Legitimita, legalita a nevoličská tradice

6. 10. 2012 / Karel Dolejší

Všechny ty neslýchanosti a smrtelná rouhání proti zlatému teleti pouhé legality ("law is often but the tyrant's will"), modle to obzvláště libé geneticky frajtrovskému německému duchu, začínají u Thomase Jeffersona. To, jak možná někteří nevědí, byl autor "Prohlášení nezávislosti", jeden z "otců zakladatelů" americké republiky a prezident Spojených států v letech 1801-1809. Tento drzý a pitomý buřič nerozumějící volební aritmetice patřil totiž k prapředkům hnutí voluntaristů vzniklého explicitně v 80. letech 20. století. Jeho příznivci trvají na tom, že všechna konkrétní lidská společenství by měla spočívat na základě dobrovolnosti. Ale kdo chce, může si místo toho dosadit třeba Rousseauovu teorii společenské smlouvy, i s ní se totiž dá dojít k podobným závěrům.

Jaké jsou hlavní argumenty voluntaristů? Za prvé, nevolič nejen že odmítá svůj souhlas s tím, že je ovládán mocí, která na něj v posledku nebere ohled, ale odmítá také svévolnou nadvládu druhých a jejich vlastnictví. Tím, že snižuje volební účast, rozbíjí institucionální iluzi o tom, jak všechno báječně funguje, každý si může vybrat to své a všichni jsou spokojeni s kandidáty, kteří reprezentují model výstavní lehké děvy vydržované korporátními sponzory. Za druhé, nepodílel se na šaškárně, díky níž si například Američané v roce 1984 zvolili prezidentem člověka těžce postiženého Alzheimerovou chorobou, v roce 2000 jiného, který si v náboženské rovině kompenzoval svůj někdejší alkoholismus a svérázně inovoval angličtinu ("They misunderestimated me") - a teď zrovna mají velkou šanci zvolit dalšího, který se pro změnu diví, proč nemůže v letadle otevřít okénko. Voluntaristé se odmítají podílet na této frašce, do které jim volební rituál strká nos jako pán štěněti do výkalu, protože je designována tak, že jejich jednotlivý hlas vcelku nemá šanci nic podstatného změnit. Když dochází v systému k manipulacím - například proto, že bratr jednoho z kandidátů je zrovna guvernérem řekněme na Floridě a to skýtá neodolatelnou příležitost volební výsledky patřičně upravit - nedělá voluntarista užitečného idiota, protože jeho konkrétním hlasem se nemůže nikdo ohánět.

Za třetí, nevolením nelze sice žádnou vládu svrhnout - avšak nízká volební účast znamená ve výsledku slabý mandát vlády. A ten je vlastně dnes spíše pravidlem, protože podstatné části populace nemají vůbec žádné politické zastoupení. Například v USA velká část obyvatelstva, možná nějakých sto milionů Američanů, ve volbách nehlasuje - buď proto, že jim to neumožňují vládou vyžadované standardy (věk, "bezúhonnost", údajná nepříčetnost stanovená na základě exponenciálně rostoucího seznamu psychiatrických "diagnóz", který začíná být zneužíván stejně účelově, jako kdysi v SSSR), nebo proto, že si to tak jako třeba George Carlin jednoduše nepřejí.

Proč se lidé rozhodují nevolit? Ze spousty různých důvodů. Buď volby tak jak vypadají (s neregulovaným stranickým sponzoringem) považují vůbec za nelegitimní, nebo se jim žádný z dostupných kandidátů nelíbí, nebo mají (oprávněný) pocit, že na jejich jednotlivém hlasu v celé té mase voličstva nakonec vlastně nesejde. Pokud jde konkrétně o USA, nejvíce nevoličů spadá právě do posledně jmenované kategorie. V řadě výzkumů se ukázalo, že průměrný americký nevolič se nijak zvlášť neliší od průměrného voliče - až na to, že nevěří, že by jeho hlas ve volbách mohl něco podstatného změnit. Pro ty, kdo nechtějí rozumět, to lze ještě zopakovat jinými slovy: Příčinou je zde vážná krize důvěry v politické instituce. Neboli, pro pitomce, nedostatek legitimity.

Ovšem, až volební účast začne opravdu nebezpečně klesat, celkem jistě se nestane, že by vládnoucí strana pokračovala v provozu na základě pár stovek nebo tisíců odevzdaných hlasů, jak někteří vyhrožují. Protože pak by neměla žádný věrohodný mandát, a to si nikdo nepřeje. Namísto toho se začnou ozývat lidé, kteří půjdou ve stopách Uweho Ladwiga a Jana Čulíka. Budou tvrdit, že je třeba "zachránit politickou svobodu", "uchovat čest předků" nebo "zachránit demokracii", případně cokoliv jiného - a zavedou stejné povinné, sledované a pokud možno manifestační volby, jaké kdysi provozoval komunistický režim. Protože přece nemůžete nevolit, že. Režim potřebuje váš štempl a taky si ho zajistí, ať už chcete, nebo ne. Kdo nebude hlasovat pro jednoho ze dvou vzájemně zaměnitelných kandidátů, dostane pokutu až zmodrá, zvednou mu daně, nebo bude odsouzen k veřejně prospěšným pracem, případně rovnou do vězení.

Jenže je vlastně velmi žádoucí, aby doposud převážně symbolická manipulace voliči nabyla mnohem byrokratičtějšího charakteru a tím se patřičně zviditelnila. Teprve až bude zcela zřejmé, že náš politický systém vlastně nehodlá záviset na suverénních rozhodnutích jednotlivců, bude plně pochopena jeho manipulativní povaha. Ti kdo dnes v současných českých podmínkách opakují postup, který disidenti kolem zesnulého Jaroslava Šabaty uplatňovali vůči minulému režimu, se mohou dočkat hysterických odsudků a třeba i pronásledování, o tom není sporu.

To oč jde není nic menšího než iluze, "že si přece vždycky můžete svobodně vybrat". Buď hlasujete pro stranu, která je zkorumpovaná korporátními sponzory, nebo pro stranu, která nemá nejmenší šanci uspět - v každém případě však legitimizujete systém. Jde o to přinutit tento systém, aby odhalil svou utlačitelskou povahu, to že se ve skutečnosti vůbec nespokojí se svobodným rozhodnutím voliče, že sáhne k donucení.

Teprve potom si i ti největší ignoranti a moralizátoři uvědomí, že cesta vpřed nespočívá v prosté rutině uvnitř toho, co tu už existuje nejméně padesát let - a mezitím to vyčerpalo úplně všechny vývojové možnosti.

Vytisknout