23. 12. 2013
Ukázka z knihy Petra Uhla, Dělal jsem, co jsem považoval za správné. Torst, Praha, 2013.
V současné době se už s tímto okruhem moc nestýkám, takže to můžu jen odhadovat. Asi je to způsobené jistou setrvačností: současná politická levice pro ně představuje pořád ten establishment, proti kterému se před listopadem 1989 tak ostře vymezovali. Dovedu si představit, že tu je silný antikomunismus a v jeho pojetí je všechno proti levici, a oni tedy taky.
V sedmdesátých a osmdesátých letech se o tom s nimi dalo diskutovat, protože si většinou uvědomovali, že jsou součástí světového hnutí, které představovali na Západě lidé na levici. To se týkalo především beat generation a flower people, k nim měl český kulturní underground asi nejblíže. I když se už tehdy slova levice nebo pravice moc neužívala, hodnoty, které vyznávali na Západě i underground v České republice, je bez jakýchkoli pochybností zařazovaly na kulturní levici, a oni to věděli.
Jestliže dneska někdo z těch, kdo se hlásí k undergroundu, zároveň fandí ODS nebo neklausovské pravici, tak se nad tím s údivem pozastavuji. Mne tohle překvapovalo také u lidí z mého okruhu, třeba u již zemřelé Markéty Fialkové, která byla silně antikomunistická. A jako podobný příklad můžu jmenovat její matku Danu Němcovou, k níž jsem měl a mám pro její postoje i povahu pořád hodně blízko. O Putinovi nebo o poměrech v Čečensku se s ní prostě nemůžu vůbec bavit, ona to vidí jednostranně z pohledu, že Rusko je přece nepřítel, protože to je komunismus, když to řeknu hodně zjednodušeně. I její veřejná vystoupení na toto téma byla pro mě paušální, a tím i nepřijatelná. Nepřijatelná dvakrát, protože ona byla také mluvčí Charty a seděli jsme spolu na lavici obžalovaných. V tomhle jsem asi ovlivněn tím, že prakticky denně čtu na internetu francouzská média a názory jejich komentátorů považuji za objevné v řadě složitých otázek, třeba k Palestině, k válce v Libyi. Přiznám se, že na mne působí názory komentátorů Investig'Action, kterou vydává Michel Collon v Bruselu.
Lidé, kteří se hlásili k undergroundu, se asi dneska nedokážou dívat na svět globálně, že je už opravdu jen jeden a že je nám dáno žít a působit ve spojené Evropě. Zůstávají v zajetí českého pojetí a československo-sovětského sporu, který se v těch postojích takhle podivně protahuje.
Zaznamenal jsem, že lidé, kteří se v osmdesátých letech podíleli na protirežimním odporu nebo se k němu začátkem devadesátých let připojili a zapojili se do iniciativ, jako byly ODA nebo Unie svobody, Demokratická unie, Děkujeme, odejděte nebo Naděje a nejrůznější apolitické struktury, které považuju za chaotické, jsou stále titíž.
Obvykle se z jejich okruhu rodí nejrůznější petice, k nimž se občas i připojím, třeba k záchraně hospody U Černého vola nebo proti zbourání domu na Václavském náměstí --- protože k těm místům mám vztah a myslím si, že v tomhle mají ti lidé pravdu. Ale když čtu jejich další názory, zabudované do jakéhosi negativistického rámce, tak s nimi souhlasit nemůžu.
Oni mají nového nepřítele, a to je současný režim, neurčitě definovaný, ale nejčastěji personálně --- Klaus, Paroubek apod. Protože se ale jejich odpor někdy dotýká základů právního demokratického státu, musím se od jejich postojů oddělit.
Ne. Myslím, že to nejhorší, co tu funguje, je ahistorické vidění poměrů a světa. Například řada lidí dává za vzor demokracie první republiku a uvádí ji nezřídka na podporu argumentů k nějakému opatření, že to, co bylo tehdy, bylo jaksi samozřejmě dobré. Jenže první republika pro dnešní společnost nemůže být vzorem, leda odstrašujícím příkladem: byl to z dnešního hlediska stát nedemokratický a neprávní.
Už proto, že neexistovala Všeobecná deklarace lidských práv, evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, oba mezinárodní pakty, a česká a slovenská Listina. Homosexualita se považovala za úchylku či hřích, trestný čin cizoložství platil jen pro ženy, které byly v pracovním i občanském právu zjevně diskriminovány.
Děti byly v podstatě bezprávné. Hrbatí a zrzaví byli terčem posměchu. V Brně se jeden ústav přímo jmenoval Ústav mrzáčků. Vědomí o ochraně menšin, etnických i jiných, bylo v nejlepším případě protekcionistické, nikoliv na úrovni ústavně zaručených a zákonem zajištěných svobod.
V jiných evropských zemích to ale nebylo většinou lepší, spíš naopak, etnické menšiny měly víc práv jen v Lotyšsku a částečně v Bulharsku. Doba je jiná a my se nemůžeme poměřovat nebo si dávat za vzor skoro sto let staré postupy.
Tady je všechno zamotané. Za první republiky se někdy střílelo do lidí. Stalinský režim to interpretoval tak, že se střílelo do dělníků a že do nich nechal střílet Masaryk.
To je pravda, jenom se "zapomnělo" dodat, že ti dělníci byli často němečtí a že právě v těch případech byla ta střelba jaksi snadnější. Masaryk to nejenže nenařídil, ale pak slovně i odsoudil.
Tyto skutečnosti by měly být velkou výzvou pro dnešní historiografii. Vůbec se nebere v úvahu, že nepominutelnou stránkou toho třídního boje, pokud to tak nazveme, a z tehdejšího hlediska to tak jistě bylo, protože šlo o sociální postavení těch stávkujících nebo jinak protestujících, byl boj etnický, tedy národnostní.
Šlo o lidi, kteří mluvili německy, hlásili se k německé národnosti a byli za Němce považováni.
Na historii je nutné se dívat z nových hledisek, a ne jen oslavovat či naopak zatracovat. Všechny tehdejší pozice totiž měly nějaký racionální základ a odpovídaly nebo častěji naopak neodpovídaly poznání lidstva o svobodě, rovnosti a bratrství.
Nepřátelství, kterého je stále všude plno, mě irituje. Nejvíc v justici. Jsou trestní případy, kdy ti, kteří o nich rozhodují, jsou nějak zaujatí, nejsou nestranní.
Veřejnost často projevuje nenávist vůči údajným pachatelům, nebo je naopak velebí. Média jsou toho plná, byl to padouch, darebák, nebo naopak miláček či hrdina. Základní otázka bývá, zda je trest dostatečnou satisfakcí pro pozůstalé oběti. To ale do právního státu moc nepatří.
"Boj" zůstal v různých názvech, koncepcích nebo i zákonech, jejichž autory jsou státní orgány. Pořád se bojuje, a začalo to v roce 1947 bojem o zrno a pak bojem proti mandelince bramborové, "americkému" to broukovi.
19.11. 2014 / Milan Daniel
Miloš Zeman je znám jako člověk, který míru své inteligence využívá ve spojení se sloní pamětí. Nezapomíná svým oponentům nejen takové ponížení, jehož se mu dostalo při parlamentní prezidentské volbě před jedenácti lety, ale i mnohem méně viditelnějš...