Výjimečná a užitečná kniha

23. 12. 2013 / Jan Čulík

V důsledku mnohojazykového zázemí svých rodičů, ale především díky své vlastní životní zkušenosti, v jejímž rámci během nesčetných cest a zahraničních pobytů Petra Uhla zformovalo především francouzské prostředí, je Uhl skrznaskrz nejen Čechem, ale zároveň i Evropanem. V důsledku svých zahraničních kontaktů a zkušeností má od českého rybníčku odstup a dokáže velmi přesně analyzovat, v kterých oblastech se Češi prostě nechovají jako Evropani, a proto to vytváří pro ně samé často nepřekonatelné problémy.

Knihu doporučujeme čtenářům Britských listů jako pozoruhodný a důležitý materiál k zamyšlení, právě v důsledku ostré a jasné Uhlovy analýzy. Se souhlasem nakladatelství Torst, kde je knihu možno objednat (je ovšem k dispozici v současnosti v kterémkoliv knihkupectví) jsme se rozhodli čtenářům zpřístupnit v Britských listech několik ukázek Uhlova myšlení.

Abychom to však shrnuli: V co vlastně Petr Uhl věří a jakou analýzu může nabídnout?

• Uhl ostře odsuzuje odsun Němců po roce 1945 a vraždění a brutalitu, která tehdy z české strany následovala, i kontroverzní Benešovy zákony, které tehdejší československý prezident schválil bez demokratického mandátu, zejména zákon o amnestii, který vraždění páchané až do října 1945 na nevinných lidech označil za oprávněné a zrušil nad ním tresty.
• V žádném případě však Petr Uhl neobhajuje nacismus a nacistickou ideologii a zločinnost. Právem poukazuje, že nacismus napáchal ve dvacátém století v Evropě nejhorší zvěrstva. Uhl právem odmítá srovnávání nacismu a (československého) prosovětského režimu, který v zemi vznikl po roce 1948. Za režim se silnými totalitními sklony správně považuje první pětiletí jeho vlády, za Stalinova života (roky 1945-1953), avšak správně poukazuje na to, že ostatních dobách tento režim totalitní nebyl. "Rovnítko totalitarismu je ahistorické a neodpovídá ani teoriím, na nichž byly oba systémy [nacismus a prosovětský systém v Československu] vytvářen, ani praxi těchto režimů."
• I když se Petr Uhl označuje za marxistu, do KSČ nikdy nevstoupil a jejím členem nikdy nebyl. Nemohl tolerovat byrokratické praktiky Komunistické strany Československa a režim, který v letech 1948-1989 v různých, někdy liberálnějších, někdy autoritářštějších podobách, v Československu existoval, označuje za autoritářskou byrokracii. Jako marxista usiloval a dodnes usiluje za politickou a podnikovou samosprávu občanů.
• Petr Uhl nikdy neměl iluze o západních kapitalistických demokraciích v tom smyslu, že by přinesly do Československa svobodu bez přívlastků. V důsledku své dlouholeté a intenzivní frankofonie dobře rozuměl poměrům na Západě a věděl, že západní státy a jejich vlády, stejně jako západní podnikatelé a jejich koncerny budou ve středovýchodní Evropě stejně tak, jak to dělají ve vlastních zemí, prosazovat jen svůj vlastní sobecký prospěch. Lidská práva a humanita - to nejsou hodnoty, které by západní státy a vlády nějak zvlášť zajímaly. Lidská práva, včetně zaměstnaneckých práv, se podařilo v západních zemích po druhé světové válce prosadit především v důsledku činnosti nevládních organizací, odborů a aktivistických skupin. Rozlišujme, upozorňuje Petr Uhl, sobecký zájem západních států a kapitalismu, prosazovaný mocnými, a nezávislými aktivisty, kteří se snaží zlořády mocných omezovat. V boji mezi těmito ohnisky spočívá atraktivita Západu, protože ještě zcela nezlikvidoval svou pluralitu.
• Západním delegacím představoval někdejší premiér Miloš Zeman Petra Uhla jako člověka, kterého komunistický režim devět let věznil. Je pozoruhodné, že tuto otřesnou zkušenost, která ho musela psychologicky tvrdě poznamenat (sám to přiznává) je Petr Uhl schopen hodnotit objektivně, nestranně a bez emocí. Právem poukazuje na to, že mezi prosovětským režimem v Československu před rokem 1968 a po něm byl obrovský rozdíl. V padesátých letech si skutečně osobní bezpečností nemohl být v Československu jist nikdo - režim plánovitě pronásledoval určité skupiny obyvatelstva. V sedmdesátých a v osmdesátých letech však už režim nepronásledoval kohokoliv - kdo se mu svou činností neprotivil, toho nechával na pokoji. (Z toho zřejmě plyne podstatná dnešní popularita husákovského normalizačního režimu.) Uhl svědčí o tom, že někteří estébáčtí vyšetřovatelé se k němu chovali slušně a pomáhali mu. Přiznává, že normalizační režim v sedmdesátých a osmdesátých letech pronásledoval jeho samotného a jeho disidentské kolegy nikoliv arbitrárně, ale proto, že oni skutečně něco proti režimu dělali. Že bylo i toto pronásledování jejich skutků protizákonné, je jiná věc.
• Uhlova účast v Zemanově vládě kolem roku 2000 byla pro něho velkým zklamáním. Nikdo v Zemanově vládě neznal skoro žádné jazyky a s výjimkou jediného Jana Kavana neměl vůbec tušení o tom, jak to chodí na Západě. (Bohužel, Jan Kavan byl zase pozápadněný příliš, protože v devadesátých letech varoval v českém parlamentě podle své zkušenosti z Británie před zaváděním kontroverzních opatření, o nichž se ukázalo, že za Margaret Thatcherové skončily katastrofou. Nikdo ho neposlouchal - Thacherová byla pro české poslance dokonalým vzorem. O její praktické politice a jejích dopadech nevěděli nic. Kavan se svou odlišnou zkušeností musel být tedy zdiskreditován, aby mohl převládnout v českém prostředí diskurs "malého Jardy".)
• Petr Uhl vidí určitou naději pro budoucnosti v mladých levicových seskupeních kolem osob, jako je Ondřej Slačálek nebo Ilona Švihlíková. Není úplně jasné, zda si uvědomuje určitou míru stereotypně zideologizovaných představ u některých těchto aktivistů. Svou špatnou zkušenost s Jakubem Patočkou a Stranou zelených v tomto smyslu však v knize zaznamenává. Méně však kritizuje ideologickou umanutost, víc prostě neserioznost a podvádění.

V Uhlově knize je mnoho pozoruhodného a přesného. Ano, tak to je, a je to skutečným zdrojem dnešních potíží. Namátkou už jen nakonec Uhlovo pozorování o institutu občanství, který je pořád v českém prostředí beznadějně založen na etnicitě. Uhl píše:

Vytisknout