Co znamenal Václav Havel

19. 12. 2011 / Boris Cvek

Spolu s Masarykem byl Václav Havel politikem a myslitelem, který dával důraz na občanskou společnost, na duchovnost a pluralitu, ačkoli -- opět spolu s Masarykem -- za jeho vznešenými slovy se skrývala "reálná politika" běžných českých politických stran, plná korupce, malosti a podvodů. Ani Masaryk, ani Havel nemohou být v žádném případě z této české reality nějak vyjmuti jako čisté lilie, proti jejichž vůli se dělo všechno to malé a špatné. Vstupem do politiky se stali součástí systému. Na druhou stranu toto vstoupení dovnitř a přijetí špíny světa na dříve čistou, proti starému režimu protestující osobnost je podle mého názoru možné interpretovat i jinak než jako projev nakonec nezvládnuté touhy po moci. Masaryk i Havel jsou příkladem toho, co chceme všichni: aby se mravně osvědčené a velké osobnosti uplatnily v politice a aby ta nebyla dána v plen jenom těm nejnižším zlodějům a podvodníkům. Že ani ty mravně osvědčené osobnosti nemusí obstát v politice dokonale, to patří podle mne k lidskému údělu. Havel i Masaryk měli na tradičně nízkou českou politiku rozhodně pozitivní vliv, byť udělali mnoho kompromisů s páchnoucí realitou.

Havel, stejně jako Masaryk, se už za svého života stal jakýmsi jménem, na nějž se může odvolat kdekdo z jakéhosi "humánně-liberálního" křídla společnosti, aniž by bylo zřejmé, na co se to vlastně odvolává. Masarykismus i havlismus jsou směsí rozporuplných ušlechtilých motivací, jakou je láska k míru v duchu Masarykova hesla "Ježíš, a ne Cézar", a zároveň oslavování spravedlivé války, směsí filozofického těkání někde na hranici náboženství a světské etiky, výchovného moralizování a zároveň emancipace od autorit. Pro Havla i Masaryka byly hlavním politickým soupeřem a zároveň pilířem jejich nového státu politické strany, ztělesňující realitu českého (či československého) národa a vzdorující idealismu a moralizování obou prezidentů. Masaryk i Havel ztělesňují historický zlom mezi různými částmi našich dějin, ale i kontinuitu minulého období v novém státním uspořádání.... Masaryk de facto přejal rakouský model "poněmčování", jenom ho přepóloval, Havel se zase domluvil s předchozím režimem na kontinuitě moci, když se nechal zvolit komunistickými poslanci prezidentem. Masarykova představa, že mnohonárodnostní Československo bude možné postavit na sebeurčení "československého národa" bez utlačování jiných národnostní byla stejně naivní jako Havlova představa, že západní svoboda se dá nějak představit bez velké nesvobody ekonomického útlaku ve srovnání s ekonomickým pohodlím dostupným všem lidem v normalizačním režimu.

V čem se Havel a Masaryk lišili podstatně, to bylo jejich historické zakořenění, které lze u obou pochopit pouze v celosvětovém kontextu. Masaryk žil ještě v osvícenském dědictví boje rozumu a protestantské svobody proti katolické teokracii, na světovou literaturu se díval prudérními a vychovatelskými brýlemi s nezlomnou vírou ve vítězství objektivního, racionálního, pozitivistického nad tím subjektivním a citovým. Zkušenost s nástupem nacismu, druhé světové války a poté i války studené však tyto intuice osvícenství usvědčila ze strašlivého omylu. Moderní civilizace, postavená na vědotechnice, racionálně provádějící genocidy a v gigantickém měřítku likvidující přírodu, se rozhodně neprokázala býti rájem a šťastnějším uzavřením dějin. Co nám zbylo, čím se můžeme chlubit, to je osvobozování lidí z různých tyranií, ať už vládců nebo předsudků, lidská práva a kultivovaná pluralita uvnitř blahobytné společnosti plné konzumu a utopené ve výfukových plynech a odpadech.

Václav Havel nebyl optimistou masarykovským, ale spíše jakýmsi Camusovým "člověkem revoltujícím", který ve svých dramatech absurditou protestoval proti absurditě. Jeho hledání jakéhosi humánního prolnutí různých světových náboženství a filozofických principů může být jistě chápáno jako -- zvláště pod značkou Fórum 2000 -- fíkový list přiložený na reálné hrůzy světa, aby tak neznepokojovaly lidskou mysl. Může ale také jít o to, jak ještě zachránit rozdíl mezi absurdním a smysluplným na pozadí globalizujícího se a relativizujícího se světa a krachu masarykovského osvícenství. Tím se ale Havel vrací k původním kořenům osvícenství v Montaigneovi a potvrzuje tak -- podle mého názoru -- myšlenku, že k udržení současného pluralitního světa a jeho smysluplnosti potřebujeme návrat k hledání společné lidskosti ještě v dobách dávno předtím, než ho přebyl "věk rozumu" a uskutečňování toho "správného světového řádu". I když je třeba říci, že Václav Havel jako politik schvaloval "správný světový řád" např. v pojmu "humanitární bombardování".

Myslím, že Masaryk i Havel jsou srovnatelné osobnosti v českém i evropském kontextu a že pro každého, kdo se těmito osobnostmi chce opravdu inspirovat, je prvním přikázáním zůstat kritický a nesklouznout k "tatíčkování". Kdo chce ale hledat skutečnou duchovní sílu, která je za Masarykem a Havlem, musí jít k jiným osobnostem českých dějin, např. ke Komenskému a k Patočkovi.

Vytisknout