Hodní hoši nedostanou ani lízátko

7. 10. 2012 / Karel Dolejší

Neustále a do omrzení je dnes veřejnosti opakováno, že v rámci politického systému založeného čím dál více na korporátní korupci politických stran mají občané jedinou možnost, jak něco ovlivnit - "play the rules", tedy tupě dodržuj zavedená pravidla systému. Ta jsou ovšem nastavená tak, že už dnes v zásadě žádnou podstatnou změnu neumožňují. Dále se tvrdí, že pouze dodržováním těchto pravidel lze získat takové žádoucí věci jako nejrůznější sociální výhody. Na příkladě Německa, které jako první na světě zavedlo velkorysé systémy sociálního a zdravotního pojištění i systém starobních penzí, lze asi vůbec nejlépe ukázat, že historie vypráví úplně jiný příběh, než se nám dnešní normalizátoři snaží namluvit.

Všechny zmíněné administrativně "solidární" systémy - zárodek pozdějšího sociálního státu - zavedl v Německu konzervativní kancléř Otto von Bismarck. To byl ovšem velice, opravdu velice nesentimentální pán, který si při kdejaké příležitosti tropil cynické žerty z "krasoduchů" podléhajících jakýmsi bratrským citům k bližnímu. Proč to tedy Bismarck všechno udělal? Co ho k tomu přivedlo? Chtěl se zbavit nebezpečného nepřítele.

Tehdejší německá sociální demokracie vzniklá v roce 1875 byla stále ještě neochočenou, protisystémovou stranou, jež měla v úmyslu poměry v zemi radikálně obrátit naruby. Zároveň industrializace Německa tehdy masivně přiváděla do měst dělníky z venkova - a tito vykořenění migranti zhusta nacházeli nové sociální zázemí právě v odborové organizaci a sociálně demokratické straně. Tato hrozba se Bismarckovi vůbec nelíbila a on měl v úmyslu zabít dvě mouchy jednou ranou - oslabit nepřítele a v delším výhledu z něj dokonce udělat spojence v rámci nacionalistického bloku. Právě k tomu směřovala reformní sociální opatření, která prosadil.

Tato opatření se neprosadila "proto", že němečtí dělníci hlasovali pro sociální demokracii, ale do značné míry právě navzdory tomu. Socialisté se totiž obávali, že s přijetím sociálních zákonů ztratí voličskou podporu, a proto jejich poslanci vždycky hlasovali proti nim. Sociální stát byl tedy v Německu zaveden z iniciativy a také hlasy pravice - proto, aby byla neutralizována věrohodná a masivní antisystémová hrozba.

Zrovna tak ovšem existovala věrohodná a masivní antisystémová hrozba i po II. světové válce, v dalším období, kdy vznikalo jádro dodnes platného sociálního zákonodárství. Touto hrozbou ovšem nebyla ani tak slabá a persekvovaná KPD doma, jako konkurenční sovětský systém za východní hranicí, s nímž byla propojena.

V době détente, tj. faktické strategické spolupráce mezi USA a SSSR v 70. letech minulého století, začínalo být pomalu jasné, že konkurenční systém přestal představovat věrohodnou hrozbu. Na předpolitické úrovni to začalo být reflektováno velmi záhy a první praktické politiky směřující k demontáži sociálního zákonodárství se objevily koncem 70. let s thatcherismem a reaganismem. Není přitom náhoda, že vůbec první průlom do poválečných sociálních politik nastal právě v zemi, která na poválečném ekonomickém boomu profitovala pouze marginálně a po rozpadu impéria na tom byla ekonomicky stále dost mizerně - totiž v Británii.

Závěry? Faktorů determinujících prosazení sociálně reformních politik na Západě bylo několik. Z dlouhodobého hlediska především nikdo nedostane více, než kolik umožňuje ekonomická situace. Za druhé, věrohodná antisystémová hrozba neartikulovala reformní řešení, ale fungovala jako jakási ostruha, bez níž se status quo vůbec nehne z místa. Ve skutečnosti může dokonce protisystémový prvek reformní opatření úplně odmítat. To ale ani v nejmenším neznamená, že by to šlo i bez něj - právě naopak. Za třetí, musí existovat adaptabilní křídlo establishmentu, které přijde na způsob, jak věrohodnou hrozbu zneškodnit a integrovat zpět do systému.

Jestliže se establishment nemá čeho obávat, ještě to neznamená, že nezavede různé verze tradičních administrativně "solidárních" sociálních opatření. Jenže podíváme-li se právě na situaci v současných USA, lze velmi dobře zaregistrovat, že skutečným smyslem povinného zdravotního pojištění "Obamacare" není vlastně zajistit všeobecně dostupnou zdravotní péči, ale naopak zabezpečit zisky farmaceutických společností. Ten kdo se nepojistí - například proto, že na takové drahé pojištění nemá prostředky - může dostat pokutu, ale pořád ještě pojištěn nebude. A nikdo se neobává, že takoví lidé politicky podpoří někoho nebezpečného. Jenže v těchto záležitostech - i kdyby na tom dnešní USA byly ekonomicky mnohem lépe - nic jiného než "hra s ohněm" prostě nefunguje. Kdo zlobí, nedostane sice většinou přesně to co chce, ale establishment se ho snaží získat na svou stranu alespoň nějakými ústupky.

Kdežto hodní hoši nakonec nedostanou ani lízátko.

Hypoteční, finanční ... ekonomická krize | Volit, či nevolit? | Demokratický proces se zasekl
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 5.10. 2012