O kabrousek štěstí víc

31. 12. 2013 / Cyril Podolský

"A proč jste si to nechal líbit, vy osle?" usrkl Kabrousek pěnu ze své presso kávy.

"Ale přece to vy, pane Kabrousek, vy jako vládní činovník, vy jste mi -- a nejen mně, tady v hospodě před volbama, a to už byly volby nevím před kolika létama -- říkal, že to je nesmysl. Že až budete zase vládním činovníkem vy, že se to všechno povede spravedlivým směrem..."

"Ale, ale," zakabonil se ještě o poznání víc Kabrousek. "To přeci takhle nemůžete říkat, jako byste byl nějaká lůza z ulice! Vždyť do toho přišla krize. A za tu nikdo nemůže."

Sýkorka si přistrčil čaj s rumem. "Krize ta přišla, to máte pravdu." Nadechl se. "Ale vy sám jste tenkrát tady říkal, že se nám vyhne. Půjčujte si, říkal jste. Rozhazujte, říkal jste. Neplaťte zbytečně daně. Krize se nás nedotkne... A pak jste se stal znovu činovníkem."

"Vidíte to, vy hovado hloupé, a vy jste opravdu tak finančně negramotný, že vám v tom vašem mozečku nedošlo, že to nemůže být pravda?" hněval se pan Kabrousek.

"Tak vy jste nám lhal?" vykulil očka zpoza brýliček Sýkorka.

"To neříkejte, vy šmejde! To by se mohlo dostat k soudu a tam by se ukázalo!" bouchal Kabrousek pěstí do stolu jako o revoluci.

"A co ti ostatní, co vám uvěřili? Co můj táta a matka? Důchod jim nestačí na léky, na nájem, jídlo a ošacení. Co mají teď dělat?"

Teprve teď pan Kabrousek konečně přátelsky pozvedl obočí. "Víte co, chlape? Oni jsou jen rozežraní. Něco z těch svých nároků musejí, halt, prostě slevit. Třeba ty léky, stejně jsou předražený. Nebo to jídlo. Co už taky, když nemají ani vlastní zuby? A víte co, chlape? Běžte se podívat ven, mezi lidi, jaký jsou. Uvidíte, že si to všechno zaslouží. A že si na tom někdo podnikavej přihřeje polívčičku? To by byl přeci blbej, kdyby to neudělal. Od toho jsme tady my, činovníci, abysme to těm podnikavejm trošičku ulehčili. Ať se negramoti smažej. Jenom jděte ven, se na to podívat! Já tam už radši ani nechodím."

"Ale to se nemůžete takhle stavět k jiným lidem, včera mluvil ten novej papež, a ten to taky říkal, že se to takhle nemá," zlobil se teď trochu pan Sýkorka.

"Jak stavět?" poškrábal se v hustém obočí Kabrousek. "Každýmu, co si zaslouží. Může bejt kdovíjak pracovitej, ale když neumí věcma vyjebávat, nemá mezi solidníma lidma co dělat a dobře mu tak. A papež? Čtete vůbec noviny? To nevíte, že je to marxista? Jenom mi neříkejte, že jste marxista! A to je prej posel boží na zemi. Jestli je i Bůh marxista, tak už opravdu nezbývá, než si sehnat pořádnou bouchačku, že jo?"

A tak si pan Sýkorka sedl do svého starého automobilu a vyrazil mezi lidi. Jenomže nedojel daleko. Po prvních kilometrech začal padat sníh. Nádhený kluzký bílý sníh. A pan Sýkorka zastavil u servisu, že si nechá konečně přezout pneumatiky na zimní.

"Co všechno budeš potřebovat dát dohromady, Františku? Do zítřka to máš hotový" poplácal ho po zádech Petr Plášil, majitel servisu s italskýma očima.

"Přezout a snad tady na stropě, ta žárovka, že přestala svítit." Sklopil oči Sýkorka a přemýšlel, kde tak nahonem přespí.

"Máš rád víno, Františku?" zeptal se Plášil Sýkorky tak opatrně, jak se jen přítel přítele ptá, když ho chce pohostit ve svém domě.

"Mám," odpověděl Sýkorka tak tiše, jak by jen přítel měl, aby ten druhý poznal, že si jeho pozvání váží.

"Víš, Františku," naléval Plášil Sýkorkovi víno a přátelsky se přitom culil. "Odkud pak máš ten automobil?"

"Na doporučení. Ze servisu. Za dobrou cenu mi ho domluvil pan Kabrousek, vládní činovník, co chodí k nám do hospody." Opáčil František.

"Já tě, Františku, s tím autem nemůžu nechat odjet, víš?" Nalil oběma sklenky výborného jižního vína Petr. "Ten Kabrousek, on ti poradil špatně. Ráno se na to půjdeme podívat, co ty na to?"

A pak si Petr s Františkem povídali až skoro do rána. A jakoby přitom ten Bůh byl s nimi, ať už si o něm kdo chce myslí, že je to marxista, nebo co. Ráno se probudili a Petr otevřel motor Františkova automobilu a pod místy, dovedně zatřenými barvou, byla tak květnatá rez, že přes její lístky byl vidět štěrk parkoviště.

"Dám ti jiné auto, Franto!" chytil Petr Františka za rameno.

"Já nemám. Teď před Vánoci nemám na jiný automobil, víš?" usmál se František.

"Zaplatíš, až budeš moct." Řekl Plášil. "Vezmi si tohle a jeď se s ním projet třeba na snídani do Vamberku, jestli chceš. Ať víš, jak ti sedí!"

A pan Sýkorka jel. Zaparkoval ve Vamberku u náměstí. A jakoby tu všechno bylo sváteční. Prodavač ve stánku ho poslal do mléčného baru za rohem, tam mívají skvělého turka. A Sýkorka si za to u něj koupil pár zimních ponožek, ne že by je potřeboval. A v tom baru si dal kávu a párek a nechal dýško, i když to předtím nedělával. A prodavačka se na něj usmála. Krásně. A vedle u stolu seděl mladý cikán s cikánkou. Pili taky turka a ujídali z jediné misky hrachové polévky. A ten cikán po telefonu dojednával prodej vánočního smrčku. A podařilo se. A tak sebral svojí cikánce hrneček s turkem a vzal i ten svůj a nechal jim oběma, na oslavu toho obchodu, do té kávy přidat šlehačku. I když to stálo majlant!

"Děkuju," řekl pan Sýkorka panu Plášilovi, když si od něj automobil přebíral. Nebyl nový, ale k cestování se hodil a navíc bylo jasné, že by pan Plášil Sýkorku ve špatném autě na cestu nepustil.

***

Večer se pan Sýkorka vrátil do Hospody u Tradáka. Pan Kabrousek už tam zase seděl a číhal na někoho, komu by mohl udílet cenné rady. Jakmile se otevřely dveře, Kabrousek zpozorněl.

"Tak co? Samé hovado, že jo?" mrknul spiklenecky na Sýkorku. "Nesmíte nikomu věřit. Každej se musí starat sám o sebe. Jenom blbec se k lidem chová slušně, že jo?" A nabídl Sýkorkovi židli.

Pan Sýkorka ale zůstal stát. "To je tak, pane Kabrousek. Já už nevěřím vám. Nemáte soucit, pohrdáte lidmi a vysmíváte se jim. A já zase lidi rád, a taky mám rád toho papeže a asi věřím i v nějakého boha, i když jsem nevěřící, víte? A vy byste se taky měl zamyslet a popřemýšlet, protože jestli budou vaše peníze jediné, co si jednou odnesete na věčnost, věřte mi, že to jediné se tam odnýst nedá. Zůstal byste sám, tak to nedopusťte, byl by to smutnej konec."

A pan Sýkorka si sedl k výčepu. A pan Kabrousek zůstal u svého stolu sám. A poprvé v životě se pokorně zamyslel. Ne, že by se snad zamyslil poprvé, ale prvně to bylo s pokorou. Vždyť taky byly Vánoce.

Vytisknout