Nezájem ohrožuje kulturu mnohem víc než chybějící dvě miliardy z ministerstva

8. 10. 2012 / Martin Víta

Náhled nemalé části kulturní obce shrnul ve svém článku Neumíme zabránit korupci, tak si došlápneme na kulturu Karel Fila z Respektu. V tomto zmiňovaném článku autor dovedně spojil dvě palčivá témata dneška: politiku škrtů a problém korupce. Samozřejmě, pokud by se v korupčních kauzách (ostatně nejen v korupčních kauzách, ale i v "čistých", avšak nesmyslných projektech) neztrácely miliardy, nebyl by jistě vyvíjen takový tlak na úspory ve všech resortech.

Pokud dojde k avizovanému krácení rozpočtu, projevilo by se to patrně zánikem některých kulturních akcí, nižšími příjmy umělců atp. A tak se s patřičnou dávkou emocionality řeší dvě miliardy, vesele se přitom zaměňují příčiny s následky, přičemž na pravou příčinu problému (financování) kultury nikdo nepoukazuje -- což v ČR není zas tak neobvyklé...

Podívejme se nyní na dva skutečné problémové okruhy, které jsou skutečnou příčinou chronické podfinancovanosti kulturní sféry a o nichž se mluví daleko méně než o tom, kolik peněz přiteče do kultury z veřejných rozpočtů a grantů.

Nedostatečný a slabý zájem veřejnosti o konkrétní kulturní akce a kulturní dění

Reálně jeden z nejpalčivějších problémů. Např. oblast klasické hudby se dlouhodobě potýká s převisem nabídky nad poptávkou. Málokdy se stane, že by si v koncertním sále "nebylo kam sednout". Naopak, mnohé kulturní akce dlouhodobě trpí nedostatkem návštěvníků. Investice do propagace a PR akcí zpravidla nevedou ke zvětšení cílové skupiny (zájemců o klasickou hudbu), ale pouze k přelévání zájemců od jedné akce k jiné. Zkusme si na chvíli představit, že místo avizovaného snížení rozpočtu o několik mld. Kč by došlo naopak ke zvýšení. Pořadatelé dotovaných akcí, kteří nyní zápasí o přežití svých projektů, by patrně přestali pociťovat existenční tlak tak výrazně, umělci by se mohli těšit na vyšší honoráře, akce by se mohly přesunout do honosnějších a dražších prostorů a počty návštěvníků více dotovaných akcí by vzrostly na úkor těch méně dotovaných (či vůbec nedotovaných). Nelze ovšem předpokládat, že kulturymilovných obyvatel by nějak výrazně přibylo -- pokud by zároveň nedošlo k výraznějším změnám v chování kulturních institucí, což je krajně nepravděpodobné, neboť o "nějakých nových přístupech" se mezi odbornou či kulturní veřejností nemluví (natož aby se o ní vážně uvažovalo).

V současné situaci je naprosto klíčové zaměřit se na příčiny nedostatečného zájmu o kulturní život: mezi všemi příčinami vyčnívají především tyto dvě: životní styl, resp. "rytmus života" a "vnímání kulturního života okolím".

Konkrétní příklad? Čtyřčlenná rodina se dvěma malými dětmi, chronickým nedostatkem času a přemírou pracovních povinností. Je libo koncert? Znamená to zajistit hlídání, příprava na koncert zabere podvečer, což mnohdy znamená dřívější odchod ze zaměstnání, pozdní příchod naruší rytmus následujících dní. Taková je realita mnohých rodin. Abychom se trochu vzpamatovali, prcháme na víkend pryč z měst -- a čas na kulturu? Ale jděte... Píše-li pan Fila, že "až budete mít pocit, že stále víc lidí je uhoněných z práce a večer doma jen tupě zírají na televizi, vězte, že kořeny vězí i v tom, že se v jejich okolí neděje nic zajímavého.", jde o záměnu příčiny a následku. Uklidní-li se život lidí, projeví se to na kultuře pravděpodobně pozitivně. Že významnou část návštěvníků koncertů nyní tvoří lidé důchodového věku a že lidé středního věku tvoří menšinu, je v tomto kontextu naprosto nepřekvapivé. Duševní námaha, stres -- to vše vede k vyhledávání pasivních, jednoduchých a pasivních forem "kultury" a vyhledávání "fyzického" odpočinku (odjedeme na víkend na hory). Suma sumárum: chceme-li systémově pomoci kultuře, je nutné zaměřit se mimo jiné na otázky životního stylu a možností jeho ovlivňování v rámci společnosti.

Ilustrace druhého problému. Zkuste se vcítit do pozice "náctiletého" středoškoláka, který změnil bydliště, potažmo školu. Dokážete si představit reakce spolužáků, řeknete-li, že posloucháte klasiku a že byste chtěli třeba někdy společně vyrazit na koncert? Obávám se, že budete považováni spíše za podivíny než za zajímavé osobnosti. V této atmosféře se kulturní obec nejenže nerozšiřuje, ale dochází k přesně opačnému procesu. Kdo dnes uvažuje o dlouhodobých následcích tohoto faktu?

Jde tedy o úkol spíše pro (sociální) psychology, sociology a další podobné profese. Podíváme-li se ovšem např. mezi výzkumné projekty MK ČR (a la NAKI), jde o oblast zcela opomíjenou. Je naivní domnívat se, že tyto problémy vyřeší samotná kulturní obec, i kdyby se rozpočet MK ČR nesnižoval... Řada z dílčích úkolů v rámci řešení tohoto problému patří navíc spíše do sféry vzdělávání, nežli samotné kultury.

Je vhodné si též uvědomit, že pokud bude větší zájem veřejnosti o kulturní akce obecně, stane se téma kultury pro politickou sféru prioritní. Ptejme se proto pracovníků v kulturní sféře nejen na to, jaké projekty realizovali, ale též na to, kolik nových tváří se v hledištích objevilo a nežehrejme na to, že pro politiky je téma kultury nevýznamné.

Neochota veřejnosti podpořit kulturní projekty vlastními prostředky a absence nabídek kulturní sféry na drobný sponzoring

Není dnes nic neobvyklého, vydá-li rodina ročně několik desítek tisíc za dovolenou či rekreaci. Přispět několika tisíci např. na kulturní festival -- to je naproti tomu jev velice řídký. Analýza tohoto jevu jasně míří kamsi mimo kulturu, souvisí obecně s postojem jednotlivce k odpovědnosti vůči společnosti. Není bez zajímavosti, že na analogický problém v jiné oblasti upozorňuje psycholog Jeroným Klimeš v článku Sociální stát zabíjí sociální cítění. Stojí za úvahy, proč jsou lidé ochotni zaplatit tisícové částky za chytré mobily, tisíce za sportovní náčiní, avšak zdráhají se přispět na fungování kulturních institucí. Ke slovu by opět měli přijít spíše psychologové a ekonomové a zabývat se otázkou, co je zapotřebí udělat pro to, aby se tento neradostný stav změnil.

Předpoklad, že stát je garantem dostatečného rozsahu a kvality kultury a je odpovědný za zajištění příslušných finančních prostředků nemusí být za všech okolností smysluplný, třebaže velká část kulturní obce jej bere jako axiom.

Je mimochodem pozoru-hodné, že záměr krácení výdajů MK ČR nevyvolal zvýšenou aktivitu dárců z řad širší veřejnosti, ani nepodnítil kulturní instituce k nabídkám drobného sponzorování. Jednou z mála vlaštovek je projekt KluBerg spjatý s orchestrem Berg či pražský festival Martinské slavnosti klavíru, jehož druhý ročník v příštím týdnu začne a který je praktickým příkladem toho, že i bez finanční podpory z veřejných zdrojů lze pěstovat umění -- v souladu s iniciativou Stop grantokracii.

Považuji za vhodné zmínit, že tento text není obhajobou snižování rozpočtu MK ČR, neschvaluji myšlenku krácení rozpočtů na kulturu (rovněž na vědu a vzdělávání), nicméně považuji za nesmírně důležité využít současných dílčích problémů k napření pozornosti na věci řádově závažnější -- na otázky, kam je nejefektivnější směrovat peníze "jdoucí na kulturu", aby kulturní obec byla stále širší a širší.

Pozn. autora: Můj pohled je ovlivněn sférou v níž se pohybuji -- pořádám či se větší či menší měrou podílím na produkci cca dvou desítek komorních koncertů klasické hudby ročně, převážně v Praze (pro úplnost: primárně se věnuji drobnému podnikání v oblasti IT.). Situace v jiných druzích umění je mi vzdálenější a je tudíž možné, že analogie některých příkladů, které budu jmenovat, v jiných oblastech umění nebudou platné. I kdybychom se však omezili pouze na klasickou hudbu, narazíme na významné problémy, které je zapotřebí řešit.

Vytisknout