Hlasujte pro přímou demokracii, nebo přetrhněte volební lístek

8. 10. 2012 / Milan Valach

Odmítám podporovat tento zatuchlý systém vlády politiků nad občany. Můj hlas nedostanou. Na můj hlas se nebudou moci odvolávat, až budou opět uskutečňovat své politické čachry, uzavírat nemravné koalice a rozdělovat si lukrativní posty ve správních radách.

Bohužel, většina lidí si nedokáže představit nic jiného, než to, v čem nyní žijí. Kupeckými volebními počty se skutečně nelze dopracovat zásadní změny.

V silně zjednodušené podobě to vyjadřuje známý slogan: Kdyby volby mohly něco změnit, již dávno by je zakázali.

Zdá se, že je to patová situace. Ať zvolíte stranu, nebo stranu, výsledek se nijak zásadně neliší (s určitou výhradou, kterou rozvedu níže). Již jsem o tom psal v článku "Soudruzi, blíží se volby".

A je zde první námitka. Strany vládní koalice se natolik zdiskreditovaly, že každá změna může být jen k lepšímu. Logicky z toho vyplývá, že většina lidí by měla: a) jít k volbám a za b) volit jiné strany, než jsou ty vládní. Výzva k takové volbě by se jistě setkala s masovým souhlasem. V současných krajských a senátních volbách je tak možné pozměnit politickou mapu ČR v neprospěch vládní koalice. I když podstatně větší význam budou mít až ty parlamentní.

To jsou hranice, za něž uvažování velké části lidí nejde. Ale zkusme o něco prodloužit horizont našich úvah. Dokonce až za parlamentní volby. Předpokládejme, že je vyhraje opozice, především tedy ČSSD. Vidíme, že se již na to připravuje a snaží se vytvářet koalice s KDU-ČSL a SZ, vyloučeny nejsou ani jiné varianty. Za předpokladu, že se kapitalistický systém vzpamatuje a obnoví svůj růst, poběží vše nadále jako dosud. Vítězná opozice zruší nejkřiklavější asociální zákony předcházejícího parlamentu, i když asi ne všechny a ne zcela, přece jen i ona je závislá na penězích velkého kapitálu, a voliči budou spokojeni.

Pak je ovšem výzva k trhání volebních lístků špatná a měla být výzvou k volbě nevládních stran. Jak jsem uvedl, ta by byla velmi populární.

Ale co když bude vše jinak?

Krize sociálního státu je krizí občanského odporu, o jehož významu psal Karel Dolejší. Na druhé straně je vyvolána růstem moci nadnárodního kapitálu spojenou s globalizací. Rozsáhla krize v Řecku, Španělsku, hrozící problémy ve Francii a dalších zemích nejsou projevem toho, co je primitivním jedincům předhazováno k věření, že totiž své prostředky prohýřili. Občané těchto zemí jsou totiž obětí ziskuchtivých spekulací nadnárodních finančníků a zkorumpovaného systému zastupitelské demokracie. Před něčím takovým není chráněna ani Česká republika, a již vůbec ne, kdyby podle některých zastydlých nacionalistů vystoupila z EU. Pak ovšem po volbách nenastanou normální časy, jak ukazuje i známý ekonom Robert Reich ). Obávám se, že blahobytné časy sociálního státu se již nikdy nevrátí. Není to totiž v zájmu velkých firem.

Aby to bylo zcela jasné, politická moc je v kapitalistickém systému ve vleku moci ekonomické. Systém zastupitelské demokracie má totiž minimální vazbu mezi zvolenými politiky a občany. Na druhé straně existuje velice silná vazba mezi sponzory politických stran a držiteli ekonomické moci na straně jedné a politiky na straně druhé.

Za takových podmínek budou i zvolené, dnes opoziční strany, dělat své -- projekt soc. dem. strany. To je ovšem opakovaná zkušenost od období po první světové válce až po současnost. Ti, kteří dnes s nadšením zvolí současné opoziční strany, budou zděšeni, rozčarování. Náhle nebudou mít již skutečně koho volit. Ti, kteří se neúčastní voleb z odporu vůči všem stranám, nebo z nezájmu o politiku, budou nastalou sociální krizí vyburcováni. Ovšem zastupitelská demokracie bude již definitivně zdiskreditována. Za této situace se vždy dostávalo sluchu sociální demagogům a silným vůdcům, slibujícím, že udělají v tom politickém Augiášově chlévě pořádek. Již jsou zde a jen čekají na svou příležitost. A již mají i své ochotné voliče. Jen si všimněte, kolik je mezi lidmi agrese, nesnášenlivost a víry ve vlastní neomylnost.

Tedy scénář pokračování v tom, co bylo dosud, je fakticky scénářem postupného zániku zastupitelské demokracie a vzniku fašistické diktatury. To, co vypadá na první pohled jako racionální volba, je jí jen z krátkodobého hlediska několika nejbližších měsíců. V delším horizontu se stává cestou k vlastní zkáze.

Je velkou výzvou pro všechny demokraticky a humanitně smýšlející občany, aby hledali k tomuto katastrofickému scénáři alternativu. Jak jsem již ukazoval v článku "Soudruzi, blíží se volby", je v politické rovině problému cestou k takovéto alternativě boj za změnu zastupitelského systému v systém přímé demokracie. Tedy k systému, kde budou politikové pod přímou a účinnou kontrolou právě nás občanů.

Avšak to, co je nutné k takové změně, je aktivizace občanů již teď. Přivést co nejvíce lidí k tomu, aby účinně hájili své zájmy, a to od úrovně jejich obce až po celý náš společný stát.

Proto jsem vyzýval k účasti ve volbách. To je ovšem zásadní rozdíl od pouhé pasivní resistence nevoličů. Pasivita a očekávání, že někdo jiný se o nás postará, je totiž živnou půdou právě onoho fašismu, před nímž výše varuji.

Ale s čistým svědomím mohu vyzvat jen volbě těch stran a kandidátů, kteří ve svých programech prosazují přímou demokracii. Je jich docela dost (viz ZDE ).

Tedy, těch, kteří již dnes prosazují onu pozitivní vizi k nezadržitelně se rozkládajícímu současnému systému. Jen odpor, naštvanost a hněv, nic dobrého nepřinesou. To, co potřebujeme, je představa něčeho, pro nás občany lepšího, a to je právě přímá demokracie. Pokud to není jen trik na voliče, pak by všechny tyto strany a jejich sympatizanti měli toto doporučení uvítat. Avšak žádná diskuse o této možnosti neběží. To je samo o sobě velmi zajímavé a vypovídající.

Ovšem kdo má rád černobílá řešení, volbu mezi stranou dobra a zla, bude zklamán. Svět kolem nás není tak jednoduchý jako hollywoodský film. Volíme totiž stále v tom současném systému, kde jsou politikové po zvolení jednak nezávislí na voličích, jednak vystaveni enormnímu korupčnímu tlaku i prostému vydírání ze strany nositelů ekonomické moci. A tak se i ti, kteří se dnes, hlásí k přímé demokracii, mohou krátce po svém zvolení zpronevěřit svým volebním slibům.

Zkušenost s VV je v tomto ohledu snad dostatečná a lidmi v diskusích často opakovaná. Přesto jsem doporučil tuto volbu. Pár těchto kandidátů snad přece jen nezklame a téma přímé demokracie se tak dostane jejich prostřednictvím do širšího povědomí.

Ovšem k pozitivní změně systému to zcela jistě nepovede. Na to jich není dost. Co k němu ale určitě vede je občanská aktivita. Tedy vyzývám i ty, kteří by jinak k volbám nešli, aby si uvědomili, že mají možnost dát najevo svou nespokojenost s tímto systémem, aby nezůstávali doma a odevzdali přetržený hlasovací lístek. To zde ještě nebylo. Pokud možno masové vyjádření protestu proti celému tomuto systému, které nemůže být zatajeno -- počet neplatných hlasů se musí zveřejnit -- je důležité ne pro stranické bossy, těmi neotřese nic, ale pro nás samotné.

Je to forma demonstrace a stejně jako v jejich případě, i zde jde především o to, aby se lidé vzájemně ujistili, že sdílejí společnou ideu a že je jich takových hodně. To je cesta k probuzení občanského sebevědomí cestou vlastní aktivity. A to je podle důležitější než volební výsledek té či oné strany. Toto není stát stran, ale nás, občanů. Konečně si to musíme uvědomit. Nejde jen o tyto volby, či ty následující, jde o celou budoucnost demokracie, našeho státu.

K tomu: Jan Keller, Konec růstu a rozklad leviceZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 8.10. 2012