Soudruzi, blíží se volby!

4. 10. 2012 / Milan Valach

První a zásadní odpověď je ta, že jsme tím vinni my všichni. Jsme vinni tím, že nehájíme své zájmy. A přece máme obrovskou moc. Ze zhruba 8 milionů voličů v této zemi nesouhlasí s církevními restitucemi snad 80 a možná více procent občanů. Kdyby jen 4 miliony z nich věnovali jednou za rok (!) pouhou stokorunu na boj proti tomuto záměru vlády, dostanete částku 400 milionů korun. To je neuvěřitelná síla. (Zdá se, že občanská iniciativa zde přece jen uspěla, alespoň zatím: ZDE

A to je naše společná síla, kterou zatím necháváme ležet ladem.

Ale všimněme si jiného aspektu tohoto problému. Ten vyjadřuje druhá odpověď, která říká, že politikové mohou rozhodovat proti zájmům většiny proto, že mají moc nad touto společností. Tedy to, co jsme zatím identifikovali jako problém, je nerovnost moci. Privilegované skupiny -- politikové -- mohou přijímat rozhodnutí proto, že mají moc tak učinit. Moc je však vždy vztah mezi lidmi. Jeho druhou stranou jsou občané, kteří nemají moc rozhodnutí politiků změnit.

Hlavní problém v této rovině analýzy je tedy nerovnost politické moci!

Politikové všech úrovní mají moc, která jim dává možnost využívat jimi spravovaný náš společný majetek v jejich osobní prospěch, nikoliv ve prospěch občanů.

Než pokročíme dále, je nutné si položit otázku, jestli se takto chovají jen naši současní politikové, resp. vládnoucí koalice, nebo jestli se jedná o obecný princip. Odpověď na ni má zásadní praktický význam. Pokud by se jednalo jen o morální selhání určitých politiků, např. Drábka apod., stačilo by je vyměnit za jiné. Pokud selhává jedna určitá strana, stačí ve volbách zvolit jinou.

Pokud se jedná o obecný princip, pak se podobně, tj. s prioritou vlastního prospěchu, bude chovat každý politik, který získá moc. A je přitom jedno, jestli je to člen pravicové, nebo levicové strany, příp. nezávislý kandidát, např. za občanské iniciativy, či kdokoliv z nás (!), občanů, kteří demonstrujeme v ulicích.

Pak ale ani demise vlády, ani nové volby nic neřeší.

Veškerá historická zkušenost potvrzuje pravdivost teze, že "moc korumpuje". Proto si lid v minulosti nakonec vybojoval demokracii, tj. právo, vládnout si sami, a opustil lokajské sny o dobrém králi.

Tato vláda lidu byla dosud uskutečňována prostřednictvím politických stran. Musíme si ale uvědomit, že politické strany nejsou monstra z Marsu, nevznikly zázrakem, či v důsledku tajemného spiknutí. Politické strany jsou společenstvím lidí, kteří se jejich prostřednictvím pokoušejí prosadit jejich společný zájem. Pravicové strany původně prosazovaly zájmy bohaté a mocné menšiny. Levicové pak chudé, vykořisťované a utlačené většiny.

Po příchodu k moci však i představitelé levicových stran zradili své voliče a stali se součástí společenské elity. Praktickým příkladem této teze je osud všech sociálně demokratických politiků, které se dostali k moci. Právě proto se proti nim postavily komunistické strany, jejichž politikové ovšem po získání moci podlehli platnosti toho stejného principu.

Proto je nutné si uvědomit, že politikové jsou stejní lidé jako my ostatní, jen mají nad námi moc. Což také znamená, že kdyby se někdo z nás, občanů, k této moci dostal, bude se s největší pravděpodobností chovat stejně jako současní politikové.

To, že moc korumpuje, je potvrzení skutečnosti, že nakonec zpravidla, tj. v rozhodující míře, politikové využijí možnost, kterou jim dává moc, ve svůj vlastní prospěch. Nerovnost moci jim k tomu dává příležitost, vytváří možnost. Jejich přesvědčení o vlastní výjimečnosti, dostavující se nutně u většiny z těch, kteří ji získají, je jednou z příčin, proč tuto možnost využijí, změní ve skutečnost.

Řešením problému proto v žádném případě není výměna jedinců a stran, ale změna systému zastupitelské demokracie v systém demokracie přímé (přesně polopřímé). Jen přímá demokracie odstraňuje nerovnost politické moci mezi politiky na straně jedné a občany na straně druhé.

Přesně však jde o občany, kteří získali politickou moc, a většinu občanů, kteří ji dosud nemají. Přímá demokracie je proto nastolením rovnosti politické moci mezi občany, mezi nimiž panuje dosud nerovnost, a to se všem katastrofickými důsledky, jež z toho plynou. A to od neuvěřitelné míry korupce v naší zemi, až po zjevné pohrdání občany ze strany mocenské elity.

Změna systému je ovšem přece jen poněkud vzdálený cíl. Přesněji řečeno, ta hlavní otázka je, jak se k tomuto cíli dostat. Již jsem o tom částečně psal v článku "Moc Nečasovy vlády" .

I velmi dlouhá cesta začíná prvním krokem. Prvním krokem se nedostáváme k cíli, to až tím posledním. A prvním krokem na této cestě je utvoření sebevědomé občanské společnosti, společnosti vědomé si své důstojnosti a síly. Každý protest proti nespravedlnosti, proti zkorumpovanosti politických stran má proto význam především pro občany samotné. V něm se navzájem utvrzují ve své jednotě a jeho prostřednictvím poznávají svou moc.

Takovou příležitostí k protestu proti současnému systému jsou i blížící se volby. Nejít k volbám, zůstat pasívní, nic neřeší. Hlasy nezúčastněných se ve skutečnosti rozpočítají proporcionálně dosaženým volebním výsledkům. Volit opoziční strany jen proto, že jsou opoziční, tj. momentálně nikoliv u moci, je v kontextu znovu a znovu opakované zkušenosti s podvodem na voličích neodpustitelnou naivitou. Jisté řešení je dát hlas těm stranám a politikům, které a kteří prosazují systémovou změnu, tj. zavedení alespoň některých prvků přímé demokracie posilujících přímý vliv občanů v politickém systému.

Ovšem i to se může někomu jevit jako příliš velké riziko. Volíme totiž strany a politiky v současném systému, kde se po svém zvolení stávají na občanech, a tím i na svých volebních programech nezávislými. Pak již zbývá jen jeden způsob, jak dát manifestačně najevo nesouhlas občanů s tímto stranickým systémem, a to je odevzdání neplatného hlasu ve formě roztrženého volebního lístku vloženého do úřední obálky (viz výzva Hnutí za přímou demokracii: ZDE ).

Je běžnou zkušeností, že občanské protesty, ať již ve formě demonstrací, peticí či jiné, se do hlavních sdělovacích prostředků nedostanou. Avšak výsledky voleb, včetně počtu příp. neplatných hlasů, zveřejněny být musí. A tak je možné donutit např. ČT, aby všem divákům v celé republice přinesla zprávu o tom, kolik občanů si přeje změnu politického systému. Takto by se i z fakticky formálního volebního aktu stala manifestace občanského sebevědomí a síly občanské společnosti.

Vytisknout