19. 12. 2011 / Jan Čulík
Jsem poněkud šokován nepřiměřenou reakcí českých médií i českých politiků na úmrtí Václava Havla. Nekritické povyšování Václava Havla na úroveň světce nikomu neprospívá, nejméně jemu, protože všichni vědí, že je to lež. Novináři by se neměli chovat jako stádo a měli by trvale zastávat kritickou zásadu, že nikdy není nic černobílé.
Václav Havel nebyl absolutní světec a "hrdina českého národa", ani to nebyl absolutní zloduch (což je dojem, který začínají vytvářet různé reakce na internetu, od lidí, kteří byli vůči Havlovi neférově zaujatí, anebo jim prostě jeho posmrtné, zcela nekritické oslavování jde právem na nervy). Proto zdůrazňuji, že Havlovi tohle média neměla udělat. Měla se k němu chovat jako k normálnímu člověku, tak, jak on sám po většinu svého života jednal.
Velmi se mi líbilo první nedělní zpravodajství rozhlasové stanice BBC Radio Four o Havlově úmrtí, které se vysílalo v poledních zprávách. Reportér velmi stručně shrnul Havlovy zásluhy o pád komunismu v Československu koncem osmdesátých let a pak férově dodal, "S Havlovou politickou kariérou po roce 1989 už to bylo složitější."
A tak tomu také přesně je.
Je přece naprosto férové poukazovat na to, že zatímco se jako dramatik a posléze disident Václav Havel choval v sedmdesátých a v osmdesátých letech neobyčejně odvážně a stal se tak svým způsobem morálním kompasem aspoň pro ty Čechy, kteří o jeho existenci vůbec věděli, jeho prezidentování je sporné.
Stručně řečeno: Jakmile jednou demokratická revoluce zvítězila a Václav Havel se dostal jako prezident na Pražský hrad, sláva se mu tak trochu vrazila do hlavy. Komu by se nevrazila. Kdo by tu adoraci vydržel a zachoval si soudnost. Marně ho tehdy upozorňoval Stanislav Milota, aby se i jako prezident choval Havel skromně a přiměřeně. Havel neposlouchal a Milota z hradní funkce prezidentova poradce rychle odešel.
Nejasná zůstává epizoda kolem volby prvního československého prezidenta v prosinci 1989. Ukázalo se totiž, a historikové to potvrdili, že Havel uzavřel s Alexandrem Dubčekem dohodu, že když bude Dubček Havla podporovat na funkci prezidenta do června do prvních demokratických voleb v červnu 1990, Havel bude Dubčeka podporovat na funkci prezidenta na další období. Dubček s dohodou souhlasil. Havel svůj příslib porušil.
V první polovině devadesátých let vedla česká pravicová média sprostou diskreditační kampaň proti Janu Kavanovi, který dvacet let vedl v Londýně českou disidentskou tiskovou kancelář Palach Press, která neúnavně a s minimem finančních prostředků šířila v západních sdělovacích prostředcích (které to v podstatě nezajímalo) informace o útlaku československých disidentů. Nechápu, proč si česká média (snad nejsprostěji si tehdy vedl týdeník Respekt) na Kavana tak zasedla. Spekuluji, že to bylo částečně protože Kavan měl anglickou matku, je tedy z poloviny Angličan, a "nebyl jedním z nás". Normalizaci v Česku neprožil, žil v Londýně od konce šedesátých let. Důležitou roli při Kavanově iracionální a hysterické diskreditaci tedy jistě hrála domácí česká xenofobie, k tomu šla ruku v ruce skutečnost, že Kavan měl hluboké a drastické zkušenosti s vládou Margaret Thatcherové v Británii a stavěl se tedy kriticky vůči konzervatismu a nebál se to dávat najevo.
Britský politolog John Keane napsal ve své knize o Václavu Havlovi, že když byla kampaň proti Kavanovi na svém vrcholu, sešli se v Praze Jan Kavan, Václav Havel a Petr Uhl. Havel Uhlovi a Kavanovi sdělil, že ví, že Kavan nebyl spolupracovníkem Stb, ale "z politických důvodů to nemůže říci veřejně."
Tato vytáčka mi připadala šokující a pro Václava Havla neuvěřitelná. Epizodu jsem si šel potvrdit u Petra Uhla. Potvrdil mi, že se to tak přesně stalo, ovšem dodal: "My jsme to s Honzou Kavanem Vaškovi neměli za zlé, že mlčí, rozuměli jsme tomu."
Já tomu však, promiňte, nerozumím. Nechápu, jak někdo, kdo byl za komunismu tak odvážný, že odmítl nabídku Stb na prominutí několika let tvrdého vězeňského trestu, pokud bude ochoten se z Československa vystěhovat, může po pádu komunismu potlačit z politických či mediálních důvodů objektivní informace o svém blízkém spolupracovníku, jen proto, že se to veřejně bojí říct. A není to jediný příklad Havlovy strategické "bojácnosti", jak se u něho projevila po roce 1989.
Kdyby v Česku existovala kritická a inteligentní média, toto je téma, které by měla zkoumat: Jak je možné, že se Václav Havel choval před rokem 1989 jako hrdina a po roce 1989 jako manipulující politik. Mám pro to teorii: Myslím, že disidenti se domnívali, že proti komunismu je nutno bojovat s největším morálním nasazením, protože jde o věc života a smrti. Jakmile komunismus padl a disidenti zvítězili, přestali své principy uplatňovat. Ve svobodě, jíž vévodili oni, už nepociťovali nutnost hájit zásadní morální principy na život a na smrt a chovat se přímě a slušně.
Je velmi zajímavé sledovat, jak na úmrtí Václava Havla reagují v posledních čtyřiadvaceti hodinách světová média. Globální tisk a televize o České republice nevědí skoro nic. O Havlovi mají povědomí jako o mezinárodním symbolu, osobnosti, která stála v čele československého emancipačního procesu koncem osmdesátých let. Tehdy totiž mezinárodní média o pádu komunismu informovala, od té doby se však už o Česku v západních médiích neobjevilo v podstatě vůbec nic. Takže Havlova aura z roku 1989 mezi novináří stále přežívá, při svém hodnocení však většinou zůstávají v roce 1990.
Potíž je, že v ČR je tomu právě obráceně. V osmdesátých letech Václava Havla v Čechách znal málokdo a většina českých občanů ho poznala až v období jeho kontroverzních prezidentských funkčních období, o nichž na Západě lidé nemají žádné informace.
Přesto mám tendenci hodnotit Václava Havla i v období po roce 1989 shovívavě. Nikdo totiž neměl recept na to, jak proměnit totalitní Československo ve slušnou, civilizovanou a demokratickou zemi. Nikdo nemohl vědět, že se to nepodaří a že lidé budou po dvaadvaceti letech postkomunismu intenzivně frustrováni. Zdá se mi, že Havel byl idealista a že byl sám osobně velmi zklamán, jak to s Českou republikou za posledních dvaadvacet let dopadlo.
O všech těchto věcech by se asi mělo hovořit zcela otevřeně, bez nenávisti a bez zaujatosti. Potíž je, že se zdá, že česká média ani čeští politikové toho nejsou schopni. V neděli večer odvysílala Nova film Občan Havel. To je idealizovaná pohádka, z níž se člověk o skutečném Václavu Havlovi mnoho nedozví. Děsí mě, že tato lež bude nyní dominovat interpretaci Havlovy osobnosti.
Vytisknout19.12. 2015 / Jan Čulík
Facebook všechno zveličuje a přináší to v přehnaných černobílých konturách, ve výrocích často prozrazujících až patologickou frustraci. Přesto si myslím, že je alarmující přehnaná adorace někdejšího českého prezidenta Václava Havla, která se ...