Menzelovi Don Šajni: Moudrý, zralý, chytrý a hluboký film

5. 7. 2014 / Jan Čulík

Je zjevné, že Menzel je v dnešní době chaotické pokleslosti všeho vzdorným stoupencem vysokého, autentického umění, které nás oslovuje, učesá nás, vysloví za nás, co cítíme, ale co bychom sami nedokázali vyjádřit, a přitom nám sdělí něco nového a objevného. Zároveň je v jeho uměleckém postoji paradox -- Menzel je známý tím, že argumentuje, že kinematografie je lidový, vlastně taky pokleslý žánr, a že filmy musejí být divácky vděčné.

V Don Šajnech řeší Menzel konflikt mezi svou nepokrytou podporou vysokému umění a nutností natáčet divácké filmy tím, že silně používá ironie a komiky. Svým způsobem jsou Don Šajni vlastně nevážný film: shazují všechno: operu, hudbu, operní pěvce, ředitele divadla i jejich milostné avantýry, zároveň však z komického opičení na scéně najednou docházíme k vážným věcem. Film nás nutí uvažovat nad věcmi, které jsou sakra důležité: Nad životem, smrtí, stárnutím, morálkou, uměním i dnešním světem.

Směsice humoru, ironie a vážnosti, je něco, co zejména američtí kritikové vyčítali kdysi Miloši Formanovi, že jeho filmy z šedesátých let nejsou věrné žánru. Podle tradičních kritiků má být komedie komedií a tragedie tragedií. Formanovy filmy jako Hoří, má panenko, začaly jako komedie, ale pak na vás velmi tvrdě a neočekávaně zaútočily vážnými tématy. Američtí kritikové to brali jako podpásovku. Jenže tato směsice vážnosti a nevážnosti se mi zdá být jedním z nejcharakterističtějších rysů české filmové vlny ze šedesátých let. A je to něco, čeho bychom si měli cenit do dneška a nezapomínat na toto pozoruhodné, hybridní umění, oscilující mezi vysokým a nízkým. V Don Šajnech se k této tradici Menzel intertextuálně velmi silně hlásí, a jeho snímku je to ku prospěchu.

Jiným intertextuálním odkazem je pocta Formanovu filmu Amadeus. Don Šajni ho do určité míry připomínají už jen tím, že podobně jako v Amadeovi vidíme zkoušky a přípravu divadelního představení Mozartova Don Giovanniho, občas v docela podobném provedení jako v někdejším Formanově filmu z osmdesátých let.

Jenže vyznění Don Šajnů je jiné: možná, do určité míry trochu "češtější", v tom smyslu, že nový Menzelův film reaguje na dnešní, českou post-komunistickou situaci. Přitom hlavní téma Don Šajnů je vlastně stejné jako u Formanova Amadea -- je to (elitářský?) protest proti idiocii většiny, která zničí autentické umění, které se snaží o objevnou a poctivou výpověď o skutečnosti, jakou potřebujeme, pokud máme zůstat lidmi. Menzelovou zkušeností, vyjádřenou v Don Šajnech, je, že ač se o cokoliv snažíme, nakonec skoro vždycky prohráváme a selháváme. Nicméně to neznamená, že bychom se překážky neměli vždycky snažit překonávat. I když premiéra Mozartova Don Giovanniho selže a divadlo, kde se produkce připravovala, městský úřad odprodá do soukromých rukou a podnikatel ho promění v kasino, jednotliví operní zpěváci zpívat nepřestávají, i když je to "jen" v rockové kapele nebo na pohřbech či na ulici. Nepotlačitelná je i amatérská hudební organizátorka Markétka, která uspořádá v zapomenutém a zanedbaném barokním divadle (jako vzor slouží barokní divadlo v Českém Krumlově) mozartovské představení v době, kdy profesionální divadlo bylo už proměněno v kasino. Umění se potlačit nedá, argumentuje Menzel.

Ve filmu najdete i četné ironické zmínky o dnešní české skutečnosti. Tak policista při výslechu píše na psacím stroji, nikoliv na počítači, a to jedním prstem, proti zkoušce dětského souboru v polorozpadlém barokním divadle přehnaně zasahuje ozbrojená speciální jednotka policejních černooděnců, když se o něco snažíte, jako třeba obnovit starou barokní budovu, pošlou vás jak za komunismu na vyšetření na psychiatrii. Charakteristické je, že o dobru a zlu nakonec rozhodují mocné finanční firmy. Amatérská entuziastka Markétka překazí přepadení banky, protože útočníkům odjede s ukradeným autem, plným peněz, protože však neumí řídit, narazí automobilem do výlohy řeznictví a způsobí značné finanční škody. Odsouzena k náhradě není jedině proto, že banka, proti níž bylo přepadení zorganizováno, se z dobré vůle rozhodne způsobené škody nahradit. Naštvaný Menzel svůj hněv zaměřuje proti primitivním zbohatlíkům-podnikatelům i proti neschopným komunálním politikům, kteří by měli hájit veřejný zájem, ale nečiní tak.

Don Šajni jsou ironickým, komediálním příběhem divadelního ředitele, operního režiséra a sukničkáře (hraje ho se sympatickou nepraktičností Jan Hartl) , který sice tvrdí, že operu nenávidí, avšak ve skutečnosti ji miluje a jako dosud relativně úspěšný manažer se pokouší vytvořit inscenaci Mozartova Dona Giovanniho, k níž do role komtura přizve slavného mezinárodního zpěváka českého původu, který emigroval těsně po okupaci r. 1968 do Spojených států a udělal si tam jméno.

Menzel není už nejmladší a v tomto filmu je jeho duševní zralost přínosem -- dokáže se totiž dívat na lidskou pošetilost z hlediska staršího člověka, který se umí dívat zpět a vnímat věci z hlediska věčnosti. Významným motivem v jeho komedii je stárnutí a smrt.

Motiv fyzických překážek (Čechoameričan už těžko dokáže zpívat, špatně chodí, Menzel musí vědět, že ve starším věku prostě jakémukoliv lidskému úsilí brání už fyzická nedokonalost těla - funguje to jako metafora odporu, kterou naší touze vyrovnat se uměleckým úsilím bohům klade hmotný svět.) Premiéra se nepovede, protože Čechoameričan se při svém vystoupení v roli komtura v závěru Don Giovanniho skácí a umírá na infarkt.

Z hlediska stárnutí a zralosti pozdního věku Menzel pohlíží i na skopičiny, jakými je sukničkářství -- ke konci života už tahání desítek žen do postele neznamená nic a zůstává jen to, že nezřízená sexuální polygamie, kterou podle Menzela praktikují skoro všichni muži, působí vlastně ze zpětného pohledu jen druhým lidem bolest. Sukničkářství Dona Giovanniho v Mozartově opeře má přímou paralelu v české skutečnosti. Snad všichni čeští muži jsou Don Šajni -- Don Giovanniové. (Přízvisko Don Šajn z titulu filmu má přitom ještě nádech pohrdání -- čeští sukničkáři jsou jak z pimprlového divadla.)

Českoamerický zpěvák před svým odjezdem do Ameriky v šedesátých letech svedl svou obdivovatelku, pěveckou amatérku Markétku. Ta s ním otěhotněla, aniž to on věděl, a o své dceři, vnučce i pravnučce se Čechoameričan dovídá až po svém návratu do Čech těsně před smrtí. Skutečnost, že všechny tyto ženy po narození jejich dítěte partner opustil, je jistě dovedená ironicky do absurdnosti, avšak sukničkářství, z něhož si film zpočátku dělá vlastně jen nezávaznou legraci, je nakonec docela moralisticky ukázáno jako to, čím ve skutečnosti je -- jen nezřízeným sobectvím mužů, jímž trpí ženy.

I mimořádně nadaná mladá zpěvačka, kterou kolega přivede do souboru, aby zpívala v Donu Giovannimu Donu Annu, vysvětlí nakonec řediteli divadla, který dostal do postele dosud všechny mladé zpěvačky, že s ním měly sexuální styk nikoliv proto, že by byly do něho zamilované, ale jen proto, aby dostaly roli. A že jím pohrdají. Asi nejsem daleko od pravdy, že tato část scénáře je zřejmě dílem Terezy Brdečkové -- a je ve filmu právem. Kdo ženu bere jen jako materiál do postele, ponižuje ji tím, že pro něho není rovnocennou lidskou bytostí. V lidských vztazích to působí katastrofy, argumentuje film. Jejich důsledky vždycky trpělivě nesou jen ženy.

Don Šajni jsou film zábavný, a hlavně vás unese nádherná hudba -- Menzel vsadil na Mozarta a ono to vyšlo. Takže vám unikne, že ten film dost moralizuje, a to proto, že Menzel je hodně naštván na českou současnost. Není nadšen dnešními poměry v České republice, kde (jako ostatně zřejmě všude) "převážně vítězí zlo, kdežto dobro jen občas". Ředitel divadla a režisér inscenace Dona Giovanniho v jednu chvíli svým zpěvákům vysvětluje, jak se Don Giovanni odlišuje od svých současníků. Ti ještě věří v morálku, v náboženství, v dobro a zlo. Don Giovanni je ateista a na žádnou morálku nevěří. Dělá si, co chce. Je to svině. Tím je náš současník. Jako by tu prostřednictvím svého herce rovnou mluvil Menzel.

Vytisknout