Jan Čulík: Pane Liehme, co je důležité?

A.J. Liehm: Jo, v mém věku, milej zlatej, důležité je, jak dlouho to ještě bude trvat.

Jan Čulík: Myslíte si, že nemá v životě smysl dělat nic, z úhlu pohledu devadesátníka?

A.J. Liehm: No, to je velká otázka. Dělat nic asi nejde. Člověk vždycky něco dělá. Otázka je, jestli to k něčemu je. A čím člověk víc stárne, tím člověk víc ví, že je velká otázka, jestli to vůbec bylo k něčemu.

Jan Čulík: Takže si myslíte, že lidský život nemá asi žádný smysl a nemá smysl se o cokoliv snažit.

A.J. Liehm: To jsem neřekl. Já jsem řekl, jestli to bylo k něčemu.

A.J. Liehm: Co byla šedesátá léta? Šedesátá léta byl pokus otevřít okna, vyrazit dveře a roztáhnout se nějakým způsobem do světa.

Jan Čulík: A neměli by dneska Češi otevírat okna, vyrazit dveře a roztáhnout se nějak do světa?

A.J. Liehm: Ukažte mi ty Čechy, kteří se o to snaží.

Jan Čulík: A proč myslíte, že se o to dnes nesnaží?

A.J. Liehm: No to mi řekněte vy. To já nevím. Já tady nebydlím, nebo prakticky bydlím pár měsíců z donucení. Takže prostě to nevím.

Jan Čulík: Takže jste se vrátil do země, které nerozumíte.

A.J. Liehm: No, to říkala už moje babička. Já jsem to stokrát napsal, že člověk se rodí do světa, kterému vůbec nerozumí, a odchází ze světa, kterému už vůbec nerozumí. To je samozřejmě pravda.

Jan Čulík: Máme-li se vrátit k těm šedesátým létům, co myslíte, jaké je jejich poslání? Čím by tedy někdy, možná, jestli se Češi probudí, mohla promluvit k této zemi?

A.J. Liehm: No, mohla by promluvit hlavně tím, že neberou sama sebe vážně. To je strašně důležité.