Kdopak (ne)bude zahradníkem?

1. 1. 2014 / Marek Řezanka

Ve vládě Miloše Zemana najdeme ministerstvo bez portfeje (Jaroslav Bašta), ve vládě Vladimíra Špidly pak ministerstvo informatiky (Vladimír Mlynář). Ve druhé vládě Mirka Topolánka existovalo zvlášť Ministerstvo vlády ČR pro lidská práva a národnostní menšiny (Džamila Stehlíková, Michael Kocáb). Kromě ministra zahraničních věcí jsme tehdy měli i místopředsedu pro evropské záležitosti (Alexandr Vondra).

Kabinet Petra Nečase zase uvažoval o slučování ministerstev či rušení některých resortů (s obehranou písničkou, že se musí šetřit, aniž bychom ale nějaké efektivní úspory někde viděli). Státní zemědělský intervenční fond tak měl být včleněn pod ministerstvo zemědělství s tím, že by se propustily více než dvě stovky zaměstnanců.

Dvojnásobek lidí by přišel o práci zrušením samostatné České obchodní inspekce. Ta by spadala pod správu Generálního ředitelství cel.

Spekulovalo se o slučování ministerstev dopravy a průmyslu a obchodu (vznik ministerstva hospodářství) či zánik ministerstev pro místní rozvoj, kultury či životního prostředí.

Žádná vláda by neměla ani zbytečně rozhazovat, ale ani nemístně šetřit (například zrušením ministerstva životního prostředí).

Teprve se ukáže, s kolika ministerstvy bude vyrukovat trojkoaliční vláda Bohuslava Sobotky. ČSSD (a B. Sobotka zvláště) oprávněně kritizovali kabinet P. Nečase, že je sestaven z lidí nekompetentních a později i v některých případech podezřelých z korupce a dalších závažných trestných činů.

Za vlády P. Nečase odstoupil rekordní počet ministrů. Jedním z prvních rezignujících byl Pavel Drobil (kauza Státního fondu životního prostředí nakonec vyzněla, jak je v našich zeměpisných šířkách obvyklé, do ztracena). Pavel Drobil byl velmi aktivním právníkem se zájmem o právo obchodní. Angažoval se při výstavbě továrny firmy Hyundai v Nošovicích. Bil se za to, aby korejská firma investovala v Česku, a to konkrétně na severní Moravě.

Jaké měl však tento člověk předpoklady šéfovat ministerstvu životního prostředí? Snad že se za Mirka Topolánka stal předsedou dozorčí rady Lesů ČR či že byl spolumajitelem karvinských Lázní Darkov?

Jaromír Drábek, mj. prezident Hospodářské komory či člen Řídící rady evropského sdružení obchodních komor Eurochambers (2004--2008) a člen Hospodářské rady vlády se zase pro změnu stal ministrem práce a sociálních věcí. Dodnes kolem jeho projektu sKaret, které jsou smutným symbolem "úspor" Nečasova kabinetu, zůstávají nepříjemná pachuť a ve vzduchu visící otazníky.

Na ministerstvu kultury působil za P. Nečase Jiří Besser, který se proslavil povolením zbourat památkově chráněnou budovu v Praze na rohu Opletalovy ulice a Václavského náměstí. V povinném majetkovém přiznání potom "opomněl" uvést, že je spoluvlastníkem domu na Floridě -- a druhým spoluvlastníkem že je člověk odsouzený za korupci. Vskutku skvělá vizitka ministra kultury.

Proč toto vše opakovat a připomínat? Protože vzniká nová trojkoaliční vláda, která se však nemusí ze starých nešvarů vlád minulých nijak poučit. Je klidně možné, že člověk, který jakž takž rozumí problematice kultury, povede resort, s nímž se bude seznamovat asi jako Vít Bárta s ministerstvem dopravy. Že životní prostředí dostane na starost opět někdo, komu je bližší průmysl, než ochrana životního prostředí. Že kultuře bude vévodit někdo, kdo "plně souhlasí s panem premiérem (Nečasem), že šlo (v ÚSTRu) o puč předem připravený" -- a kdo je přesvědčený, že instituce pod jeho vedením pouze vzkvétala a plnila svou vědeckou (čistě apolitickou) funkci a že lidé jako M. Uhl či J. Bureš jsou pro ústav zhoubou.

Je jistě hezké, že se tři strany, které spolu momentálně mluví, sjednotily na společném odporu proti prezidentovi republiky, kdyby chtěl nad nějakým předloženým návrhem na ministra brblat. Ve své jednotě by se ale možná mohly ohlédnout, zda nejdou ve šlépějích těch, které vehementně kritizovali. Ať se nekoukají na výtky prezidenta republiky, ale ať se zamýšlejí nad zodpovědností vůči svým voličům. Ti už mají dost stavu, kdy ministři svým resortům nerozumějí, kdy jsou zapleteni do různých kauz (které pak někam vyšumí, jakoby se nic nestalo). Od toho mají opoziční strany tzv. stínové vlády, aby v nich byli zastoupeni lidé, kteří se danou problematikou zabývají, měli by jí rozumět, a nebylo by od věci, kdyby v ní zanechali nějakou čitelnou a současně pozitivní stopu. Sestavování vlády by nemělo být hýbáním škatulat podle toho, aby na všechny, kteří chtějí na světla ramp, došlo.

Hájení parlamentní demokracie by nemělo být synonymem pro tolerování nekompetentních lidí v čele ministerstev. Tito lidé by měli o svém resortu vědět minimálně tolik, aby se obklopili lidmi, kteří dané problematice opravdu rozumějí. Kteří mohou u svých podřízených budit určitý respekt.

Dále je pak poměrně podstatné, aby bylo nám voličům zřejmé, že ministr zvolený za určitou stranu kope za její program -- a ne do vlastní brány. Například je pro mě těžko představitelné, aby ministr zahraničí za ČSSD horoval za fiskální pakt a tvářil se, že je to vrcholně demokratický počin -- když už ho nemůže nazvat činem sociálním.

Bohuslav Sobotka se jistě může inspirovat Petrem Nečasem a nehledě napravo nalevo propagovat svůj trojkoaliční projekt jako jediný možný, jako vzor zodpovědnosti a úspornosti. Jak se ale říká, opakovaný vtip přestává být vtipem, zvláště když už minule se mnozí z nás nesmáli.

Není to jen ČSSD, kdo může tratit. Babišovo ANO ve volbách uspělo jednak proto, že se mu povedlo lidi přesvědčit, že na rozdíl od neúspěšných tváří, které se v politice pohybují již řadu let, za ním stojí úspěšný podnikatelský projekt. Že Babiš dá lidem práci (o propuštěných a nezaměstnaných se samozřejmě nemluví). Dále se jako jeden z mála tvrdě a jasně vymezil vůči chybám a selháním vlády P. Nečase a v osobní rovině se zřetelně vymezil vůči postavě exministra financí, M. Kalouska.

Lze však předpokládat, že voliči ANO (aspoň jejich nemalá část) očekávají kromě lepšího hospodaření také konkrétní kroky v případě revize tzv. církevních restitucí. Jsou zde zcela jasné mantinely, za něž tyto tzv. restituce nikdy neměly jít: 1) Církve by neměly svěřeným majetkem disponovat, jak se jim zlíbí. 2) Při vydávání majetku by v žádném případě neměla být překročena ani obejita hranice 25. února 1948 a 3) Vydání majetku by nemělo být v rozporu s Benešovými dekrety. Jak se k těmto bodům ANO postaví? A jak ČSSD, jejíž předseda Sobotka proti restitucím poměrně hodně řečnil, aby nakonec oznámil, že již nejde nic moc dělat. Opravdu?

Situace ve společnosti by chtěla zklidnit. Je zde zapotřebí reagovat na narušení sociálního smíru -- a nebylo by od věci, kdyby spojení jako "právní stát" či "demokratizace společnosti" nebyly pouze prázdnými pojmy.

Začít by se mohlo například tím, že si vládnoucí strany uvědomí, že není nejdůležitější, co jim vytkne prezident republiky, ale na co jsou alergičtí sami voliči. Proč volili je, a ne ty, které tam byly před nimi. A koho asi zvolí příště, až si tato trojka upeče něco po svém, do čeho jí nikdo nebude mluvit -- jako tomu bylo u trojky předešlé. Je samozřejmě velmi snadné udělat z kozlů zahradníky. Možná by ale chtělo už konečně také začít myslet na záhony.

Vytisknout