Mnichovská konference

5. 10. 2012 / Tomáš Krystlík

Počátek konce

V roce 1932 si Německo na odzbrojovací konferenci v Ženevě vynutilo rovnoprávnost ve zbrojení a ministr zahraničí Edvard Beneš řekl po návratu nejvyššímu velení československé armády: "Máme tak čtyři léta. Krize přijde nejpozději v roce 1937 a do té doby musí být republika vojensky plně připravena." Na jeho slova nikdo z vojáků a politiků nereagoval. V říjnu 1933 Německo demonstrativně opouští odzbrojovací konferenci a Společnost národů, oficiálně proklamuje své požadavky na území na Východě, v březnu 1935 zavádí dvouletou povinnou vojenskou službu, v březnu 1936 obsazuje Porýní a ještě tentýž rok začíná budovat opevnění proti Francii a Belgii. Teprve 30. 4. 1936 se Československo probouzí z jakéhosi letargického spánku, schvaluje se zákon na obranu státu a o měsíc později zákon o půjčce na obranu. "Ztracený čas se nedal ničím nahradit," napsal později hlavní velitel československých branných sil generál Ludvík Krejčí. "Rozhodující většina našeho národa byla ukolébána snivou pohádkou o věčném míru... státotvornost nebyla na žádoucí výši."

V české společnosti prostě panovalo přesvědčení, že samostatný stát je pěkná věc, ale nesmí to mnoho stát. Proti nebezpečí ze strany Německa máme přece spojenecké smlouvy -- tak proč draze financovat obranu státu, když za nás eventuální horké kaštany vytáhnou z ohně spojenci? A tak jen rozepře o prodloužení povinné vojenské služby na dva roky trvaly až do roku 1937, kdy se její prodloužení podařilo prosadit teprve poté, co náčelník hlavního štábu československé armády pohrozil svou demisí. Tehdejší strategii shrnují pozdější slova ministerského předsedy Milana Hodži z jara 1938: "Naše politika dnes musí být jediná. Držet se Francie a Anglie za šos jako klíšťata a nepustit je, i když se budou snažit vyklouznout." Za tím účelem se líčily pasti a spřádaly intriky, ve kterých měli spojenci uvíznout, a tak je donutit k angažmá za české zájmy.

Plán zásadní modernizace a reorganizace armády včetně výstavby pevností schválený v roce 1933 a realizovaný během 2. poloviny 30. let byl dílem československých důstojníků, bez jakéhokoliv zásahu z ciziny, i když se nepravdivě traduje, že tak bylo na popud Francie. Její zástupce plán pouze četl a jeho provedení nedoporučil, ale československé velení setrvalo na svém a plán prosadilo.

Nutno dodat, že existovali i jasnozřivější jedinci. V létě 1933 na konferenci o vojenských opevňovacích systémech brigádní generál Otakar Husák před odborníky zdůraznil, že zvítězit v budoucím ozbrojeném konfliktu znamená získat hned v prvních hodinách mobilizace leteckou převahu nad nepřítelem a že je nutné budovat solidní opevnění nejen ve Slezsku, nýbrž i na jihu Moravy v okresech Znojmo, Brno, Hodonín, aby stát mohl čelit případnému klešťovému útoku.

Opevnění byla v kritických chvílích gigantickým staveništěm. Dokončené úseky v rámci každé obranné linie od sebe oddělovaly desítky kilometrů široké mezery (!). Vybudované opevnění se dalo obejít -- nemělo tudíž očekávaný vojenský význam. Karel Pacner podotýká, že Němci věděli o rozmístění všech čs. pevností do jediné a měli je přesně zaneseny v podrobných mapách včetně pevností nejnověji zbudovaných.

Přestože výstavba opevnění probíhala značným tempem, podařilo se do září 1938 na severních hranicích státu mezi Bohumínem a Žacléřem stavebně dokončit pouze 209 izolovaných pěchotních srubů a 34 tzv. tvrzových objektů, k tomu mezi Šatovem a Mikulovem na jižní Moravě šest pěchotních srubů, osm dalších na bratislavské Petržalce a tři izolované pěchotní sruby u Komárna, celkem 262 objektů těžkého opevnění, tedy necelých 21 % plánovaného počtu. Také z projektovaných třinácti dělostřeleckých tvrzí jich bylo vybudováno pouze pět. U lehkého opevnění se podařilo dokončit asi 10 000 objektů, které v plánech výstavby pevností rozvržených do etap až do roku 1951 představovaly přibližně polovinu záměru.

V září 1938 byly sice tedy některé pevnostní objekty stavebně dokončeny, ale chyběla jim většinou vnitřní zařízení a zcela výzbroj. První etapa výstavby měla skončit na přelomu let 1941 a 1942, děla se do těžkých pevností měla začít montovat teprve v roce 1939. Z donesených pěchotních zbraní by se teoreticky dala zorganizovat improvizovaná obrana. Ale ani jedna obranná linie pevností nebyla souvislá, často bunkry přehrazovaly palebně pouze silnice a železniční tratě. Přitom již tehdy bylo známo, že jakýkoli sebedokonalejší pevnostní systém ztrácí význam, jakmile se na jednom jediném místě prolomí nebo lze-li jej obejít. A zapomíná se na nejdůležitější: bez namontované nucené ventilace na principu přetlaku by zplodiny střelby po několika minutách donutily posádku bunkru se vzdát. Poslední skutečnost autoři publikací o pevnostech (implicitně oslavných) a čeští historici zcela opomíjejí. Jen ze skutečnosti chybějící ventilace, která byla namontována jen v několika málo pevnostech, v lehkých bunkrech měla být poháněná ručně, lze vyvodit, že naprostá většina čs. opevnění v září 1938 byla vojensky zcela bezcenná, protože ventilační zařízení nebylo lze přinést jako např. kulomet a provizorně nainstalovat. Silikonové tmely tehdy k dispozici nebyly.

Bylo to také zřejmé při cvičných pokusech čs. armády střílet z bunkrů pěchotními děly, protože posádka se rychle začala dusit z unikajících plynů ze závěrů děl. A jaké bylo protiopatření? Posádka měla z bunkru vybíhat k dělům umístěném mimo bunkr a pálit z nich. Navíc bylo z většiny bunkrů mizerně vidět a slyšet. Lokalizujte poslechem u trychtýřovité střílny, z které strany podezřelý zvuk přichází! Výhled z lehkých bunkrů byl minimální.

V rozhodující chvíli vystoupilo nepřátelsky i Polsko, lehká opevnění proti Polsku byla jen na Těšínsku, a Maďarsko, u části maďarských hranic byla v podstatě jen lehká opevnění. Generál Ludvík Krejčí k dotazu vlády rezolutně prohlásil, že nepodaří-li se diplomaticky neutralizovat alespoň Polsko, "nelze počítat ani s relativním úspěchem obrany". Zcela jasně a zřetelně tím vyslovil, že Československo je za těchto podmínek vojensky nehajitelné.

Hitler a armádní velení Wehrmachtu (Oberkommando des Heeres, Vrchní velení pozemních vojsk, OKH) si představovali útok proti ČSR odlišně. Nakonec byl přijat kompromis. Klešťové operace na jižní a severní Moravě (původní plán OKH) a současně v Čechách ve směru ze Schwandorfu na Plzeň a Prahu - Hitlerova představa, neb si přál co nejrychleji obsadit Prahu, dále z Východní Marky (Rakouska) na Tábor a Brno, od Cínovce na jihovýchod a z Harrachova na jih. Přitom v Jeseníkách, kudy měla vést severní část klešťového útoku proti Moravě, a v Krkonoších měly být po skončení 1. etapy výstavby v letech 1941--42 palebně přehrazeny z lehkých opevnění pouze komunikace.

Strategie obrany

Československá obrana vycházela ze dvou požadavků:

1. zajistit převahu čs. a spojeneckých sil nad německými a

2. zásah hlavních vojenských sil spojenců ve prospěch ČSR dříve, než se čs. síly ocitnou v kritickém postavení.

Z toho vyplývala důležitá operační podmínka, a to že spojenecké velmoci, Francie a SSSR, přejdou neodkladně k rozhodné ofenzivě a přenesou operace na německé území. To v kritické chvíli kvůli dobře postavenému německému obrannému valu (Siegfriedova linie, Westwall) na západních hranicích Francie nemohla a Rudé armádě bránily v přechodu přes svá území na čs. frontu proti Německu polská a rumunská vláda.

Již roku 1925 nabídl generál Vladimír Klecanda rezignaci na svůj post v generálním štábu čs. armády, protože nesouhlasil s bezmyšlenkovitým přejímáním francouzské vojenské doktríny čs. stranou. Klecanda také tvrdil, že by Francie ČSR na pomoc vůbec nepřišla, a zdůvodňoval to následovně. Francouzi předpokládali, že by Poláci a Čechoslováci vázali na sebe německé síly napadením Slezska a Saska, což by Francouzům umožnilo vyčkat příjezdu koloniálních vojsk. Francouzská generalita by zcela ignorovala možnost vpádu maďarské armády na Slovensko a Podkarpatskou Rus nebo německého útoku z Bavorska, případně z Rakouska. "Československá armáda získá útokem šest neděl pro Francouze a pak československý problém přestane existovat," konstatoval zcela suše Klecanda.

Na pováženou bylo též preferování legionářů a jejich kariérní postup na úkor zkušených a solidně vojensky vzdělaných důstojníků rakousko-uherské armády. Legionáři byli sice posílání do Francie na dva do válečné školy, jenže mnohdy neovládali dostatečně francouzštinu, takže prožili čas ve Francii všelijak, aniž získali potřebné znalosti a dovednosti. Vyučovalo se totiž zpravidla jen dvě hodiny denně od 10 do 12. Výsledek studií se neoznamoval ani frekventantům, ani čs. vládě, na konci dostávali frekventanti absolventský diplom a odznak. Navíc francouzská doktrína v podstatě statického (zákopového, pevnostního) vedení války s rozpracováním rozkazů do nejmenších podrobností i pro velmi malé vojenské jednotky byla proti dynamickému vedení války, které začali Němci používat již v 1. světové válce, zastaralá a pro obranu ČSR nevhodná. Kdo z frekventantů vyjádřil své pochyby o vhodnosti francouzské doktríny, školu nedokončil. Historik Josef Fučík napsal, že legionářští generálové "se sice honosili lipovými ratolestmi, leč svou kvalifikací zůstali na úrovni subalterních důstojníků". A v ministerstvu národní obrany bylo stejně nebo více důstojníků než u celého zbývajícího československého vojska.

Hlavně si nikdo neuvědomoval, že ČSR po agresivní Malé dohodě (1920) zaměřené proti Maďarsku a ohrožující mír v Evropě podepsala v roce 1935 další agresivní pakt namířený tentokrát proti Německu připojením se k francouzsko-sovětské smlouvě o vzájemné pomoci, ve které smluvní strany suspendovaly předem rozhodnutí Rady Společnosti národů o nevyprovokovanosti agrese závazkem, že si přispějí vojensky na pomoc v každém případě. Při podpisu si ČSR podmínila své akce pouze vojenským vystoupením Francie ve prospěch SSSR.

Emanuel Moravec, někdejší Benešův intimus a tlumočník jeho názorů ve věcech vojenských, rozebíral poměr sil následovně. Na začátku roku 1936 byl poměr čs. a německých pozemních branných sil 1 : 4 a dále se zbrojilo tak, aby byl tento poměr zachován, přičemž se vycházelo z toho, že poměr francouzsko-německý bude udržován v poměru 1 : 1. Pak by v okamžiku střetu mělo Československo s Francií převahu v pozemních silách 5 : 4. To mělo v obdobném poměru platit i pro poměry ve vzduchu, Francie však ve vývoji letectva nestačila udržet krok s Německem. Když v roce 1936 byl poměr výkonu čs. vojenského letectva a Luftwaffe 1 : 8, pak v kritických chvílích roku 1938 již 1 : 20. Společně s Francouzi byl poměr 1 : 2,92, teprve společně s Francouzi a Rusy by byla bývala docílena převaha v letectvu proti Luftwaffe v poměru 1,2 : 1.

Plán čs. obrany předpokládal ústup čs. armády před tlakem nepřítele na Slovensko, kde měla vytrvat na poslední linii obrany do doby, kdy do války proti Německu vstoupí spojenci, a tím zvrátí pro ČSR nepříznivý poměr sil. Československé vojsko by pak přešlo do protiofenzivy. Němci o tomto záměru dobře věděli, a proto si stanovili za svůj hlavní úkol nedovolit čs. vojsku uniknout na Slovensko a vynutit si rozhodný střet v prostoru Čech a Moravy. Emanuel Moravec to popsal v roce 1939 takto: "Náš opevňovací systém měl tři úkoly. Opevnění na hranici Čech s Německem mělo krýt mobilizaci a umožnit obranu po několik dní. Opevnění na moravsko-německé hranici mělo krýt náš spořádaný ústup z Čech na Moravu a odtud na Slovensko. Moravská opevnění těžkého typu měla umožnit obranu po několik týdnů. Očekávali jsme nástup ruských sil a výsledek bitvy na Rýně ke konci prvního nebo na začátku druhého měsíce války." (Pozn.: místo "moravský" má být správně "slezský".)

Koncepce opevňovacích prací z listopadu 1937 se s touto základní tezí obrany státu shoduje, neboť u hranice s Bavorskem a Saskem se stavěla pouze lehká opevnění pro zdržení útočníka na dobu nezbytně nutnou k mobilizaci a evakuaci Čech, kdežto ve Slezsku se v obtížně prostupném terénu budovaly pevnosti nejtěžšího typu, aby nepřítel nemohl ze Slezska vpadnout ustupující armádě do boku. Pevnosti stály často v terénu těžko prostupném i pro turisty, zcela neprůchozím pro nepřátelskou vozbu.

Ústupovému plánu odpovídalo vybudování opevnění ve třech liniích: první jen na severozápadě a severu republiky až po Slezsko včetně, druhá kopírující ve značné vzdálenosti severozápadní a jihozápadní hranice státu, třetí vedená západně před Prahou ze severu na jih. S výjimkou úseků opevnění severní hranice a několika málo těžkých pevností na jižní Moravě, u Bratislavy a Komárna to byla opevnění lehká. Plánována byla výstavba i dalších dvou linií vedoucích přibližně ze severu na jih zhruba po hranicích Čech a Moravy a Moravy a Slovenska.

Naprosto směšně v této souvislosti působí nacionální nadýmání se historika Ivana Pfaffa v článku Die strategische Lage der Tschechoslowakei am 30. 9. 1938 (Strategické postavení Československa 30. 9. 1938) v Die Zeit, z 16. 9. 1988, který v článku na připojené mapce prezentuje hypotetické drtivé údery čs. vojsk proti Drážďanům, Linci a Vídni, kde se v kotli obklíčení zmítá nejedna z nastupujících německých divizí.

Strategické chyby

Československá republika zanedbala výstavbu dopravních spojů potřebných pro rychlý a spořádaný ústup armády středem republiky na Slovensko. Páteřní železniční spoj na Slovensko byl v oblasti kolem Bohumína v dosahu útoku Wehrmachtu ze Slezska a vedl pak v bezprostřední blízkosti hranice s nepřátelsky vystupujícím Polskem. S vybudováním ze strategického hlediska výhodné trati středem republiky přes Českomoravskou vysočinu čeští vojenští stratégové nepočítali. Železniční spojení s nejzazším východním koncem republiky vedlo poblíž hranice mezi Slovenskem a Podkarpatskou Rusí, necelé dva kilometry od nepříliš Československu nakloněného Maďarska.

Bylo sice připraveno zjednosměrnění hlavních silničních tahů na Slovensko pro účely armády, ale o reálnosti přesunu svědčí slova generála Krejčího, když po mnichovské dohodě zdůvodňoval prodej česko-slovenského těžkého dělostřelectva Wehrmachtu: "Stav mostů a komunikací vedoucích na Slovensko nezaručoval možnost evakuace těžkého dělostřelectva bez nehod... zatarasené komunikace tak těžkými a objemnými tělesy by mohly katastrofálně narušit průběh evakuace." Je jasné, že po několika málo leteckých útocích by bylo po ústupu -- komunikace by byly neprostupné.

Během ústupu mělo být zničeno vše, co mohl využít nepřítel a co mohlo zkomplikovat jeho postup. Pro každý důležitý objekt, mosty, letištní plochy, silnice, železniční tratě a podobně byl připraven detailní plán zničení. Počítalo se i s vypouštěním větších vodních nádrží a zvýšením hladin řek nebo se zaminováním Labe a Dunaje. Navzdory těmto plánům nebylo koncem září 1938 nic z toho podminováno.

Zatarasení jakékoliv ústupové cesty lze docílit zejména útokem ze vzduchu a převahu by měl nepřítel -- rychlé německé moderní kovové stroje proti pomalým zastaralým plátěným čs. dvouplošníkům. Kolem asi dvou tuctů narychlo koupených moderních dolnoplošníků od SSSR si převahu vynutit nemohlo. Další faktor, který by se musel vzít v úvahu, bylo nepřátelské zaměření slovenského obyvatelstva proti Čechům. To by při ústupu vlivem odporu obyvatelstva a dezercí slovenských vojáků vedlo pravděpodobně k řadě mrtvých.

Připravenost armády

Významný důkaz československé nepřipravenosti poskytuje mimoděk generál Husárek v rozhovoru se sovětským vyslancem Sergejem Alexandrovským ke konci září 1938 při vyslancově úvaze, že by SSSR poskytl Československu moderní letadla, svou námitkou: "Nemáme pro ně letiště ani dost benzinu." (Zásoby leteckého benzinu byly dostatečné, ale jen pro operace čs. letectva.) Dne 30. 9. na zasedání vlády, která právě obdržela text mnichovské dohody, prohlašuje obdobně ministr Imrich Karvaš: "Názory o sovětské pomoci jsou úžasně přehnané. Mohli by nám poslat snad letadla, například dva tisíce, ale my pro ně nemáme zásob benzinu. Je otázka, půjde-li pozemní ruské vojsko... a kdyby šlo, mohla by Anglie jíti proti nám z obavy před bolševismem."

Zajímavé je, že čs. armádní stratégové kalkulovali s pomocí francouzských a sovětských letounů proti Německu, ale dostatečné zásoby pohonných hmot pro tyto operace nevytvořili. Když pro ně nebyly připraveny zásoby benzinu, tak se asi s válkou nepočítalo, ledaže by velení armády bylo naprosto nekompetentní. Pokud Československo bylo vůbec odhodláno se bránit, měl prezident v kritické době sedět v uniformě vrchního velitele ve stanovišti armádního velení u Vyškova a ne v Praze na Hradčanech.

Co do materiálního vybavení měli Němci 3200 středních a lehkých tanků, Československo jen 418 (těžké tanky tehdy ještě neexistovaly). Potřeba automobilů při mobilizaci čs. armády, včetně aut zabavených, byla saturována mezi 50 až 70 %. Auta byla ale ve velmi špatném technickém stavu, navíc s nimi neměl kdo jezdit, neboť se nedostávalo řidičů, protože k plnění těchto "podřadných" úkolů byli určeni vojáci německé národnosti. Přibližně 4000 německých letadel stálo proti 1300 československým. Leteckých bomb mělo Německo 5000 a ČSR jen 200 tun. Československé armádě se v kritickém okamžiku nedostávalo protiletadlových děl a ručních protitankových zbraní, protiletadlová děla předtím české zbrojovky s povolením vlády vyvezly do ciziny, samozřejmě také do Německa, ruční protitankové zbraně se nestačily zavést do výzbroje. O technické úrovni českých tanků svědčí pozdější výrok Hitlera z 20. 5. 1942 o tom, že "jsou tak mizerné kvality, že jejich pancíře Rusové hladce prostřelují". Nutno ovšem započíst též technický pokrok v průraznosti střeliva a v odolnosti pancířů mezi lety 1938 a 1942.

Nesmírně podivuhodným faktem je, že Hitler obě československé mobilizace (květnou i zářijovou) ničím nerušil, což protivník nikdy neopomene udělat -- značně si tím ušetří vlastní vojenské síly v pozdějším ozbrojeném střetu. Buď si byl jistý, že se jedná o hru, o pompézní armádní cvičení, nebo že mu nemůže strategická výhoda, kterou zdarma ČSR poskytla, způsobit vážnější potíže. Závažnější je druhá příčina, která implicitně vypovídá cosi o bojové hodnotě čs. opevnění. Americký generál George S. Patton se později o betonových pevnostech Siegfriedovy linie (Westwall, Západní val) vyjádřil, že jsou to "pomníky lidské blbosti".

Stanoviště hlavního velitele československých branných sil bylo v Račicích u Vyškova, ležících pouhých 70 kilometrů od hranice, v místě extrémně ohroženém útokem od jihu z bývalého Rakouska. Bylo chráněno jen třemi protileteckými bateriemi (podle některých svědectví jen jednou jedinou), protiletecký kryt pro armádní velení byl pouhý rozměrnější sklep, který by náletu jen stěží odolal. A Němci měli výsadkářské vojsko, takže osud armádního velení by byl býval v několika hodinách po začátku války asi zpečetěn.

To nebránilo Františku Moravcovi, zástupci šéfa vojenského zpravodajství, aby poslal svým francouzským kolegům v době čs. mobilizace telegram: "Československá armáda je připravena. Wehrmacht vám poskytl velkou výhodu tím, že nasadil velkou většinu svých divizí proti nám -- cestu do Německa teď máte otevřenou. Vaše pluky mohou teď zahájit postup s plukovními hudbami v čele" [Pacner]. Wehrmacht na rozdíl od čs. armády nemobilizoval, o Siegfriedově linii (Westwall) a jejích kvalitách musel František Moravec vědět. Otřesný případ českého fanfarónství.

Falšování událostí českými historiky

Dne 19. 9. 1938 časně odpoledne předali britský a francouzský vyslanec na Hradě prezidentu ultimativní nóty svých vlád, které "jsou přesvědčeny, že po posledních událostech bylo dosaženo bodu, kdy další setrvání oblastí převážně obývaných sudetským Němectvem v rámci hranic Československa nemůže být od nynějška fakticky prodlužováno, aniž by tím byly ohroženy zájmy samého Československa a zájmy evropského míru". Ty vyžadují postoupení zmiňovaných oblastí Německé říši, a to přímo, neboť plebiscit by přinesl potíže. V zásadě by šlo o oblasti s více než polovinou německého obyvatelstva. Velká Británie by pak spolugarantovala nové hranice státu, který by rozvázal stávající vojenské dohody, jež by byly nahrazeny "všeobecnou zárukou proti nevyprovokovanému útoku". Na nótu měla Praha odpovědět do dvou dnů, neboť Chamberlainova jednání s Hitlerem měla být obnovena 21. 9. Benešovy námitky, že takovou záležitost musí projednat vláda a parlament, zůstaly oslyšeny. Přes nové zákroky vyslanců západních mocností, aby ČSR nezavdávala příčinu k válce, byla čs. odpověď Londýnu a Paříži z 20. 9. zamítavá. Další průběh událostí si srovnejte s tím, co uvádějí čs. historici.

Britský a francouzský vyslanec předložili Benešovi 21. 9. 1938 ve čtvrt na tři ráno nóty, de facto ultimáta, svých vlád požadující vydání okresů s více než 50 % obyvatel německého jazyka Německu a Hodžova vláda je tentýž den brzy ráno přijala. Z protokolu zasedání Hodžovy vlády v 9 hodin ráno 21. 9., kde se jednalo o francouzsko-britském ultimátu, plyne, že se vláda na svou demisi již předem připravila, tedy nedemitovala pod tlakem "rozhořčeného lidu". Byla si vědoma faktu, že přijetím francouzsko-britských návrhů ("Pod tlakem okolností a pod nejtěžším nátlakem francouzské a britské vlády přijímá vláda Československé republiky s rozhořčením francouzsko-britské návrhy...") bez schválení obou komor parlamentu činí neústavní krok, po němž se podává demise. Stanovisko vlády bylo odevzdáno oběma vyslancům týž den večer v 17 h a vláda den nato, 22. 9., demitovala.

Na podnět samotného prezidenta Beneše bylo rozhodnuto o tzv. kontinuitě vlády odstupující a nové v čele se Syrovým, což znamenalo, že všichni odstoupivší ministři vlády se účastnili zasedání nové úřednické vlády, jejíž členy, nota bene, navrhli sami. Prý nelze svolat parlament, zněla výmluva. Když bylo možné mobilizovat vojáky v záloze, šlo snad také svolat parlament.

Syrový se tedy nestal premiérem jako "miláček davů", nýbrž z vůle (spíše zvůlí) československých politiků zcela pohrdajících zásadami demokracie. Za parlament začala rozhodovat tzv. Dvacítka představitelů vládních stran bez jakéhokoli ústavního oprávnění. Že přitom existovaly stálé orgány obou parlamentních komor, nevzal nikdo z politiků na vědomí, nikdo se s nimi, jako s ústavními činiteli, neobtěžoval rozhodnutí vlády alespoň konzultovat. Nikomu z politiků -- až na jednoho -- nevadilo, že přijetí ultimát pouze vládou a prezidentem je protiústavní. Jen ministr Petr Zenkl se vzepřel a popřel ústavní oprávnění vlády ke kapitulaci. Kategoricky žádal svolat parlament, a když neuspěl, přestal se zasedání vlády účastnit a podal demisi.

Členové vlády podle vlastních slov "vyvíjeli ohromné úsilí, aby snad někdo neopustil solidaritu a nesnažil se stavěti v této době proti ostatní vládě". Bývalý ministr Bechyně se nechal slyšet, že "nelze připustiti agitační řeči parlamentu", a proto je proti jeho svolání. Předseda sociální demokracie Hampl souhlasil "s umírněným informováním veřejnosti", ale bylo "nutno naprosto usměrnit tisk a jiné projevy". Taková byla ona vychvalovaná demokracie první republiky. Proti kapitulaci a neústavnímu postupu protestovala Národní demokracie a KSČ, obzvláště poslanci Národní demokracie Ladislav Rašín a František Schwarz. Rašín zahynul za války v koncentračním táboře, Schwarz byl pak po celou dobu v londýnském exilu v opozici proti státním orgánům vytvořeným Benešem. Ve druhé polovině roku 1945 se vrátil domů do republiky, kde se ještě týž rok ocitl v československém vězení za vystupování v exilu proti Benešovi, což bylo podle zákona na ochranu republiku z roku 1923 trestné, ve vazbě byl bez soudu po několika měsících zavražděn. Pachatel nebyl vypátrán. Karel Kaplan píše, že Schwarz za války v Londýně podával Sovětům informace, zejména o Vlado Clementisovi a Eugenu Löblovi. Komunisté, nejspíše ministr vnitra Václav Nosek mu slíbili za to při návratu do ČSR beztrestnost, ale nemohli zabránit jeho zatčení po návratu domů. Sovětské zpravodajce Schwarzova smrt údajně nesmírně rozzlobila.

Plány SdP na odtržení Sudet?

Ačkoliv se po připojení Rakouska spekulovalo se začleněním německých sídelních území v ČSR do říše, nenašel se dodnes ani jeden dokument z doby před 12. 9. 1938 (Hitlerova řeč na stranickém sjezdu v Norimberku), který by to plánoval. K. H. Frank uvedl po válce do protokolu, že nikdo z vedení SdP do tohoto data nepovažoval za možné jiné řešení sudetoněmeckého problému, než udělení autonomie, prostě vedení SdP do doby Hitlerova norimberského projevu připojení k říši neplánovalo. Existuje i svědectví, že v srpnu nebo září 1938 řekl Henlein své ženě: "Sám nevím, zda nám Hitler pomůže... dosáhnout autonomie nebo zda se rozhodne násilně vojensky obsadit pohraničí."

Kromě dopisu Henleina Hitlerovi z listopadu 1937 neexistuje žádný dokument nebo výrok, který by alespoň náznakem doložil, že Henlein usiloval o připojení Sudet k Německu nebo s tím počítal. Podle historiků Stanislava Bimana a Jaroslava Malíře přesvědčilo Henleina teprve přijetí britsko-francouzského ultimata 21. 9. 1938 československou vládou, tedy odstoupení okresů s více než 50 % německého obyvatelstva Německu, že může dojít k připojení Sudet k říši. Přípravné práce k tomu zahájil teprve 22. 9.

Jediný, na první pohled vágní dokument, který se zdá potvrzovat přípravu SdP k odtržení Sudet, je tzv. Grundplanung O. A. Co znamená ona zkratka O. A. se dodnes neví. Nedatované a nepodepsané strojopisné memorandum bylo po válce podle Ralfa Gebela nalezeno v Aši v Henleinově kanceláři, podle jiných zdrojů koncem května 1945 v zámku v Sukoradech mezi dokumenty Henleinova župního místodržitelství v Liberci, které sem byly uloženy, aby byly uchráněny před leteckými útoky. Vznik memoranda datují čeští historici do období mezi květnem a srpnem 1938 a jeho text je pro ně důkazem o úmyslu sudetských Němců získat nadvládu v českých zemí a zlikvidovat český národ. Velmi pozoruhodné je, že o tomto memorandu nikde neexistují zmínky, ani odkazy k němu v dalších dokumentech. V německém spolkovém ministerstvu zahraničí, které archivuje podle zákona všechny dokumenty sudetoněmecké provenience, toto memorandum není.

Po válce bylo předloženo obžalobou a použito jako důkazní materiál v procesech s Hansem Krebsem a Karlem Hermannem Frankem; základní shrnutí obsahu memoranda bylo otištěno v roce 1947 v knize Český národ soudí K. H. Franka a poprvé bylo, téměř celé, publikováno komunistickým historikem Václavem Králem až začátkem 60. let. V internetu lze nalézt fotokopie údajného německého originálu i jeho český překlad. Podrobíme-li text a okolnosti jej doprovázející analýze, začnou objeví se nesrovnalosti zásadního rázu.

Dokument byl nalezen v době, kdy Češi vše psané nebo tištěné německy vyhazovali doslova vidlemi z oken a pálili, zejména dokumenty týkající se Říšské župy Sudety byly téměř beze zbytku zničeny. Proč zrovna tento text zcela výjimečně nedošel úhony a proč byl nalezen zrovna v období, kdy československý stát měl plné ruce s vyháněním Němců, a načas? Velmi podezřelá je také okolnost, že memoranda nebylo využito k protiněmeckému poválečnému štvaní a že až do konce 20. století nikdy nebyl zveřejněn celý.

Z věty "Bratislavské předmostí na pravém břehu Dunaje připadne Německé říši", je zřejmé, že jeho text musel vzniknout až po anšlusu Rakouska v březnu 1938. V protikladu k předchozímu je věta: "S Benešem bojovat prostřednictvím jeho vnitropolitických odpůrců, jako např. Kramář", neboť v té době byl Karel Kramář již delší dobu mrtev; tato věta nebyla Václavem Králem zveřejněna. Dále se v dokumentu navrhují věci, které byly v ostrém rozporu s míněním vedení SdP jako např. připojení moravskoslezských území ke Slezsku ("bylo by zřejmě účelné vrátit krnovské a opavské Slezsko, včetně Hlučínska, do celoslezského svazku"), doporučovaná manželství Čechů a Němců ("sňatkům mezi Němci a Čechy se nemá bránit"). Druhé diametrálně odporovalo zamýšleným asimilačním opatřením a plánům na oddělení českého a německého živlu v Sudetech, které doporučoval Konrad Henlein a vedení NSDAP.

Při bližším prozkoumání fotokopií údajného německého originálu jsou nápadné i další věci. Dokument byl napsán buď na českém psacím stroji, ß psáno zásadně jako ss, protože se na klávesnici českého stroje nedostalo pro nedostatek kláves, ale proč by měl být dokument psán na českém stroji, nebo písař(-ka) zcela nepochopitelně všude zaměňoval(-a) ß za ss, což by Němec neučinil. Jedině Češi a Švýcaři jsou zvyklí přepisovat psát ß jako ss.

Memorandum Grundplanung O. A. není ani datováno, ani podepsáno. Nemá oporu v jiných dokumentech, ani není jimi zmiňován, originál není k nalezení. Německému historikovi Ralfu Gebelovi Archiv MV ČR nepředložil originál, nýbrž pouze fotokopie pocházející z nedávné doby. Vypovídací hodnota dokumentu je tedy mizivá a sporná, označovat jej za akční program SdP, jak vidno ze souvislostí, je zcela mylné. Co z toho všeho vyplývá? Grundplanung O. A. je s nejvyšší pravděpodobností český podvrh.

Se svědectvím přichází i Hubert Ripka, který již v r. 1939 vydal knihu Munich: Before and After. Victor Gollanz, Left Book Club, London. Not for sale to the public (Mnichov: Před a potom. Victor Gollanz, Levicový knižní klub, Londýn. Neprodejné veřejnosti), v níž popisuje situaci a názory mezi sudetskými Němci v souvislosti s předmnichovskými událostmi. K sudetoněmeckému povstání, které mělo vypuknout po Hitlerově řeči v Norimberku, 12. 9. 1938 napsal: "Rád bych zdůraznil skutečnost, že ačkoliv povstání mělo být podle štváčů všeobecné, nerozšířilo se na všechny sudetoněmecké kraje. Velká část území zůstala naprosto nečinná a v několika místech byli Henleinovi terorističtí agitátoři odehnáni samotnými členy Sudetoněmecké, Henleinovy strany... Většina sudetských Němců nesympatizovala s národním revolučním socialismem... Protinacistické živly vždy tvořily nejméně jednu třetinu sudetských Němců... Kdyby bylo pravdou, že většina sudetských Němců skutečně považovala Hitlera zastoupeného mezi nimi osobou Henleina za svého vůdce, každý by mohl očekávat, že by se dychtivě chopili příležitosti, povstali by a osvobodili se od českého jha. Ve skutečnosti však to byla pouze menšina, složená ponejvíce z nezkušené mládeže, která projevila nadšení pro pangermánské heslo o sjednocení všech Němců: Ein Volk, ein Reich, ein Führer... Nemohu ani dostatečně zdůraznit fakt, že požadavek spojení s Říší nebyl spontánním vyjádřením vůle většiny sudetských Němců. Tento požadavek byl mezi ně vznesen menšinou pangermánských extrémistů, kteří úzce spolupracovali s Hitlerovým politickým štábem a sledovali jeho instrukce... Jakmile bylo vzbouření potlačeno (pokus o nepokoje proběhl 13. a 14. 9. 1938), stalo se předmětem kritiky významných členů Sudetoněmecké strany. Ti se zřekli radikálních vůdců, kteří mezitím uprchli do Německa, a prohlásili věrnost Československu... Ačkoliv Henlein vyhlásil v říšském rozhlase, že každý sudetský Němec, který uposlechne čs. mobilizační vyhlášku, se dopouští velezrady na německém národě, jeho vyhrožování příliš nezapůsobilo na sudetoněmecké obyvatelstvo. Až na několik výjimek sudetští Němci uposlechli mobilizační rozkaz bez váhání."

Ripkou zveřejněná fakta se nehodila české zahraniční propagandě už za války, natož domácí propagandě po válce. Podle Stanislava Bertona, který cituje Karla Lochera, prohledávali muži Františka Moravce londýnské knihovny, Ripkovu knihu kradli a ničili. Kniha z pochopitelných politických důvodů nebyla přeložena do češtiny, Československo před světem razilo mýtus o sudetoněmeckých rozbíječích státu, který se stal státní doktrínou poválečné ČSR, lží, na níž je založen československý stát.

Mnichovská konference

Chamberlain odcestoval hned 22. 9. k Hitlerovi do Bad Godesbergu v představě, že krize je zažehnána a že bude s Hitlerem jednat už jen o modalitách předání území. Hitler ho ale hned šokoval prohlášením, že plán už nemůže přijmout, protože aktuální situace v Sudetech je neúnosná, a že je nezbytné respektovat také polské a maďarské územní požadavky, tj. postoupení čs. území v jejich prospěch. To předtím nežádal. Dále navíc chtěl, aby v některých k Sudetům přilehlých okresech proběhl plebiscit o tom, zda obyvatelstvo chce zůstat v ČSR, nebo se připojit k Německu, a vznesl nárok na postoupení i německé enklávy Lanškroun -- Moravská Třebová -- Svitavy.

V podstatě byl Hitler "mírovým" řešením nemile překvapen. Byl už zcela zaměřen na připravované válečné rozdrcení celého Československa. Československá vláda 23. 9. a se svolením Francie a Velké Británie vyhlásila mobilizaci. Hitlerovi vysvitla opět naděje na zamýšlený vojenský zásah. Byl odhodlán 28. 9. ve 14 h nařídit všeobecnou mobilizaci německých branných sil proti Československu. Diplomatické úsilí nejen Francie a Velké Británie, nýbrž i Mussoliniho, a Rooseveltův vzkaz, že USA budou v případě vojenského útoku proti Československu Velkou Británii a Francii podporovat, donutily Hitlera mobilizaci o den odložit.

V ČSR se ozvaly hlasy, že godesberské požadavky de facto anulují souhlas Hodžovy vlády z 21. 9. o postoupení území s převahou německého obyvatelstva, ale nová vláda Syrového tento závazek převzala, o čemž Beneš 25. 9. zpravil Paříž. Západní spojenci měli za to, že godesberské memorandum je pouze variantou britsko-francouzského plánu, se kterým Praha již souhlasila.

Nová vláda Syrového měla do mnichovské konference ale jedinou starost: jak podvést vojáky v poli, aby jim pod nosem vydali nepříteli co nejdříve okresy, které československé pořádkové jednotky po sudetoněmeckém povstání nebyly již s to opanovat. Syrový se na zasedání vlády ve svém projevu obával, "aby se o menších změnách v předpolí pevností vojsko v pevnostech nedovědělo". Nová vláda neodvolala zásadní souhlas předchozí vlády s odstoupením území s více než 50 % německých obyvatel navzdory tomu, že jí vláda předchozí svou demisí pro to vytvořila prostor. Parlament nesvolala a začala se dohadovat, v jakých obvodech se má zjišťovat procento německého obyvatelstva, kdy se mají území s většinou německého obyvatelstva vydat Německu a v jakém pořadí, a která území by se možná dala různými manipulacemi zachránit. Mnichovská dohoda byla pro vládu šokem, protože se s ní nikdo nebavil, a nezachránila nic. Pošlapala jen všechna myslitelná demokratická pravidla a zorganizovala velkolepé vojenské cvičení, nazývané všeobecnou mobilizací československých branných sil. Mimochodem, mobilizace nebyla dokončena ani v době, kdy Československo po mnichovské dohodě do 10. 10. předalo území Německu.

Na Rooseveltův a britský popud Mussolini navrhl další jednání o sporné záležitosti, z něhož se vyvinula mnichovská konference čtyř mocností (29. 9. 1938). Právně podložena byla článkem 19, I. dílu versailleské smlouvy, kde se praví, a v dalších mírových smlouvách se to opakuje, že čas od času se členové Společnosti národů "vyzvou k přezkumu mezinárodních vztahů a smluv... jejichž zachování by mohlo ohrozit světový mír". A právě zachování té části mírových smluv, na jejichž základě vzniklo Československo v daném rozsahu, v roce 1938 kvůli soužití národností ve státě světový mír ohrožovalo.

Hitler k mnichovské konferenci přistupoval velmi nerad a z donucení, její úspěch by pro něho znamenal zřeknutí se rychlého vojenského vítězství nad Československem a omezení zisku jen na Sudety. Ještě během konference doufal, že ztroskotá, a že tak bude moci začít s válečnou akcí proti Československu, která byla koncipována jako izolovaná akce, nikoli jako počátek evropské války. Západním spojencům šlo při konferenci jen o to, aby odvrátili Hitlera od vojenské invaze do Československa, o postoupení území se nejednalo, to už bylo před konferencí vyřízenou záležitostí.

Večer prvního dne mnichovské konference obdržel Beneš zprávu od Fierlingera, který citoval sovětské stanovisko, že "schvalovací procedura u Společnosti národů v Ženevě by mohla být velmi krátká, jakmile se najdou velmoci, které by byly rozhodnuty vystoupit skutečně proti agresorovi". To tedy byla odpověď Kremlu na Benešovu opakovanou žádost o pomoc. Je tu totiž vážná obava, dodával Fierlinger, že by z československé otázky vznikl tak při jednostranné intervenci Sovětu problém jako ve Španělsku "se všemi strašnými politickými důsledky pro celou Evropu, a zejména pak pro Československo."

Mnichovská dohoda je založena na faktu postoupení pohraničních území Německu, přijatého československou vládou 21. 9. 1938, a určuje, že se tak má stát do 10. 10. V dodatku je zakotven princip mezinárodní garance nových hranic Československa, ve druhém dodatku se konstatuje, že plánované pokračování konference není nutné, protože Polsko požadovaná území obsadilo ihned a maďarské požadavky měly být regulovány později, což se stalo vídeňskou arbitráží 2. 11. 1938. Hitler prohrál.

Tvrzení o tom, že teprve mnichovská konference přijala postoupení Sudet ve prospěch Německa, je tedy uměle vytvořený mýtus odvádějící pozornost od skutečnosti, že o postoupení pohraničí rozhodla, sice pod spojeneckým nátlakem, ale sama československá vláda již před týdnem. Z textu preambule mnichovské dohody to vyplývá jednoznačně: "Německo, Spojené království, Francie a Itálie, berouce na vědomí zásadní dohodu, které již bylo dosaženo, o odstoupení sudetoněmeckého území Německu..." Této preambuli se čeští historici vyhýbají jako čert kříži, protože by museli vysvětlovat, že mnichovská konference dala pouze organizační rámec postoupení území již odsouhlaseného československou vládou.

Obdobně je tomu s českým mýtem, že rozhodovali "o nás bez nás". Nerozhodovali, pouze odvrátili bezprostřední vojenské rozdrcení celého Československa, když pohraniční území byla tak jako tak vysloveným souhlasem československé vlády ztracená. Hlavní důvod mnichovské konference byl ale následující: Vítězné mocnosti první světové války, Francie, Velká Británie, Itálie, ne však Spojené státy, které neratifikovaly pařížské mírové smlouvy, které vytvořily Československo včetně německých sídelních území, seznaly, že se dopustily osudného omylu, protože Češi nedovedli s menšinami ve státě vyjít, a napravily jej podle článku 19 z I. dílu versailleské smlouvy (o Společnosti národů) mnichovskou dohodou a dále vídeňskou arbitráží.

Přijetím podmínek mnichovské dohody se ČSR zavázala zrušit své vojenské smlouvy a předat Wehrmachtu své pohraniční pevnosti, nikoli však armádní výzbroj a výstroj. Hitlerovi padlo do rukou pouze pár pevně namontovaných pevnostních kulometů -- pokud je ovšem ČSR stačila do několika málo pevností nainstalovat. Německo získalo i několik muničních továren, zcela nesmyslně postavených za první republiky v Němci osídleném pohraničí.

Ostatní územní ztráty a vídeňská arbitráž

Od 20. 9. 1938 začali Poláci, na rozdíl od Němců, na čs. hranicích soustřeďovat svá vojska. Z této situace existovala východiska, byť netradiční -- buď se dohodnout s Poláky, popřípadě s Poláky, Maďary a Slováky, a nedat nic Němcům, nebo se spojit s Němci a nedat nic Polákům, obojí však znamenalo připojit čs. stát buď k Polsku, případně vytvořit polsko-česko-maďarsko-slovenskou federaci, nebo k Německu. Jinak se dalo s jistotou očekávat, že čs. armáda bude zcela sama čelit Německu, Polsku a Maďarsku současně. 21. 9. předložili v Černínském paláci územní požadavky svých zemí vyslanci Polska a Maďarska. Týž den, kdy se konala mnichovská konference, 29. 9., předal polský vyslanec čs. vládě ultimatum o vrácení Těšínska, části Spiše, Oravy, železniční tratě Čadca -- Zwardoń polskému státu do 1. 10. (Slovenské republice byla tato území vrácena Německem 17. 10. 1939.) V rámci mnichovské dohody připadla Německu i Petržalka s menšinou německých obyvatel a Devín. Generál Alois Vicherek píše: "...byl jsem přítomen hlášení generála (Vojtěcha) Luži na hlavním velitelství, kde sděloval, že jestliže Poláci zahájí útok, budou do 24 hodin na Dunaji. Bylo z toho u štábu velké rozčílení, ale jak to skončilo, nevím, poněvadž jsem byl nucen služebně se vzdálit."

Dne 2. 11. 1938 se ve Vídni sešli ministři zahraničí Německa a Itálie, Joachim von Ribbentrop a Galeazzo Ciano, aby zčásti vyhověli maďarským požadavkům na postoupení území na úkor Slovenska. Přiřkli Maďarsku 10 390 km2, a tím okresy Senec, Galanta, Nové Zámky, Levice, Komárno, Lučenec, Rimavská Sobota, Rožňava a Košice, tedy méně, než obnášela území nepatřící k Horní Zemi (Slovensku) uzmutá Československem po 1. světové válce Maďarsku.

Plačtivé mýty

Mnichovskými událostmi Češi mnoho získali. Dostali se do pozice těch, kdo byli Hitlerovi zdánlivě prvním nepřítelem, předvedli světu, jak "chtěli bojovat", ale "vzdali" to s ohledem na druhé. Náležitě zdůraznili, že ohled na mezinárodní společenství, podobně jako jedinečná záliba lidu v mírumilovnosti, demokracii a humanismu, přinutily Čechy vzdát se po úporném rozhodování a neméně úporném slzení. Tento mýtus se stal již během druhé světové války raison d'être československého státu, zakládající mravní nárok na obnovení předmnichovských hranic a vyhnání československých Němců. Nacionalistické mýty ovládly pole a -- ovládají je dodnes. O pravdě se mlčí.

Naprostá většina Čechů se identifikovala a dodnes identifikuje s postojem "chtěli jsme bojovat, a oni nám to nedovolili". Tento slogan přece poskytuje skvělé alibi pro totální selhání československé státnosti. V roce 1938 se Čechům vymstil vypjatě nacionalistický postoj při formování a vedení vlastního národního státu, který byl přes všechna různá prohlášení státem pouze pro Čechy, kde menšiny byly jen trpěny.

Mělo se bojovat?

Předem je nutné upozornit, že diskurs vznikl až po skončení války, nikoliv za 2. republiky nebo protektorátu. Část čs. generality i politiků sice vyvinula koncem září 1938 na Beneše nátlak, aby se proti Německu vojensky vystoupilo, ale Beneš to odmítl a jeho protivníci se podvolili. Důvody k tomu byly asi tyto: Francie ve své nótě 21. 9. 1938 zdůraznila, že ČSR nepřijde vojensky na pomoc, nepostoupí-li oblasti s více než 50 % německého obyvatelstva Německu. Vojenský zásah Velké Británie a SSSR byl smluvně vázán na vojenské vystoupení Francie. Francie účinně vystoupit na obranu ČSR nemohla; když už nic jiného, bránil jí v tom silná Siegfriedova linie na západních hranicích s Francií a Belgií. Kdyby přes to vše Francie vojensky zasáhla, a tudíž SSSR by byl povinen přispěchat na pomoc, byla by jeho pomoc nicotná, protože Polsko odmítalo přesun Rudé armády přes své území a Rumunsko použití svých železnic. Zbýval by jen přesun letecký, kterým by se daly denně dopravit do ČSR teoreticky asi nejvýše dva tisíce vojáků s lehkou výzbrojí, těžkou výzbroj tehdy letadla nebyla v podstatě schopna přepravovat. Generál Ludvík Krejčí odhadl, že i kdyby Rudá armáda mohla neprodleně přispěchat volným přechodem přes Polsko a Rumunsko ČSR na pomoc, dostala by se na Moravu nejdříve až za zhruba šest týdnů. Kdyby ČSR francouzskou a britskou nótu z 21. 9. odmítla a došlo by k vojenskému střetu s Německem, byla by Společností národů jednoznačně odsouzena jako původce válečného konfliktu a prezident Beneš jako hlavní viník, Francie by ČSR na pomoc nepřišla, Sovětský svaz a Velká Británie také ne. Mobilizovali Češi, nikoliv Němci a mobilizace se pokládá za casus belli. Pro zajímavost: sovětský vyslanec v Praze Sergej Alexandrovskij tvrdil, že Beneš chtěl vyprovokovat SSSR k "válce proti celému světu", jen aby se vyhnul lokálnímu, izolovanému konfliktu mezi ČSR a Třetí říší.

Beneš si byl vědom, že v případě nevyhraného ozbrojeného střetu, který za dané konstelace nemohl být pro ČSR vítězný, by byl tak nebo onak obviněn z chybné zahraniční i vnitrostátní politiky. Pod vlivem lidských ztrát z vojenského střetnutí s Německem, s Maďarskem a Polskem by bylo bývalo vypořádání se s viníkem, tedy s ním, mnohem intenzivnější a pomstychtivější než při řešení mírovém. Obvinění z rozpoutání války by mu také bylo bývalo znemožnilo se později opět etablovat jako vůdčí čs. státník.

Leteckým zničením komunikací z Čech na Slovensko, zejména bohumínsko-třinecké dráhy, by byl ústup čs. armády na Slovensko zmařen, pokud by vůbec započal, a porážka armády obklíčené v české kotlině by byla jen otázkou času. Ale dejme tomu, že by se čs. vojsku podařilo ustoupit na Slovensko. Je jisté, že by po měsíci dvou na obranu ČSR nikdo nevystoupil, a tím by ústup vojska ztratil zcela smysl.

Kromě Německa by proti ČSR zřejmě vojensky zasáhly Polsko a Maďarsko. Velká část čs. armády by byla zřejmě obklíčena v české kotlině, další by bojovala proti Maďarům a Polákům na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Tedy byl by to boj v obklíčení a na dvou dalších frontách. Největší chybou celé čs. předválečné zahraniční politiky bylo, že vyjma Rumunska nebyl ani jeden sousední stát vůči ČSR alespoň neutrální, všechny byly nepřátelské.

Prameny

Aron, Lubomír a kol.: Československé opevnění 1935--1938. Náchod 1990

Beran, Ladislav Josef: K demytizaci mnichovských událostí. In: Polygon 1/2002, Curych, Ottawa únor 2002

Berton, Stanislav: Beneš - Jaksch - Ripka - odsun. In: CS-magazín 11/2010, www.cs-magazin.com

Biman, Stanislav: Nacistická bezpečnostní služba v Protektorátě Čech a Moravy. Vznik, organizace, činnost. Sborník archivních prací 22, Praha 1972

Brod, Toman: Osudný omyl Edvarda Beneše. Academia, Praha 2002

Ďurica, Milan S.: Dejiny Slovenska a Slovákov. Slovenské pedagogické nakladateľstvo, Bratislava 1995

www.fronta.cz

Fučík, Josef: Generál Podhajský. Paseka, Praha 2009

Gebel, Ralf: Heim ins Reich! Konrad Henlein und der Reichsgau Sudetenland 1938--1945. Oldenbourg, München 1999

Gebhart, Jan; Kuklík, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české XV. a. Paseka, Praha 2006

Jaksch, Wenzel: Europas Weg nach Potsdam. Schuld und Schicksal im Donauraum. Wissenschaft und Politik, Köln 1970; česky: Cesta Evropy do Postupimi. Institut pro Středoevropskou kulturu a politiku, Praha 2000 (POZOR! České vydání je neúplné -- z pěti kapitol originálu jsou v českém vydání pouze tři.)

Kaplan, Karel: Mocní a bezmocní. 68 Publishers, Toronto 1989

Klimek, Antonín: Velké dějiny zemí Koruny české XIII., XIV. Paseka, Praha 2002

Klimek, Antonín, Hofman Petr: Vítěz, který prohrál. Generál Radola Gajda. Paseka, Praha 1995

Lukeš, Igor: Czechoslovakia between Stalin and Hitler. The Diplomacy of Edvard Beneš in the 1930s. Oxford University Press, London, New York 1996; česky: Československo mezi Stalinem a Hitlerem. Benešova cesta k Mnichovu. Prostor, Praha 1999

Malíř, Jaroslav: Kariéra učitele tělocviku. Ústí nad Labem 1983

Moravec, Emanuel: V úloze mouřenína. Filip Trend Publishing, Pardubice 2004

Pacner, Karel: Československo ve zvláštních službách. Pohledy do historie československých výzvědných služeb 1914-1989. Díl I. až IV., Themis, Praha 2002

Ripka, Hubert: Czechoslovakia Enslaved. London 1950

Šrámek, Pavel: Obranyschopnost Československa v roce 1938. http://toulky.vojenstvi.cz/3-obranyschopnost-ceskoslovenska-v-roce-1938.html

Tesař, Jan: Mnichovský komplex. Jeho příčiny a důsledky. Prostor, Praha 2000

Zeman, Zbyněk: Edvard Beneš. Politický životopis. Mladá Fronta, Praha, 2002

Vytisknout