23. 12. 2013
Ukázka z knihy Petra Uhla, Dělal jsem, co jsem považoval za správné. Torst, Praha, 2013.
Byl jsem tři dny a pár hodin v Ruzyni, pak další tři dny a kousek noci v Litoměřicích. V prvních dnech po návratu z vazby jsem si mapoval situaci ve snaze porovnat ji s těmi ideály a představami, které jsem přijal už v šedesátých letech. Jinými slovy: zda to, co tady teď je, je antibyrokratická revoluce, která má odstranit diktaturu a státně-stranickou byrokracii a nastolit jiné, řekněme socialistické poměry, jež by nakonec vedly společnost, a to nejen československou, ale i evropskou a světovou, ke komunismu.
To přesvědčení jsem stále měl a musím říct, že se na svět dívám podobně i dneska, když pozoruji diferenciaci uvnitř skupin, které zvolily jasně reformistické postupy, a i mezi těmi, kteří nejen brání úplnému rozkladu sociálního státu, nýbrž se snaží nejrůznějšími cestami a s nejrůznějšími vzory uchovat a rozvíjet představy, jež mi jsou vlastní. To znamená: svoboda jednotlivce jako základ svobody celé společnosti musí být nejen zaručena, ale i zajištěna. Dále se musí zajistit rovnoprávnost před zákonem, tedy vyloučit diskriminace. Musí tu také existovat sociální solidarita. To jsou vlastně tři hesla Francouzské revoluce: volnost --- rovnost --- bratrství, převyprávěná dnešním slovníkem. Jsou mi tedy blízcí lidé, kteří se to snaží prosazovat, anebo aspoň se bránit tomu, abychom to, čeho společnost už dosáhla, ztráceli. A zároveň vím, že tu jsou lidé, kteří se přou o to, do jaké míry je potřeba systém, tedy tím myslím společenský nebo politicko-kulturní systém, překonat revolučním způsobem. Jde jim o novou revoluci, o revoluční --- tedy zkrácenou --- změnu poměrů politických i společenských.
Tyto tendence jsou v České republice patrné na krajní intelektuální levici, zvané i levicí kulturní, tedy mezi lidmi se "sklony" k trockismu a k anarchismu. Nikdo z nich ale zatím nevypracoval přesnější nebo podrobnější návod, jak po té cestě jít, jaké jsou její milníky a jaké jsou její cíle. Všichni lidé z těchto skupin zpochybňují tržní hospodářství, neboť se jim zdá, a já s nimi souhlasím, že ona nutná státní a jiná regulace tržní ekonomiky je nedostatečná.
Je to obdivuhodné, jak důsledně tohle analyzuje Jan Keller, a je pozoruhodné, že se k němu přidávají lidé jako Jiří Pehe a Václav Bělohradský, kteří mají trochu jinou osobní historii, v minulosti byli méně socialističtí, než jsou dnes, a další lidé, většinou mladí, například Ilona Švihlíková, Tereza Stöckelová, lidé z Pro- Altu nebo z vyhraněnější Socialistické solidarity či SOK. Je hodno pozoru, že vznikají nejrůznější iniciativy, jež si konkurují. Některé sdružují více skupin, například SOK devatenáct včetně lidí z ČSSD a KSČM. Tohle nyní kvasí jako alternativa k pokojnému, čistě reformnímu, opravářskému způsobu nápravy společenských nedostatků, které kolem sebe čím dál tím jasněji vidíme.
Podobné otázky jsme v šedesátých letech také řešili, přičemž náprava, reformování, se v této zemi a dalších východoevropských zemích netýkaly kapitalismu, buržoazních pořádků, jako je tomu dnes, ale týkaly se toho sovětsko-pseudosocialistického systému, nebo jak to nazvat, protože i ten obsahoval prvky, na kterých se dalo stavět. A už dříve tu byli lidé, kteří usilovali o radikálně nové poměry a třeba vyčítali komunistům u moci, že --- když to vyhrotím --- nedokázali zrušit peníze. Když čtete ruské bolševiky Nikolaje Bucharina a Jevgenije Preobraženské- ho z dvacátých let, které pak Stalin nechal v moskevských procesech v třicátých letech zavraždit, tak tyhle myšlenky a polemiky tam najdete. Ne že by se někdo bil za to, aby bylo přijato usnesení o zrušení peněz, tak daleko to nikdy nedošlo, ale úvahy na toto téma k hnutí patřily.
To jsem se ale od listopadu 1989 dostal daleko. Chci jen říct, že na přelomu let 1989 a 1990 se to vůbec nevnímalo tak jako dneska, kdy se už začíná zpochybňovat samotná podstata tržní ekonomiky a hospodářský systém se začíná nazývat svým jménem, tedy kapitalismem. Tehdy přece nikdo nechtěl obnovovat kapitalismus. Všichni vycházeli z toho, že tady něco je, a to něco se bude zlepšovat, a to zlepšování bude směrem k volnosti, to znamená k individuálním svobodám jednotlivců a skupin, a k rovnoprávnosti. Ten třetí sloup Francouzské revoluce, bratrství, dnes tomu říkáme sociální solidarita, se zdál samozřejmým a nebylo třeba se jím zvlášť zabývat.
Tenkrát jsem viděl v Občanském fóru jediného člověka, s nímž jsem si v tomto směru rozuměl, a to byl Josef Vavroušek. Znova a znova si kladl otázku: "My se teď spojujeme s jinými zeměmi, se západní Evropou, a tím 'my` myslím země východní Evropy. Je nám vcelku jasné, co oni nám v Evropě mohou nabídnout, jaké zásady a postupy, jaké právo. Ale co přineseme my jim? Protože když jim nic nepřineseme, tak to nebude rovné spojenectví a nemůže to skončit dobře." To říkal Pepa Vavroušek.
Hledáním toho, co bychom my mohli přinést jim, jsme se oba trochu zabývali. Já se ovšem hlavně zajímal hned v listopadu 1989 o to, jak řešit nepokoje ve věznicích, a od února 1990 o ČTK, kterou jsem přebíral. Vodítkem mi byly oba mezinárodní pakty o lidských právech a také už evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, i když pro Československo tehdy ještě neplatila, tedy zásady levicového liberalismu, s nimiž se ztotožňuji dodnes.
Nešlo o sociální inženýrství typu znárodňování jako po druhé světové válce, ale o zlepšování života vůbec. Třeba o ženskou emancipaci, která ve 20. století zaznamenala obrovský progres. Když si zažertuju, tak k tomu mám i trochu osobní vztah, protože babička mé ženy byla koncem čtyřicátých let v Brně ředitelkou Osvobozené domácnosti... V Československu právě emancipační trend k osvobození od práce měl po druhé válce zajímavý vývoj. Nejdříve to byla silná tendence ke kolektivismu, ta měla i výraz v architektuře ovlivněné Le Corbusierem. Tak vznikl třeba Koldům, Kolektivní dům v Litvínově. Ale v šedesátých letech se tohle směřování rozplynulo a v sedmdesátých letech, za normalizace, už se nevrátilo.
Státní moc totiž natolik změšťáčtěla, že nějaké ideály kolektivismu už otevřeně zavrhovala. Podhoubí pro dnešní pravicovou politiku se zakládalo už tehdy a také tímto přístupem. Takže prvky popření kolektivního ducha --- třeba v systému výběrového školství, příkladem je odchod dětí do víceletých gymnázií ještě před ukončením základní docházky --- se projevovaly mnohem dříve než po listopadu 1989. Takových problémů je hodně a společnost se stále více diferencuje. I když třeba v porovnání s ostatními zeměmi východní Evropy je to pořád měkčí, pozvolnější směřování. Když to srovnám s dravým kapitalismem Ukrajiny a Ruska, o Číně nemluvě, anebo na druhé straně se solidární Itálií či Španělskem, ale i Skandinávií, žije se v ČR v tomto ohledu pořád ještě příjemněji, řekl bych dokonce "socialističtěji".
Pokud jde o politický systém, nikdy jsem neprosazoval nějak vehementně parlamentarismus. V úvahách před rokem 1989 jsem psal, že to bude patrně nutná cesta, ale že od samého začátku musíme usilovat o co nejvíce prvků přímé demokracie. Ale napadala mě jen referenda a vtahování lidí do správy veřejných věcí --- prostřednictvím občanské společnosti.
Odmítl jsem možnost své kooptace do Federálního shromáždění v první vlně hned v prosinci 1989. Asi právě proto, že jsem dlouho principiálně odmítal parlamentarismus. Ale na jaře 1990, když se připravovala kandidátka do červnových voleb, jsem už souhlasil a kandidoval jsem za Občanské fórum do Sněmovny národů Federálního shromáždění. A nějak se stalo, hlavně díky Stanislavu Pencovi a Borisi Netopilovi, že jsem se dostal na první místo kandidátky a pražští voliči mě navíc potvrdili vysokým počtem preferenčních hlasů.
Pro mě osobně to nebylo nejlepší období. I proto, že jsem byl už od 15. února 1990 ústředním ředitelem ČTK. (...) Ale vzhledem k povinnostem ředitele jsem v ČTK trávil méně času, než bych býval chtěl, spoustu času mi zabíral parlament. Díky blízkosti obou budov jsem ale mohl do Federálního shromáždění rychle přijít na důležité hlasování. Byl jsem tam v branném a bezpečnostním výboru Sněmovny národů, ale všechny výbory obou sněmoven zasedaly pohromadě, podobně jako zasedaly společně Sněmovna národů a Sněmovna lidu. Předsedou našeho výboru byl Ladislav Lis. Téhle práci jsem se věnoval poměrně hodně, protože to byly věci, o nichž jsem se domníval, že jim rozumím, hlavně vězeňství, ale částečně i policii, Státní bezpečnosti, prokuratuře a vězeňské službě. Armádě jsem nerozuměl. Byl jsem parlamentním zpravodajem při přípravě zákona o Federální bezpečnostní informační službě. Náš poslanecký návrh byl s menšími změnami přijat.
A pak mě velmi bavila příprava přijetí Listiny základních práv a svobod.
Na tom je zajímavá jedna věc. Myslím si, že kdyby se dělal nějaký průzkum, většina lidí by považovala Listinu pod dojmem klausovských stesků, jak "nás" ta Evropa znásilňuje, za nějaký katalog práv a svobod, který nám byl nabídnut ze zahraničí, a "my" jsme ho rádi, popřípadě poslušně přijali. Xenofobové s Klausem v čele říkají, že "nám" byl vnucen. Ale tak to vůbec nebylo. Listina vznikala ve dvou různých verzích ve Slovenské národní radě a v České národní radě, i když vzhledem ke koordinaci prací nebyly ty verze daleko od sebe. Třetí redakční skupinu vytvořilo Federální shromáždění. Já nebyl v žádné z nich, ale pečlivě jsem to sledoval. Základním východiskem byla panevropská úmluva Rady Evropy o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950. Jen na okraj: dnes nejsou členy Rady Evropy z evropských států jen Vatikán a Bělorusko, a naopak jsou jejími členy i státy ležící částečně nebo i úplně v Asii: Turecko, Rusko a tři zakavkazské republiky. Jsem rád, že to tak je.
Na zásadách ochrany lidských práv a demokracie, ustavených Radou Evropy, pak vznikala Evropská společenství a později Evropská unie. Rada Evropy má ale jen dvě kritéria, aby daný stát uznala: aby země byla demokratická, uplatňovala se tam demokratická práva, a aby zaručovala a také zajišťovala ochranu lidských práv na úrovni evropské úmluvy. Stará se tedy o řešení vztahu těch tří mocí: zákonodárné, výkonné a soudní. Ne třeba o volný pohyb osob a zboží.
To pro mne byl úžasný objev. My jsme v Chartě dobře znali oba mezinárodní pakty o lidských právech, protože Československo bylo od roku 1976 jejich smluvní stranou. Ratifikační proces zde skončil v roce 1975 a na tom vlastně vznikla Charta 77. Tohle jsme důkladně promýšleli --- jak by se ta ujednání mohla a měla uplatňovat v Československu. Ale evropskou úmluvu, tedy tu, kterou zajišťuje Rada Evropy a její orgány, jsme neznali. Ta byla československé společnosti tehdy upřena a nikdo na její přijetí netlačil. Přesto tu byla evropská Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950, jak se plným titulem jmenuje, přijata zhruba ve stejnou dobu jako československá Listina, která z ní vycházela, tedy na začátku roku 1991.
Rozhodovali jsme ve Federálním shromáždění o dvou variantách. Je pozoruhodné, že ani jedna ze stran --- tedy ani "Slováci", ani "Češi" --- neměla zásadní výhrady k podobě, kterou předkládal parlament té druhé republiky. Rozdíly byly zejména v otázkách víry a nenarozených dětí, ze Slovenska na ně byl větší důraz, ale to se řešilo kompromisy.
Rozhodně jsem spokojen, je to základ demokracie českého státu, a tím i společnosti. Ve Federálním shromáždění neprošlo bezplatné vysokoškolské studium na veřejnoprávním základě, naopak Listina umožnila soukromé školství bohatších i na středním a základním stupni. Zato Československo a dnes i Slovenská a Česká republika zůstaly pravděpodobně jedinými státy v Evropě, které svým občanům zaručují na základě povinného veřejného pojištění právo na bezplatnou léčbu za podmínek, jež stanoví zákon. Poslance Občanského hnutí a další levicové poslance stálo tenkrát v lednu 1991 hodně námahy přesvědčit ostatní poslance, aby byla základní zdravotní péče bezplatná, ovšem na základě všeobecného (tedy povinného) zdravotního pojištění. Museli jsme některé kolegy přesvědčit, aby nehlasovali pro pozměňovací návrh, který by bezplatnou péči zrušil. Prosazením bezplatného principu léčby včetně léků a zdravotních pomůcek se aspoň trochu uskutečnila Vavrouškova představa, že musíme něco západním zemím také nabídnout, nejen od nich všecko jen kopírovat.
Listinu novelizoval parlament za dvacet let jen jednou, v roce 1998. Tehdy se čtyřiadvacetihodinová lhůta, která může uplynout od zadržení člověka do jeho předání jako obviněného soudu s návrhem na vzetí do vazby, prodloužila na čtyřicet osm hodin. Soud má dalších čtyřiadvacet hodin ke vzetí do vazby, dal-li státní zástupce takový návrh. Praxe totiž ukázala, že policie a státní zástupci to za čtyřiadvacet hodin nedokážou stihnout.
Bude-li v této zemi vláda chránící demokratický a právní stát --- tomu tak od roku 2006 bohužel není ---, nastane jistě čas udělat důkladný rozbor všech článků Listiny. Ještě potřebnější je soupis úkolů, tedy ústavních pokynů. Snad každé právo, které Listina, ale také evropská úmluva, oba mezinárodní pakty, a další evropské a mezinárodní úmluvy, které český stát ratifikoval, ústavně zaručuje, je zajistitelné a vymahatelné podle (obyčejných) zákonů, někdy jen podle nich.
Tedy podle většiny práv hospodářských, sociálních a kulturních --- lidé obvykle nevědí, že i tato práva jsou základními, tedy lidskými právy a že se jich mohou domoci u českého Ústavního soudu nebo u štrasburského Evropského soudu pro lidská práva.
Ústavní soud může sice zrušit zákon, kterým se má zajistit nějaké základní právo, pokud upravuje jeho zajištění nedostatečně (nebo vůbec). Je to ale drbání se pravou rukou za levým uchem. Každé takové zrušení zákona či jeho části --- byť je to z hlediska ústavního pořádku a Ústavního soudu nutné --- je vlastně selháním státu. Je důkazem neschopnosti vlády a její nevůle ctít zásady právního státu. Za velkou oblast problémů vyzývajících k přepracování zákonů považuji základní práva zaručená jen občanům, tedy občanům ČR, která je ale nutno postupně rozšiřovat i na občany všech států EU nalézající se na českém území, výhledově i na další cizince. Ne vždy to ze zákona plyne, zmatek bývá u práv vázaných na nějakou formu pobytu v ČR.
Zapeklitá je ústavní situace při finanční spoluúčasti občana na léčení včetně připlácení si na léky. Dílem se tak děje v souladu se zákonem, který je ovšem protiústavní, byť se na tom Ústavní soud nedokázal shodnout, dílem i mimo zákon. Obávám se, že je třeba změnit ústavní právo na bezplatné léčení a léky, protože dávno není bezplatné. Ústava a zákony nemohou ignorovat skutečnost. Řešením ovšem není to, že se vypustí slovo "bezplatná", nýbrž to, že se vymezí --- co nejpřesněji, jak jen to ústavní zákon dovolí --- podíl pacienta na léčení, a to podle jeho finanční situace, ale i s přihlédnutím k typu a ceně úkonu či léku.
Bude to tvrdý oříšek. Jsem přesvědčen, že takovou změnu Listiny by neměla navrhovat vláda, která podporuje privatizaci služeb, včetně zdravotnických, protože by to mohlo skončit neblaze. Z politického hlediska by bylo asi vhodné, kdyby hlavní slovo při těchto změnách měla KSČM a nemafiánská, nekmotrovská část ČSSD. Nedělám si iluze o morálce členů KSČM se stalinistickými a normalizačními "tradicemi" v zádech, v tržní ekonomice se ale zatím tato strana nemohla mafiánstvím a kmotrovstvím příliš zdiskreditovat.
Listinu lze změnit jen ústavní, tedy třípětinovou většinou členů Sněmovny i Senátu. Výhoda takového zákona je ta, že ho prezident republiky nemůže parlamentu vracet a že ho většinou ani nelze napadnout u Ústavního soudu. Současně se změnou Listiny je třeba změnit i zákonnou úpravu všeobecného (povinného) zdravotního pojištění a zákonem omezit zneužívání peněz ve zdravotních pojišťovnách. Podle mne by zdravotní pojišťovna stačila jen jedna.
To rozhodně ne. Žil jsem do roku 1990 ve společenství Charty a různých občanských iniciativ, kde vystrkovaly růžky různé katolickointegristické proudy i antikomunistické postoje, byť v menšině. Už tehdy jsem ctil práva názorových menšin a parlamentní demokracii jsem považoval za základ, na němž bychom se mohli shodnout všichni.
A protože jsem znal rozdíly mezi dejme tomu švýcarskou a francouzskou nebo anglickou parlamentní demokracií, domníval jsem se, že je tady dost prostoru k tomu, aby se ustavily poměry lepší, vhodnější, aby se víc přibližovaly zásadám, o něž mi vždycky šlo.
Nevzpomínám si, že bych byl někdy v nějaké iniciativě usilující o zákon o referendu. A na současné ústavě, kde je referendum jen v bezzubé a nezávazné podobě, jsem se nepodílel, za ústavu z roku 1992 jsou odpovědní lidé jako Václav Benda a Anna Marvanová, ba dokonce Jan Litomiský a Marek Benda. Slovo referendum v ústavě sice není, ale je tam pamatováno na to, že může být přijat ústavní zákon, který určí, "kdy lid rozhoduje o veřejných záležitostech přímo". Ano, "lid" se tam píše. Ovšem zákon o obecném referendu nemáme.
Někteří právníci tvrdí, že je to vlastně porušení ústavní dispozice, že ústava dává závazný pokyn vládě, že má takový návrh zákona předložit a nechat si ho schválit. Jiní tvrdí, že to tak není, že je tam slovo může. A když se to neděje, není to na újmu demokracie. A že je ostatně možné vždycky k jednomu konkrétnímu problému takový zákon vytvořit a že se to také jednou stalo --- při vstupu České republiky do Evropské unie.
V téhle otázce jsem se nikdy moc neangažoval, ale samozřejmě pokud by se hlasovalo a já měl hlas, tak bych byl vždycky pro obecné referendum. O věcných otázkách se má jistě hlasovat veřejně v co největším okruhu hlasujících.
Nikoliv třeba už o otázkách procedurálních, například při volbě člověka do nějaké funkce. Nejsem stoupencem přímé volby starosty, hejtmana nebo prezidenta republiky. Mimochodem v tom ani nevidím žádnou přímou demokracii.
Ale rozhodovat o tom, zda má zákon umožnit gayům a lesbám adopci dětí nebo jestli má být školní docházka prodloužena na deset let, považuji za možné a správné. Chápu sice, že to může být nekvalitní rozhodnutí, protože spousta lidí o tom nic neví, ale právě těmto tématům předchází nějaká debata, kde se probírají různé argumenty, a ta samotná debata, byť by zahrnovala jen menšinu obyvatelstva, ovšem nikoli zanedbatelnou, je pro mě silnější než to vlastní rozhodnutí. Hlavně proto jsem přívržencem referenda.
Zatímco posuzovat, jestli má být ten či onen člověk prezidentem, to se mi zdá nedůstojné. Protože podle mne je to vlastně jedno. Záleží totiž jen na pravomocech, které prezident má.
Tady je rozpor. Lidská práva a svobody Listina upravila. Ale fungování demokratického systému, rozdělení na moc zákonodárnou, soudní a výkonnou i vymezení pravomocí prezidenta republiky jsou podle ústavy --- nešťastně vycházející z ústavní listiny z roku 1920 --- poplatné starým, tradičním přístupům, které je dnes možné hodnotit jako konzervativní. Hlavně prezidentské pravomoci jsou ještě podobné pravomocím šitým pro Masaryka --- a pak pro Václava Havla: jednak aby se neurazil, a jednak aby si nemohl moc vyskakovat. Obě ty tendence tam jsou patrné.
Takže to není právě šťastné. Stejně jako nebyla šťastná situace, kdy jsme stáli ve Federálním shromáždění před problémem, že za tři dny má být z vazby propuštěn údajný několikanásobný vrah Móre, protože soud nebyl schopen pravomocně o jeho vině a trestu rozhodnout, a bylo jasné, že se to nestihne.
Tak jsme v parlamentu bez dlouhé debaty přijali zákon, že vazba může být delší, a stanovili o kolik. Tak, aby ty věci týkající se pana Móreho mohly proběhnout podle zákona a ne nezákonně.
Od té doby se mi ale takové zákony eklují. Ovšem to byla revoluční doba, která má také své stinné stránky.
Ještě to trochu upřesním. V tom roce 1970, ale ještě později, v roce 1980, jsem do značné míry vycházel i já z demokracie zastupitelské. To byla složitá struktura, úplně na začátku byla moje představa dělnické samosprávy. V Československu se tomu na konci šedesátých let říkalo rady pracujících. Lidé by tam měli být pracujícími voleni a zodpovídat za chod instituce, aniž by ji řídili. A ředitel, dnes manažer, by byl té radě odpovědný a byl by i například okamžitě odvolatelný.
Vzhledem k tomu, že tohle se týkalo jen pracovní oblasti, byla tu představa druhé komory parlamentu. První by byla podle bydliště, jako je to dneska. Podle bydliště by měl občan jeden hlas, ale podle pracoviště nebo školy apod. další. V Jugoslávii to tak měli, byly na tom založeny obštiny. Tomu jsem dával přednost před parlamentním systémem, i když ten je podobný, také je zastupitelský.
S touto výhradou mohu říci, že jsem byl už koncem osmdesátých let zastáncem parlamentní, či spíše zastupitelské demokracie, ale hlavně v systému založeném v oblasti práce. V podstatě to navazuje na představy i na zkušenosti různých republik rad, tedy sovětů. Revoluční kvas roku 1968 hlavně mezi studenty, ale i dělníky, se nesl ve všech západních zemích pod heslem samosprávy, v ekonomice i vysokém školství částečně i v Československu.
Když se po roce 1989 začalo používat slovo samospráva, měl jsem dlouho potíž si uvědomit, že nejde o samosprávu podnikovou, v pracovněprávní oblasti, nýbrž o samosprávu teritoriální.
Ještě dnes občas použiju označení teritoriální samospráva, ale to je proto, že i v některých jiných oblastech, třeba na vysokých školách, je ten samosprávný prvek zastoupen. V podobě akademických senátů je prvek samosprávy zachován a hájen, v roce 2012 dokonce dost tvrdě při odporu proti návrhům zákonů.
Čili není to tak, jak si myslí nejeden "levicový" novinář, že svět je rozdělen mezi kapitalismus a socialismus, a to první je špatné a to druhé je dobré. I když i on uznává, že v kapitalismu mohou být nějaké dobré polohy --- pro lidi výhodnější --- a že socialismus může být v určité podobě docela nesocialistický a krutý.
Takový byl tedy asi můj vývoj. V roce 1989 jsem ovšem tu svou představu zastupitelské demokracie prostě nemohl uplatnit, i když jsem se pořád ještě držel představy samospráv typu rad pracujících. Ostatně jsem na to téma tenkrát ani nenapsal žádný článek, natož abych vznesl nějaký návrh v parlamentu.
Společnost byla jinde, nechtěla to, nebo chtěla něco jiného. Takže jsem se přidal k parlamentnímu proudu, který chtěl parlament co nejdemokratičtější, to znamená co nejméně vázaný na nějaké partikulární vlivy ekonomické, sociální a jiné. Ten zlom u mě nastává někdy v roce 1990, předtím jsem byl zaměřen na proletářskou demokracii. Řečeno hodně postaru.
Samozřejmě že nejsem vůbec spokojen. Především se nemuselo rozdělovat Československo, ale to přišlo až pak.
Ale co je podle mě neoddiskutovatelné: právní poměry byly velmi poškozeny způsobem privatizace, především kuponové.
Později, tuším v roce 1993, mi na Hrádečku u Václava Havla řekl Jan Ruml, a to byl ještě ministrem vnitra: "Já už taky vím, že to byla chyba, že přednost před právníky měli ekonomové. Měli jsme to udělat naopak."
Místo toho se "na pět minut zhaslo". To velmi pokazilo právní řád a hlavně mravní hodnoty. Krást se nemá.
S tím souvisí i nedostatečná kontrola. Tehdy se přijal zákon o Nejvyšším kontrolním úřadu. A teprve teď, po dvaadvaceti letech, jsou snahy, a ještě ne úspěšné, ho zlepšit. Pravomoc úřadu se totiž stále netýká samosprávy, nýbrž jen státní správy. Přitom během těch let, zejména když vznikaly kraje, získávala samospráva stále více pravomocí. Což je v zásadě dobře. Ovšem měla by tam být možnost státní intervence, ale hlavně systematické, trvalé a důsledné státní kontroly, například právě prostřednictvím Nejvyššího kontrolního úřadu. Obce, kraje i stát mají přece většinovou účast v mnoha podnicích, kde se tuneluje, podvádí, korumpuje atd. Státní kontrola pomocí Nejvyššího kontrolního úřadu by to trochu snížila.
Když vznikal zákon o ombudsmanovi, schválený v roce 2000, z nepochopitelných důvodů trvali právníci Vladimír Mikule a Vladimír Sládeček na tom, že to musí být co nejslabší instituce, bez možností cokoliv nařídit nebo i pozastavit. Že nemůže mít žádné pravomoci, ale že může jen doporučovat. Trvalo mi dost dlouho, než jsem to překousl. A pak šlo ještě o to, jaké orgány budou ve věcné působnosti a čím se bude moci ombudsman zabývat. Dopadlo to dost špatně. Pod záminkou, že nelze zasahovat do výkonu samosprávy včetně parlamentu.
Přirovnávám to k francouzské zásadě, že lid se nikdy nemýlí. A tedy že ani český lid se nikdy nemýlí, a když zvolí své poslance a další zastupitele, jsou za něj suverénem. Bylo by tedy urážlivé tam poslat kontrolu!
Tohle dopadlo hrozně. Jen nesměle se mluví o tom, že by ombudsmanova práva a práva NKÚ měla být rozšířena.
Senátem neprošel ani návrh, aby NKÚ mohl aspoň kontrolovat podniky se státní či obecní účastí.
V praxi je to velmi komplikované. Například úředník samosprávy zodpovídá za agendu, kterou garantuje stát, a je těžké pochopit --- pro samosprávu i pro toho úředníka ---, že neodpovídá starostovi nebo hejtmanovi, ale státu.
Nebo školství: část je v působnosti státu a část obcí nebo krajů. V takové situaci je pak velmi obtížné něco napravovat. To souvisí i s problémem, zda například státní zástupce může šetřit --- prověřovat --- věci bez podání podnětu, což zákon naštěstí umožňuje. Ale s trestním oznámením si veřejnost spojuje několik právních bludů, jako že je možné ho vzít zpět nebo že obžalovaný něco u soudu prokazuje, nebo dokonce že mu má něco prokázat soud.
S prokazováním je to tak, že státní zástupce předkládá soudu důkazy, k nimž se obžalovaný smí vyjádřit, ale nemusí tam ani být, když nechce. Soud nikomu nic neprokazuje, ten jen hodnotí předložené důkazy a rozhoduje o vině a trestu.
Považuju ji za loupež století, řečeno s Milošem Zemanem. Ten líbivý aspekt, že všichni dostaneme nějakou část majetku státu, zafungoval. Ale bylo tam tolik podvodů a nečestných záměrů, bez ohledu na to, zda se to někteří lidé ve státních orgánech snažili ohlídat.
Určitě si vzpomenete na aféru Václava Wallise. Ten byl obviněn, že měl jako příslušník BIS (kontrarozvědky) sledovat Viktora Koženého, ale zároveň pro Koženého "pracoval" a za peníze mu vykládal o svých úkolech a dalších okolnostech. Stíháno to bylo také jako zneužití pravomoci veřejného činitele. Já se k tomu dostal tenkrát na prosbu obžalovaného Wallise, který byl stíhán vazebně. Vyžádal si mne jako důvěrníka, protože se jednání konalo s vyloučením veřejnosti. Moje podmínka byla, že nezveřejním nic, co by ho mohlo poškodit, ale že v žádném případě nebudu mít snahu vystupovat veřejně v jeho prospěch, zůstanu neutrální. On s tím souhlasil. Šlo mu o to, abych hlídal spravedlivý proces.
Na tom je vidět, že BIS Koženého sledovala, tedy že stát nezůstával nečinný. Rozhodně to ale neuměl. Zajímavý byl úplný závěr soudního řízení. Prvoinstančnímu Vojenskému obvodovému soudu v Plzni, kde se konalo hlavní líčení, byl nadřízený Vyšší vojenský soud. Ten byl ale k 1. lednu 1994 stejně jako všechny vojenské soudy zrušen. O Wallisově odvolání proto rozhodoval plzeňský Krajský soud. Předsedou senátu byl Josef Baxa, dnes předseda Nejvyššího správního soudu. Uznal obžalovaného vinným majetkovou trestnou činností ve smyslu obžaloby a rozsudku soudu prvního stupně, potvrdil i vynesený trest odnětí svobody. Jen v jeho jednání nemohl spatřovat trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele. "Příslušník tajné služby přece nemůže být veřejným činitelem," řekl tehdy Baxa a já jsem viděl, že někdy je dobré brát věci doslova. Baxa si mě svým postojem získal.
Také. Uvádím to jako příklad, že názory na nějaký jev jsou ovlivněny bezprostřední životní zkušeností a u mne to není jinak.
Podobně to bylo s restitucemi. Ve Federálním shromáždění se projednával okruh oprávněných osob. Šlo i o to, zda bude možné dědit vznesený nárok, když oprávněná osoba nárok vznesla, ale mezitím zemřela.
Takhle pak zdědil restituční nárok na několik domů v Praze Martin Bursík, jehož otec údajně a za okolností, které jsem nepovažoval za nesporné, před smrtí nároky vznesl. Neznám dopodrobna řízení o vydání věcí, tedy těch domů, ale Bursíkův otec podle mě nepožádal před smrtí o jejich vydání, tedy, řečeno slovem zákona, nevyzval jejich držitele, aby domy vydal. Jen se dotázal, zda má restituční nárok.
Restituční nárok se podle zákona naštěstí nedědil, rozhodující bylo, zda Bursík starší za svého života vyzval momentálního držitele domů k vydání. Jeho dotaz, zda nárok má, označil po jeho smrti Martin Bursík a po něm i úředníci, kteří o vydání rozhodovali, za výzvu k vydání. Bursíkův otec byl synovcem osoby, která o ty domy přišla, nebyl to tedy "rodinný majetek", jak se pak vyjadřoval Martin Bursík. Těch restituentů týchž domů bylo více, restituční zákon se po létech zmateně a se zpětnou platností měnil. V této věci byl i spor u Ústavního soudu.
Ve Federálním shromáždění jsem byl v roce 1991, tedy léta před Bursíkovými řízeními soudními i správními, jako poslanec při projednávání onoho zákona proti rozšíření oprávněných osob i na synovce a neteře. Před hlasováním, bylo to v noci po složitém dohodovacím řízení, na mne čekala spolužačka z gymnázia Marjánka a ptala se mě, jak jsem hlasoval a jak budu hlasovat o změně okruhu oprávněných osob. Tak jsem jí to řekl a ona mi vyprávěla, jak je to v jejich případě, že je v rodině víc oprávněných osob a že by to bylo spravedlivější, kdyby to mohli restituovat.
Ovlivnilo mě to natolik, že jsem hlasoval pro rozšíření okruhu osob, bylo nás tenkrát pět, kdo změnili názor. Pro mne to byl "Lex Marjánka". A když mi Marjánka po letech řekla, že ti restituenti se pak stejně pohádali a rozumná správa domu šla k čertu, mrzelo mě o to víc, že jsem ze soucitu k ní a její rodině "vyměkl". Ukradení byla křivda, ale vracení ukradeného může být někdy ještě problematičtější.
Ano, ale nejen to, jsem i proti funkci prezidenta republiky. V roce 1988 jsem napsal takovou úvahu, že na tehdejším systému mi vadí čtyři instituty: vedoucí úloha strany, Lidové milice, Státní bezpečnost a prezident republiky. Do roka tři z těchto čtyř institutů zmizely. Byly zrušeny na papíře i v praxi. Zůstal ten poslední a mně to vadí stále. Tento stát ani společnost nepotřebují prezidenta republiky. Jestli státní správa potřebuje protokolárního člověka, který formálně svým podpisem stvrdí to, na čem se parlament nebo vláda usnesou, tak existuje kancléřský systém a český politický systém je mu už dost blízký. V něm člověk bez jakýchkoli pravomocí reprezentuje, a když je třeba položit věnec, tak ho položí. Nebo přijme velvyslance a jeho pověřovací listiny. Či stvrdí svým podpisem, že parlament ratifikoval mezinárodní smlouvu. To jsou všechno protokolární záležitosti.
Proč by měl mít prezident nějaké reálné pravomoci? Prezident republiky se přece jako každý člověk snaží uplatňovat svůj politický postoj. Takže je jeho rozhodování bez pravomocí daleko víc svévolí než rozhodování nějakých kolektivů.
Čili z mého pohledu není rozhodující, zda je prezident volený přímo nebo nepřímo. Rozhodující jsou jeho pravomoci, a do těch se moc nesáhlo. Je tu od 8. března 2012 nově možnost trestního stíhání po skončení jeho mandátu, jinak se nezměnilo vůbec nic. Zůstaly jeho feudální pravomoci, které snad nemá prezident v žádném státě: že může někomu udílet milost. Dokonce i tomu, kdo ještě ani není souzen, natož odsouzen, tedy milost aboliční. To je úplná urážka justice a právního řádu, že jedna osoba může způsobit, aby se trestní stíhání nezahajovalo anebo se v něm nepokračovalo. Je to ponižující pro celý právní systém a spravedlnost. Sociální demokracie aspoň prosadila, že prezident může udělit milost jen tomu, kdo už byl odsouzen --- zřejmě proto, aby mohl zcela popřít předcházející soudní řízení. Nařídit, aby se trestní stíhání nezahajovalo, nebo aby se v něm nepokračovalo, může prezident pouze se souhlasem vlády, ústavně nejasný výraz "spolupodpis" (kontrasignace) předsedy vlády se ale na Hradě chápe jako souhlas pouhého předsedy vlády.
My tu máme desítky mafiánských, kmotrovských, korupčních kauz, jde v nich o desítky miliard. Kde je kritérium, podle kterého se bude rozhodovat, že se v těchto případech nebude zahajovat trestní stíhání? To je takový plivanec do právního řádu, že si větší nedovedu představit. To tam ovšem bylo vždycky. Ještě za vlády Národní fronty bylo v neomezené pravomoci prezidenta i udělení amnestie. Dnes je naštěstí amnestie aspoň kontrasignovaná pravomoc. Jenže zase: kontrasignační pravomoc je vnímána tak, že budou rozhodovat spolu. Ale mělo by to být tak, jak to vykládá většina právníků: prezident jmenuje soudce, rektory a ještě některé jiné činitele jenom tehdy, jestliže o tom rozhodne jiný, kolektivní orgán. A nemůže je nejmenovat. Protože to není jeho rozhodnutí. Je pravda, že to v ústavě není uvedeno jasně, takže to vypadá jako sdílená pravomoc dvou orgánů: individuálního --- prezidenta a kolektivního --- vlády nebo parlamentu.
Jiná situace, kterou můžu popsat z vlastní zkušenosti. Někdo, člověk takříkajíc z ulice, se stane třeba zmocněncem pro lidská práva. Co následuje? Stovky a tisíce dopisů, mailů, telefonátů od lidí, kteří se domnívají, že má rozhodovací pravomoc. Že může něco zařídit. To je ale naprosté nepochopení demokratické společnosti. A k tomuto bludu přispívá i vzhlížení společnosti k velkému prezidentovi.
Ve švýcarské konfederaci na společné schůzi obou komor, národní rady a rady stavů, tedy kantonů, volí jednoho člověka z jejich sedmi ministrů --- vláda se tam jmenuje federální rada --- na rok prezidentem. Některý jezdí do práce na kole, jiný autem a třetí chodí pěšky. Devadesát pět procent Švýcarů neví, jak se prezident konfederace jmenuje. Má jen protokolární povinnosti --- je to proto, že ani těch sto padesát poslanců Národní rady, čtyřicet šest senátorů Rady stavů, ani jen těch sedm ministrů nemůže udělat takový akt společně. Musí mít jednoho, který to udělá.
To je parlamentní systém. Podobně ve Velké Británii. Tam dokonce trůnní řeč panovníka píše ministerský předseda. On ji napíše a královna ji přečte. Tečka. Jestli řekla někdy: Ale, pane první ministře, tohle se anglicky píše jinak --- tak se možná domluvili, to nevím, ale to, co tam má být, píše on. V Evropské unii je sedm monarchií, s Lichtenštejnskem osm, ty ostatní malé, přidružené nepočítám, a v těch sedmi je monarcha opravdu jen protokolární osoba, v protestantských zemích je popřípadě hlavou církve. Švédský král je králem všech Švédů a Gótů, zdůrazňuju, že všech, přitom dneska už skoro nikdo neví, kdo to jsou či spíše byli Gótové.
Francie má prezidentský systém, který vznikl za čtvrté republiky de Gaullovým převratem. Francouzský prezident je předsedou vlády. První ministr vládě předsedá jen tehdy, když se s prezidentem dohodne, že předsedání vezme za něj. Už ústava rozlišuje, jak vláda vládne, je-li prezident z parlamentní většiny, a naopak, je-li ve vládě "kohabitace" --- spolužití vlády z parlamentní většiny a politicky jinak orientovaného prezidenta.
Evropská rada je shromážděním hlav států a vlád. Ale hlavy států jsou tam jenom dvě: francouzský a kyperský prezident.
U nás s tím byly problémy, ostatně v Polsku taky. Když tam chtěl jezdit Klaus, i když tam neměl co dělat, tak se ještě ke všemu tahali s předsedou vlády o vládní letadlo. Zde se přiznává prezidentovi, že sjednává mezinárodní smlouvy nebo tím pověří některého ministra. Jenže je to tak, že prezident vydá pověření až po rozhodnutí vlády, smlouvu pak sjedná ministr, musí ji schválit vláda a pak ratifikovat parlament, a prezident je pak povinen ji podepsat. Takhle to vykládá většina právníků. Jenže v ústavě je to napsané nejasně, lze to vykládat i tak, že sjednání, ba dokonce ratifikační podpis záleží na prezidentově libovůli. Čili já jsem proti institutu prezidenta. Tím spíše proti jeho přímé volbě. A jak jsme doma a mezi přáteli nazývali Václava Klause, to tu teď ani nemůžu vyslovit.
19.11. 2014 / Milan Daniel
Miloš Zeman je znám jako člověk, který míru své inteligence využívá ve spojení se sloní pamětí. Nezapomíná svým oponentům nejen takové ponížení, jehož se mu dostalo při parlamentní prezidentské volbě před jedenácti lety, ale i mnohem méně viditelnějš...