Barevné Česko, prostě Česko!

5. 10. 2012 / Jiří Kalát

Chápání češství se mnohdy překrucuje na jeho vnímání pouze z pohledu nacionalistického, či přímo neonacistického. Vyvěšení české vlajky mimo svátky, často i během nich, je vnímáno jako akt nacionalismu, hůře neonacizmu. Češství je však pojem, které v sobě obsahuje základy rovnosti, sounáležitosti a respektu.

K napsání těchto řádků mě přiměla věta z textu Martina M. Šimečka: Slováci, Romové a rozdíl v čase: "Nevzpomínám si, že by kterýkoliv ze slovenských politiků kdy vyjádřil vůči Romům něco jako soucit, natož lásku, kterou se tak ochotně zaklínají, kdykoli je řeč o Slovácích." Jde totiž již ze základu o chybný přístup k romské problematice i problematice menšin jako takové. V zájmu majoritní společnosti je všechny její minoritní části integrovat do systému fungování státu. Říkám integrovat, nikoliv asimilovat. Tedy, dát všem stejné příležitosti a možnosti k životu, při co největší míře zachování jejich způsobu života i kultury.

Vraťme se do České republiky. Pokud pronesu větu: "Miluji všechny Čechy." Co tím myslím? Mluvím jen k vyvolené, bílé, ekonomicky stabilní, vzdělané a bezproblémové části obyvatelstva a nebo ke všem lidem? Tedy všem bílým, černým, hnědým, žlutým, muslimům, křesťanům, židům i ateistům, lidem, kteří původně přišli z Ruska, Ukrajiny, Vietnamu a nebo třeba i USA, nebo těm narozeným v České republice? Budu mluvit ke všem, kteří mají české občanství, z čehož jim vyplývají jejich práva, ale i povinnosti. Tedy říkat : "Miluji Čechy a Romy a....." Pouze dokazuje to, že do dané společnosti nepatří a jsou z ní vystrkováni. Nyní již ne nacionalisty, ale samotnými aktivisty, kteří se snaží cíleně upoutávat na problémy svojí vlastní protěžované minority.

Lidé často nemají nic proti Romům kvůli jejich barvě pleti a nebo způsobu života. Nemají je rádi, protože si myslí a mnohdy jim závidí, že se k nim stát a další instituce chovají přívětivěji, protěžují je, neb se bojí obvinění z rasismu. Je to pravda tak nějak na půl. Možná by se to dalo nazvat balancem. Na jedné straně problém se získáním práce, na té druhé štědřejší dávky či velkolepé projekty. Občas se používá pojem pozitivní diskriminace. Tohle problém rozhodně neřeší, spíše ho akceleruje směrem k násilí.

Jsme Čech, Rom může být Čech stejně jako černoch, indián, žid, křesťan, nebo muslim. A jako takové bychom se měli brát. Tedy stejná práva a stejné zákony pro všechny. Nacionalista Marián Kotleba přijel tento týden do vesnice Krásna Hôrka na Slovensku uplatnit svůj nárok na pozemky, které vlastní. Bohužel, tedy pro něj to mohlo být jistě záměrem, na něm stojí nelegální domy romské osady. On je chce zbourat a její obyvatele vyhnat. Jako majitel na to má plné právo a oni s tím mohou těžko něco dělat. Jenže jaká je z toho mediální a aktivistická masáž? Kotleba jen ten špatný bohatý nacionalista, který vyhání ubohé nemajetné Romy z jejich chatrčí. Jenže kde je právo a kde jsou základní principy fungování právního státu? Bohužel, a jistě velice dobře připraveně, na straně nacionalisty Kotleby.

Jenže reakce několik málo jedinců, bohužel těch vlivných, je přesně opačná. Aktivisté, novináři i různí rádoby sociální pracovníci se stavějí na stranu Romů a snaží se chránit jejich obydlí. Jenže k čemu to vede? Kotleba se může smát, protože právě tímto, tito "zaslepení hlupáci" pouze potvrzují to, že pro Romy platí jiné zákony a pravidla než pro zbytek společnosti, což zahrnuje i menšiny ostatní. Dokazují tím, že Romové jsou nad zákon a jejich jednání je vždy správné, jedno jestli legální či nikoliv.

Tedy shrnuto a podpořeno: aktivističtí novináři, aktivisté sami a další jim podobní ubližují romské menšině mnohem více, než kdyby akceptovali "svoji porážku", místní obyvatele přemístili a média do problému vůbec nezatahovali. Jakmile společnost začne protěžovat jednu skupinu lidí (a nebo si to většina obyvatelstva začne myslet), protože si řekne, že ona je ta dobrá a začne ubírat práva skupině jiné, která je podle ní ta zlá, vracíme se zpět do dob, které byly temné.

Pokud tedy mluvím o lásce k Čechům a Češkám (či Slovákům a Slovenkám), abych byl plně korektní, myslím tím každého občana České republiky, bez rozdílu věku, pohlaví, barvy kůže, náboženství, či země původu. A kdyby měl i Marťan český pas, mluvil bych i k němu.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 5.10. 2012