23. 12. 2013
Ukázka z knihy Petra Uhla Dělal jsem, co jsem považoval za správné. Torst, Praha, 2013
Nešlo jen o to, že se lišil můj pohled na lidská práva od pohledů členů vlády v čele s Milošem Zemanem, ale hlavně o to, že se jejich představy hodně lišily od zásad, které přinesla Listina práv a svobod.
Ve vládě nebyla po celé čtyři roky jediná žena, bujel tam misogynní sexismus. Vláda byla sborem starších pánů. Už v roce 1999 mě Zeman požádal, abych s ním šel na setkání k Mezinárodnímu dni žen, to jsem mu pochválil, ale on se tam postavil a začal vyprávět košilaté vtipy. Strašně jsem se tenkrát za něj styděl.
Potěšilo mě, že mě postupně asi tři ženy (z těch několika set) pak na té oslavě vzaly stranou a apelovaly na mne, abych Zemana nějak kultivoval, dnes bychom řekli "džendrově". Tradiční národovecko-sociální orientace sociální demokracie se projevila i ve sporu o národnost. Jen s velkým úsilím se nám ve Federálním shromáždění v roce 1990 podařilo prosadit, že národnost není povinná, že ji člověk "mít" prostě nemusí. Problém byl s úřednickým vynucováním.
Narážel jsem na naprosto odlišné pohledy, na znásilňování právního myšlení, na starou zásadu, že všechno je povinné a státní... To na tom řídicím aparátu i na právnících leželo tak, že se mi opravdu nepracovalo dobře.
Částečná vládní rehabilitace chorvatské menšiny na jižní Moravě se mi povedla jenom proto, že zcela náhodou o rozptýlení chorvatského obyvatelstva ze tří vesnic na jižní Moravě --- byly to Jevišovka (Frélichov), Dobré Pole a Nový Přerov --- po celé Moravě rozhodl Moravskoslezský zemský národní výbor až 11. června 1948, tedy po únoru, i když se perzekuce a konfiskace majetku --- o tu šlo především --- připravovala a reálně i uskutečňovala už od května 1945. Chorvati se stali podezřelí z "němčení" a trochu později ze sympatií k démonizovanému Titovi.
Kritériem pro perzekuci bylo oficiálně to, jak se která rodina za nacistické okupace hlásila k německému jazyku, k německé národnosti a do jaké školy chodily děti.
Několik chorvatských rodin, v nichž žili lidé, kteří se "provinili proti českému národu", bylo po květnu 1945 vyhnáno do Rakouska. Chorvatů byly v těchto třech vsích jen necelé dva tisíce a za první Československé republiky byli násilně počešťováni, po nacistickém záboru v roce 1938 zase poněmčováni.
Většinou byli rovnou trojjazyční, život je naučil.
O počešťování jsem musel při "rehabilitaci" Chorvatů mlčet. Mlčelo se i o chorvatském nacionalismu, tentokráte kvůli sponzorským a zároveň protijugoslávským Chorvatům z Rakouska a Maďarska a také kvůli stále ještě dost tuðmanovskému Chorvatsku, jehož velvyslanectví se na slavnostním aktu na jevišovském hřbitově podílelo.
Mnoho se toho kritizovat nesmělo, o zločinech a chybách minulosti se tu musí tradičně mlčet. A kvůli mé konzervativní vládě se už vůbec nesmělo mluvit o poměrech první republiky. Nemáme to s tím národovectvím v naší části Evropy vůbec lehké.
Jménem vlády jsem ale na tom hřbitově veřejně vyjádřil nejen politování nad osudem Chorvatů, ale i názor, že za takové akty ze strany státu by se měla vláda jeho právního nástupce omluvit. Zeman mi pak na schůzi vlády ostře vytkl, že se nemůžu za vládu omlouvat.
Koncepce integrace Romů mi prošla po značných peripetiích. V roce 2000 mi ji vrátili, musel jsem ji udělat přísnější a dát tam více intervencí státu, pak ji vláda přijala. Pryč musela jít hlavně romská kulturní samospráva. Ale kvůli Radě Evropy a novému domu, do něhož se Česká republika chystala stěhovat, tedy kvůli Evropské unii, mi nakonec prošla, dodnes slouží a je základem pro všechna další opatření.
Integrace neboli začleňování Romů znamená přece asimilaci jenom tam, kde si ti lidé přejí být asimilováni, kde si přejí zcela nebo do velké míry vzdát se svých tradic, historie, jazyka. Ale ten, kdo si svou kulturu chce ponechat, tak v míře, která je co nejméně konfliktní --- protože konflikty jsou vždycky ---, si ji ponechat má a stát je povinen to podporovat, aspoň podle Rámcové úmluvy o ochraně národních menšin.
Ta je od 1. dubna 1998 závazná i pro ČR z jejího svobodného rozhodnutí, protože ji ratifikovala.
A proto raději mluvíme o emancipaci Romů. V tomhle případě o emancipaci romské skupiny obyvatel v rámci české společnosti. Emancipační prvek byl jablkem sváru u naprosté většiny úředníků a právníků. Nicméně ustoupit jsem z něj nemohl, a protože mi nahrávala evropská a světová úprava, tak s tím nemohli nic dělat.
Vládní koncepci projednával ve Sněmovně výbor petiční a výbor pro lidská práva, představoval ji tam můj nástupce Jan Jařab za přítomnosti místopředsedy vlády Pavla Rychetského.
Výboru předsedal lidovec Cyril Svoboda, lidovci byli za Zemanovy menšinové vlády v opozici. Svoboda přišel na schůzi výboru pozdě a hned si udělil slovo. Koncepci pochválil, ale dodal, že se mu přece jen zdá, že Romy bude příliš nutit k asimilaci, příliš je bude svazovat.
Nato odpověděl Rychetský, že koncepce vznikla v době, kdy byl zmocněncem vlády pro lidská práva Petr Uhl a ten tolik zdůrazňoval cestu emancipace Romů a tolik se bránil jejich odnárodňování a asimilaci, že mu to vláda dala přepracovat, což on učinil, a vláda pak přijala novou verzi, kde je možnost asimilace postavena už vyváženě vedle možnosti emancipace.
Svoboda zalapal po dechu a pak mlčel. Pavel Rychetský se mi touto humornou historkou nepochlubil, vím to od jiného účastníka schůze výboru.
Ano. Když se sestavovala vláda Miloše Zemana, někdo mě navrhoval na ministra vnitra, ale nakonec se jím stal Václav Grulich.
Byl to hodný člověk, ale měl jeden nedostatek --- on nedokázal, stejně jako třeba babička mé ženy, rozlišit státní příslušnost a národnost. Takže když ho nahradil Stanislav Gross, považoval jsem to za dobrou změnu. Rychetský mi to oznamoval a já vítal, že do té funkce jde mladý člověk. A Rychetský říká: "Abys ještě nevzpomínal na Grulicha, jakej byl hodnej... Víš, on Standa Gross vopravdu hodnej není..." A ve vládě a v sociální demokracii kolovalo tehdy takové úsloví, že ve Středočeském kraji není žádný tunel, na jehož konci by nebyl vidět Standa Gross. Tohle já nevěděl, ale myslím, že Zeman to vědět musel...
Někdy. Když se projednával nějaký bod, který jsem dostal předtím od vlády jako úkol nebo k němuž jsem měl podle Rychetského podat vysvětlení, čekal jsem v předpokoji, až ten bod přijde na jednání.
Obvykle jsem tam čekával ještě s Edvardem Outratou, který byl tehdy předsedou Českého statistického úřadu, a Danou Drábovou, předsedkyní Státního úřadu pro jadernou bezpečnost.
S Outratou jsem se poměrně spřátelil. Rozhovory s Danou Drábovou mne přivedly k úvahám, že jaderná energetika v sobě nese ještě trochu jiné riziko než jen to jaderné, že totiž prosazování jaderné energetiky v sobě má hrozbu totalitarizujícího uvažování. Předtím jsem byl v postoji k jaderné energetice na vážkách, k jejímu odmítání jsem měl jen náběh, ale těmi rozhovory jsem se dostával postupně k jejímu odmítání. To byla taková moje škola, škola Dany Drábové.
Asi prvního půl roku mě Zeman, vždycky když mě viděl čekat v předpokoji jednacího sálu, zval na oběd s vládou. To jsem samozřejmě využíval. Tak jsem například zjistil, že v Zemanově vládě byl jediný člověk, který schvaloval bombardování Jugoslávie, na něž měla vláda kývnout, když Kavanovi v noci volal Javier Solana. Zeman hned svolal schůzi vlády.
Panovala tam naprostá frustrace z toho, že Česká republika je týden členem NATO, a hned přišlo tohle. Schůze vlády trvala do rána a nakonec se zaťatými zuby schválila možnost přeletu přes české území, ale nic víc. A současně dal Zeman Kavanovi právo hledat mírové řešení, což nakonec vedlo k uzavření česko-řecké mírové dohody v květnu 1999, která ovlivnila jak pozdější dohodu o příměří, tak i text Paktu stability pro jihovýchodní Evropu.
Tuto Kavanovu iniciativu česká pravice Kavanovi nikdy nezapomněla, považovala ji za důkaz sabotování české poslušnosti vůči americké jestřábí politice velkého klacku.
Noční schůze vlády jsem se neúčastnil, co o tom vím, pochází hlavně ze společného oběda následující den, kdy byla schůze vlády.
No, nerad to říkám, ale Pavel Dostál. Považoval bombardování za správné.
Oni o tom nehlasovali, mluvilo se o tom jen dodatečně, při obědě. Říkám to proto, že jsem byl od začátku velkým odpůrcem bombardování, takže jsem se tam cítil mezi svými.
V otázkách války a míru nemusíte mít nějaké politické přesvědčení, proti válce buď jste, nebo nejste ze všeobecně lidských důvodů. Podobně je to v případě ochrany lidských práv.
Pavel Dostál byl ale krajním případem nedotčenosti zkušenostmi z jiných zemí. Pochvalně mi líčil svou dovolenou v Tunisku a zjistil jsem, že neví, že jsou tam jako vězni svědomí žalářováni aktivisté z tamní ligy lidských práv, která je členem Mezinárodní federace lidských práv FIDH. Divil se, že třeba v Maroku či Alžírsku je autoritářský režim volnější než v Tunisku. Jistěže i ministr vlády demokratického státu může cestovat do takové diktatury, ba i na dovolenou, ale měl by se přitom pokoušet ovlivnit místní vládce, aby represi zmírnili.
Zeman postupně polovinu lidí z vlády vyhodil a vyměnil, podle jeho názoru za schopnější. To posoudit nemůžu, vím jen trochu víc o tom, jak místo Grulicha přišel Gross, což byl "zástupce" Středočeského kraje. Ty další výměny byly možná k lepšímu, ale podle tolerance Miloše Zemana k různým problematickým jevům se mi zdálo, že se vláda posouvala ke klientelismu.
Z druhé strany: já jsem jako zmocněnec vlády opoziční smlouvou vůbec netrpěl. Vážně si už nevzpomínám, ač je to v té dlouhodobé kritice české pravice na adresu Zemana a Klause kvůli opoziční smlouvě s podivem, zda jsem ji četl, studoval, nebo jen tak přelétl. Ani si neuvědomuji, zda měla nějaký tajný dodatek.
Pokud šlo o mne, žádné ovlivňování politických věcí, které by se mne jako zmocněnce týkaly, ze strany ODS tam nebylo, nebo jsem ho aspoň nezaznamenal. Trafiky ve státní správě a v diplomacii pro vysloužilé ódéesáky jsem ovšem s nelibostí zaznamenával.
Zeman pak zařídil, aby se lidskoprávní body při schůzi vlády spojovaly tak, aby šly za sebou, takže jsem na vládu přišel tak jednou za tři týdny. Na obědy už jsem s nimi nechodil, a když jsem někdy ke konci mého působení potřeboval se Zemanem mluvit, trvalo to pár týdnů, než mě přijal v Kramářově vile, a to ještě za přítomnosti místopředsedů.
V úřadu, který byl součástí Úřadu vlády, jsem měl odborné zázemí. Až na dva nebo tři administrativní pracovníky tam bylo asi deset odborných, pracovalo se hlavně ve výborech, tehdy se říkalo v sekcích. Prosazovali jsme výchovu k lidským právům, vzdělávání.
Usnesení vlády, které naše rada, často na podnět sekce, navrhla, mělo zavazovat, jak to bylo formulované například pro ministra školství: aby do šesti měsíců předložil koncepci výchovy k lidským právům na všech stupních škol. Ta vzdělávací část, pokud šlo o resort školství, tam byla upřesněna, mělo se učit i o historii, tradicích a kulturních perspektivách příslušníků národních menšin v České republice. Ministrem byl tehdy Eduard Zeman. Jé, ten křičel. Byl to národovec z přelomu 19. a 20. století.
Abych přiblížil poměry: v té vládě s výjimkou Jana Kavana neseděl nikdo, kdo by měl nějakou zahraniční zkušenost, nikdo z nich neuměl pořádně žádný cizí jazyk, snad u někoho s výjimkou ruštiny. Miloš Zeman uměl školskou angličtinu, byť byla lepší než Havlova. Nevím, zda ostatní třeba aspoň četli anglicky. Neměli k tomu vztah, angličtina či jiný jazyk nebyl pro nikoho pracovním jazykem. Jedině Jan Kavan žil stále napůl v Anglii.
A tihle lidé připravovali český stát na vstup do Evropské unie. Z toho jsem byl úplně nešťastný...
Opatrné porozumění jsem nalézal u Pavla Rychetského, ale bohužel většinou jen to porozumění. Bez potíží se mi jednalo s Milošem Kužvartem, ministrem pro životní prostředí. Byl dostatečně levicově liberální, duší byl zelený. Dobře jsem vycházel s Pavlem Dostálem, byli jsme od dob poslancování ve Federálním shromáždění kamarádi, poměrně dobře i s Vladimírem Špidlou.
Ale bez jakýchkoliv potíží jen s Janem Kavanem. Špidla zastával a dosud zastává správné, tedy mně vyhovující názory, zvláště v oblasti politické a kulturní evropské integrace, i když to často trvá, než se zbaví předsudků.
V oblasti práce a sociálních věcí, včetně jejich "politických" rozměrů, tedy nediskriminace, migrace cizinců, ochrany slabších sociálních skupin (nejen žen) patří k evropské špičce, o českých špičkách nemluvě.
Jako vládní zmocněnec jsem přemýšlel, zda nemám vstoupit do ČSSD, tedy z mého hlediska do strany Jana Kavana, Luboše Zaorálka, Oty Novotného či Richarda Falbra --- a později strany Jiřího Dienstbiera mladšího, s nimiž jsem si hodně rozuměl.
Dokázal bych se přenést přes to, že v ní byli i členové vlády Miloše Zemana a také Jaroslav Tvrdík, Miroslav Jansta, Jiří Vyvadil a Petr Dimun, v nichž jsem nic socialistického či aspoň sociálnědemokratického neviděl, ale zaplašil jsem tuto ideu poté, co mi Vladimír Špidla přesvědčeně řekl čtyři slova: "Odsun byl zdrojem míru."
Měl tím na mysli vyhnání a jiné vypuzení tří milionů Němců, civilního obyvatelstva. A to mi řekl krátce poté, co v Jugoslávii skončilo několik "odsunových" válek.
Nevím o tom, že by svůj národovecký postoj změnil. Od té doby jsem přes deset let sociální demokracii nevolil, až po ukradení Strany zelených Bursíkem jsem se k ní jako volič opatrně vracel. Špidlu vystihuje dobře věta z Wikipedie, z její francouzské verze: "Patří do levicového křídla strany. I když je zuřivě antikomunistický, je proevropský a prosazuje další evropskou integraci."
19.11. 2014 / Milan Daniel
Miloš Zeman je znám jako člověk, který míru své inteligence využívá ve spojení se sloní pamětí. Nezapomíná svým oponentům nejen takové ponížení, jehož se mu dostalo při parlamentní prezidentské volbě před jedenácti lety, ale i mnohem méně viditelnějš...