Je Václav Klaus doopravdy satanáš?

5. 10. 2012 / Karel Dolejší

Článek Uhlové ovšem rozhodně není - jak by to mohlo vypadat z Patočkovy polemiky - nějakým litováním Klause. Začíná zpochybněním představy, že nepřítel mého nepřítele je automaticky spojencem, a primárně se zaměřuje na Jocha, nikoliv na Klause. Autorka Jochovy postoje charakterizuje jako mačistické a sadistické, takže ve srovnání s nimi je i Klausova pozice vlastně přijatelnější. Uhlová nikoho nevyzývá k litování Klause - naopak upozorňuje, že je třeba si dát pozor na extrémní názory prezentované Jochem.

Naproti tomu Patočka se zaměřuje právě na Klause, k němuž doslova uvádí: "Nikdo tu po roce 1989 neškodil tak jako on a jeho zhoubné dědictví přitom zdaleka není překonané." Čtenář po chvíli zaregistruje, že pro autora je Václav Klaus prostě cosi na úplné hranici absolutního politického zla, proti němuž je třeba neustále tvrdě bojovat, "nelitovat" ho, zatímco nebezpečí extrémních postojů zastávaných Jochem se bagatelizuje.

Těžko přesně pochopit autorův výlet do dějin politických atentátů, když se v případě chrastavských událostí o skutečný atentát vlastně nejednalo (spíše o potenciálně nebezpečné setření hranice mezi legitimním protestem a násilným útokem bez úmyslu usmrtit). Komentovat atentát na Heydricha formulacemi typu "Nikdo, ani nejryzejší milovníci života, snad ani vegani, neváhá nad tím, zda to bylo správné. Pokud se někdy pochybnosti objevují, netýkají se činu samého, ale jeho důsledků", to ovšem může vyvolat určité rozpaky. Opravdu nikdo nepochybuje? Jestliže bývalý představitel státu, který svým rozhodnutím původně národu zabránil v organizované a disciplinované obraně před nepřítelem, ve chvíli kdy je tento národ již elitami zrazen, okupován, bezbranný a demoralizovaný politikou likvidující inteligenci, nařídí - jako de facto pouhá soukromá osoba pobývající v zahraničí - útok na nejvyššího představitele okupantů s použitím bakteriologických zbraní, pak o tom, zda je to správné, lze rozhodně vést velmi komplikovanou a nejednoznačnou debatu. Ti kdo atentát na Heydricha provedli prokázali fyzickou odvahu a nezabývali se jeho politickými souvislostmi, včetně účelové snahy exprezidenta Edvarda Beneše zajistit si uznání nároku na funkci, jíž se sám vzdal, ze strany západních mocností. Je to podobné jako v případě Varšavského povstání: Člověk může uznávat hrdiny, ale nesouhlasit s politickým rozhodnutím, které z těch lidí hrdiny udělalo. A k tomu ani nemusí být vegan...

Tady, zdá se, narážíme na jeden opakující se neblahý rys autorova uvažování, kterým je úporná snaha konfrontovat to, co chápe jako politické zlo, za každou cenu. Takový sklon však může zaslepovat, někdy i s fatálními následky. Pokud se pro někoho například Slobodan Milošević stal symbolem absolutního politického zla, nevšimne si, že proti němu uzavřel spojenectví s tím, kdo je vlastně ještě horší. Ve svém spravedlivém rozhořčení to jednoduše nevidí. Jenže opravdová demokratická politika není křižácké tažení. Nelze ji redukovat na dvouhodnotovou logiku, ve které jeden je tím, kdo úplně nejvíc škodí, a ostatní možná zla jsou pak pouze podružná či dokonce snad jen zdánlivá. Takto se nakonec logicky dospívá k úvahám o nezpochybnitelných popravách, a to i v době, kdy se v trestním řádu veliké většiny evropských zemí trest smrti už dávno nevyskytuje.

Až Václav Klaus odejde do politického důchodu, bude to nepochybně důvodem k oslavě. Jak už jsem napsal jinde, je to právě on, kdo nese největší osobní odpovědnost za český politický marasmus. Ale rozhodně není absolutním zlem, proti němuž by bylo žádoucí postupovat bez rozmyslu a širší perspektivy. Středověcí teologové ostatně věřili, že ďábel má mnoho podob a neustále se proměňuje. Pakliže tento mytologický kód na chvíli metaforicky přijmete, nebudete už moci vyloučit ani možnost, že když se úporně soustředíte na bezohledný boj proti jedné z těchto mrtvých podob, podlehli jste ďábelské lsti - protože je to teď ve skutečnosti právě on, kdo nyní jedná vaším prostřednictvím...

Vytisknout