Nekontrolované bujení totality v přímém přenosu

27. 8. 2015 / Bohumil Kartous

Příklad první: moderátor veřejnoprávní televize pokládá otázku hostu: "A mají uprchlíci právo žít v Evropě?". Příklad druhý: reportér téže televize prohlašuje něco o posílených hlídkách na hranicích kvůli "nelegálním uprchlíkům". Jestliže podle Lyotarda neexistuje v postmoderní epoše jedinečná pravda či jedinečné zdůvodnění, měli bychom se obávat okamžiku, kdy veřejný diskurs začne být ovlivňován míněním davu natolik, že instituce, jež se mají "vyvarovat jakýchkoli forem kulturní, sexuální, náboženské či rasové diskriminace a společenské segregace" začnou podvědomě popírat svůj vlastní etický kodex proto, aby přijaly názor většiny, ať je jakkoliv scestný a šílený. V takovém okamžiku se stvrzuje demagogie, zárodek totality.

Je-li pravda, co tvrdil Foucault, že diskurs ustavičně formuje subjekty, o nichž hovoří, nenašel by lepšího příkladu pro svou tezi než současnou diskusi o imigraci z válečných zón třetího světa, kterou vede česká společnost. Poskytuje jedinečný pohled na vznik a možný rozvoj totalitního myšlení, které dlí ve společenském podvědomí a v okamžiku, kdy dojde k překročení míry tolerance dané společnosti, vyplave na povrch s nebývalou razancí a dopadem.

Drtivá většina české společnosti je ochotna považovat aktivity extrémistických organizací, jako je Islám v ČR nechceme, za eticky bezproblémové. Těmto lidem nevadí, že podobné aktivity zcela jednoznačně atakují základní ústavní práva ochraňující kulturní, etnickou či náboženskou jinakost. Mají dokonce dojem, že morální převaha je na jejich straně, protože oni přece jen ochraňují vlastní hodnotový systém. Hodnotový systém, jenž sami sice v drtivé většině neumějí ani elementárním způsobem definovat, natož aby jej dokázali pojmout kriticky a identifikovat v něm patologické prvky.

Dav tuto schopnost nemá. Le Bon, člověk s geniálním postřehem, poukazoval na skutečnost, že člověk v davu přestává naslouchat svému vlastnímu já a pod tlakem okolností přejímá v dané situaci konformní postoje. Le Bon charakterizoval modus davového smýšlení jako návrat o několik civilizačních stádií níže. Ano, dav dokáže degradovat na obyčejnou tlupu primátů, kteří s krvežíznivým výrazem umlátí jiného člověka, ačkoliv by se jednotliví členové tlupy, osamoceni se svým superegem, otřásli nad pouhou představou takového jednání.

Česká společnost není ve stavu, kdy by byla schopna - v masovém - měřítku - podobného chování. K tomu by musela nejprve dospět cestou legitimizace toho, co se i při omezené sebereflexi jeví jako nepřijatelné. Okamžik legitimizace přichází tehdy, kdy společenské instituce, které dohlížejí na dodržování jinak jednoduše zpochybnitelných lidských práv, přijmou davové smýšlení za své a prolomí tak hranici morální nepřijatelnosti. Tehdy dav usoudí, že jeho "pravda" převážila, a začne ve jménu této "pravdy" jednat.

Náznaky podobné legitimizace je možné vidět na uvedených příkladech. Je nesmyslné dotazovat se, zda lidé, kteří utíkají před válkou, mají mít právo na život na jiném místě. Spekulovat o takové otázce je devótním podléháním dojmu, který vytváří davová otupělost. Označovat tyto lidi za "nelegální imigranty" přímo odporuje zákonu, jelikož člověk, který přijde na území tohoto státu a který doposud neměl šanci prokázat, z jakých důvodů tak učinil, nemůže být apriori považován za člověka, který jedná proti zákonu. Jestliže někdo legitimizuje takový pohled, notabene někdo, kdo má potenciál ovlivnit ze své pozice společenský diskurs, dopouští se ostudné servility vůči mínění zpozdilému o několik civilizačních stádií, řečeno s Le Bonem.

Česká společnost se nedostala za hranici, která z ní činí obyčejnou, pudem řízenou tlupu. Její stav je mnohem složitější, než aby ho bylo možné popsat takto jednoduše. Předně je nutné zdůraznit, že ono vzedmutí národní hrdosti a hrdinné potřeby bránit "hodnoty" je zcela falešné. Pokud by skutečně došlo na lámání chleba a lidé, kteří pobíhají po Václavském náměstí s šibenicemi, by měli prokázat svou chrabrost ve skutečném boji za domnělé "ideály", většina z nich okamžitě zapomene na svou národnost i hodnoty a urychleně se adaptuje na identitu nařízenou jakoukoliv despocií. Za předpokladu, že jim ponechá více než jen holý život, který pak svou hodnotu ztrácí a je možné ho směnit za možnost úniku.

Výskyt takových fenoménů, jako jsou Parlamentní listy, ovšem vyvolává otázku, zda už vlastně nezačal vnitřní rozpad společnosti a její regrese na vývojově nižší stupeň. Zda nekontrolované bujení demagogie už nepřešlo do fáze metastází v oblastech vzdálených od původního místa výskytu. Velká část politické scény už začala projevovat podobné příznaky, byť se stále snaží o opatrné formulace. Příklady z vysílání veřejnoprávní televize ukazují, že i zde se lze setkat s podléháním davové psychóze. Na rozdíl od dob Le Bonových žijeme v době, kdy je možné stát se součástí davu a nevystrčit paty ze své komfortní zóny. Právě tak jedná většina této tlupy a je to možná - paradoxně - záruka toho, že na skutečné davové násilí nedojde. To ale zdaleka neznamená, že demagogie nezvítězí a neotevře dveře novému typu totality, v němž vůdce nestrhne dav, ale dav strhne vůdce.