto, uznává Linklater, je asi naší povinnosti života se zhostit, bojovat, nevzdávat se a dělat to, co považujeme za prospěšné a správné, abychom zůstali lidmi. Po promítacím maratonu film diváci odměnili bouřlivým potleskem. Ano, jsem romantik, nestydím se za to. Při odchodu z kina jsem měl slzy v očích.
Vytisknout22.5. 2015 / Jan Čulík
Je to možná nepříjemné, přiznat, ale česká politická kultura je svou podstatou velmi podobná ruské - dvacetiletí normalizace, jíž se Češi nadšeně přizpůsobili, tu, zdá se, hraje pořád velmi silnou roli. Samozřejmě, společenské principy, jimiž se obě ...