Kalamitní kapitalismus a Evropská unie

19. 12. 2011 / Jan Makovička

Jaké jsou toho všeho příčiny a co lze proti krizi dělat a lze-li vůbec něco dělat, když vůdci světa a Evropy nenacházejí úspěšná řešení? V dalším textu se pokouším hledat na tyto otázky odpovědi. Nejsem ale žádný děd Vševěd, moje názory a případná předkládaná řešení jsou čistě subjektivního charakteru.

Domnívám se, že Evropská unie je ekonomicky naprosto nesourodý celek. Samo o sobě proti spojování evropských států do většího soustátí nelze nic namítat, dokonce lze napsat, že vytvoření spojených států evropských, je vynikající idea, kterou měl už český král Jiří z Poděbrad v 15. století), ovšem má-li být takové spojení úspěšné a výhodné pro všechny strany (státy), mělo by jít o státy na přibližně stejné ekonomické úrovni a s přibližně stejnou životní úrovní. To se týká i pracovních příležitostí, finančních příjmů, zdravotnictví, školství, vědy atd. Teoreticky bychom si mohli naivně myslet, že ti méně ekonomicky vyspělí po vstupu Unie rychle všechno doženou.

Tato představa panovala v některých zemích před vstupem do Unie a proto do EU mnozí vstupovali skoro s nadšením. Jenže ve společnosti postavené především na principu zisku, dokonce rychlého kořistnického zisku, jsou takové představy nereálné. Příkladů je mnoho, jak to dopadá nebo dopadlo v mnoha bývalých koloniích, které většinou zůstaly  hospodářsky propojené na své bývalé kolonizátory, je všeobecně známo: obrovská zadluženost, laciný výprodej až neuvěřitelné drancování národního bohatství, čehož důsledkem je, že skoro veškerý kapitál v zemi patří cizím firmám.

Z tohoto hlediska je nepřipravený vstup východoevropských a jihoevropských zemí do Unie sporný, to platí i o ČR. Patříme k těm chudším členům EU. Máme podstatně nižší mzdy než má západní Evropa a ani za dvacet let po transformaci jsme nedokázali tento rozdíl eliminovat. Po liberalizaci trhu na počátku devadesátých let (někteří lidé si ovšem polepšili) český stát zchudnul, řada podniků a dokonce skoro celá odvětví zanikla, většina podniků (cca 70 %) patří dnes zahraničním firmám. Hospodářsky jsme se stali, díky neprozíravé politice pravicových i levicových vlád, jednostranně závislými na Německu a svůj hospodářský profit jsme postavili převážně na automobilovém průmyslu.

Občas se hovoří o dvourychlostní nebo dokonce trojrychlostní Evropě, tvrdém evropském jádru apod., kam patří jen ti vyvolení a kam chceme také patřit, aby nám prý neujel vlak Evropské unie. Je ovšem otázkou kam ten vlak směřuje, zda to strojvedoucí (jsou v podstatě dva) vlaku vůbec vědí, zda mají nezištné úmysly a zda je pro nás výhodné dostat se do posledního vagonu a věřit, že ti mašinfírové nás nezavedou na slepou kolej. S vytrvalostí hodnou lepších věcí se totiž snaží řešit krizi stále stejnými prostředky a to konkrétně stejnými prostředky liberálního kapitalismu, které stávající krizi způsobily.

"Svět neovládají vlády, nýbrž Goldman Sachs", prohlásil nedávno jistý britský investor: "Naší prací je profitovat ze situace a já osobně o této chvíli snil tři roky. Každou noc uléhám do postele a sním o další recesi. Toužím po dalším takovém momentu." Toto není ojedinělý názor. Ředitel Le Monde diplomatique Serge Halimi (viz příloha Literárních novin 29/2011) napsal:

"Politici zdaleka nejsou pomatenci, jejich konání je racionální. A co především, sledují svůj cíl, kterým není ukončení ekonomické a finanční krize...Krize dovoluje odstranit stovky úřednických míst...zkrátit délku placené dovolené, znovu řešit otázku práva na práci, zvýšit nepřímé daně, zvednout sazby veřejných služeb, snížit proplácení zdravotnických poplatků -- zkrátka splnit si sny o společnosti trhu...Proč by si tedy měli přát konec tunelu, který je pro ně dálnicí vedoucí zaslíbenou zemí?...Bezmocné státy, které štědře obdarovávaly banky nyní tytéž banky úpěnlivě prosí o půjčky...mohou si přitom vybrat mezi liberální čistkou, nebo úpadkem."

"Slavné dny washingtonského konsenzu jsou už dlouho minulostí. Většina lidí na globálním Jihu nepocítila žádné zlepšení -- ba právě naopak", napsal nedávno Immanuel Wallerstein. V zemích třetího světa dnes, po zoufalých zkušenostech a ekonomických katastrofách zemí Latinské Ameriky (bankrot v Argentině atd.), Asie (pád tzv. asijských tygrů) a katastrofách v Rusku za Jelcina, neoliberální teorie už by nikoho neměla uvádět v nadšení, nicméně , jak se zdá , v Evropské unii jsou tyto zcela scestné teorie Friedricha von Hayeka a Miltona Friedmana stále živé, jak lze soudit i z citovaného článku v  Le Monde: Evropská komise a Mezinárodní měnový fond "přiměly Dublin k okamžité změně pracovního práva", Evropská komise a MMF diktují Řecku a "vnucují Portugalsku plán úsporných opatření". " Tu část Evropy, která včera vystrnadila Salazara, Franka či řecké plukovníky, nyní polyká administrativní protektorát Bruselu, Frankfurtu a Washingtonu. Hlavní úkol: Zaplatit bankám". Změnila se taktika, ale podstata politiky zkompromitovaného MMF zůstává stejná viz např.ZDE .

Ilja Herold klade právem myšlenky zakladatelů neoliberalizmu do blízkosti fašismu: "Hayek i Friedman káží úspěšně své evangelium amorality, nezávaznosti, neodpovědnosti a rozvolnění. Neznají slovo humanita a vysmívají se nejen všem představám o transcedenci, ctnostech a existencialitě, ale i o jakékoliv společenské i prostě lidské odpovědnosti.. A co víc, nediskutují. Ale jakékoliv jiné myšlení prostě dusí načechranými frázemi o svobodě, individualitě a kosmickém řádu". Neoliberalizmus v praxi hodnotí Noemi Kleinová ve své vynikající práci Šoková doktrína -- Vzestup kalamitního kapitalismu (Praha 2010).

Tato drtivá kritika soudobého kapitalismu by se měla stát povinnou četbou politiků i těch našich, možná především těch našich z ČSSD. Kniha obsahuje otřesné údaje z řádění kalamitního kapitalismu. Silně znepokojující jsou zjištění, že ekonomové volného trhu, kteří působili v mnoha zemích jako poradci, vyvolávali krize uměle, dokonce falšováním makroekonomických údajů, aby šokovaná veřejnost se vzdala sociální ochrany a vlády přistoupily na jejich ekonomické a politické požadavky (Kleinová s. 252-254 a další).

Rady světové banky a Mezinárodního měnového fondu stály v pozadí naší ekonomické transformace na počátku 90. let minulého století. Některé hlavní "myšlenky": privatizace, privatizace a privatizace téměř všeho (tedy včetně zdravotnictví, školství, kultury, vědy...) , deregulace,deregulace, deregulace, demontáž sociálního státu. Lidská práva by nám prý mohla zaplevelit ústavu, každý se má starat především sám o sebe, léčba ekonomiky musí proběhnout šokem, dotace a pomoc firmám, které se dostaly do potíží, jsou omezováním volného trhu, tyto firmy musíme nechat padnout. Trh prý rozhoduje o všem, čisté a špinavé peníze nelze rozlišit, stát je nejhorší vlastník, nezáleží na tom, kdo je vlastníkem, hlavně když je firma v soukromých rukou, privatizace musí být rychlá -- čím rychlejší, tím je to lepší, nejrychlejší způsob privatizace jsou restituce (Poznámka. Restituce jsou naše specialita, jiné středo a východoevropské země k restitucím, což pro nás je otevírání Pandořiny skříňky, nepřikročily). Nejprve prý musíme klesnout ke dnu a pak se od toho dna odrazit, nejdříve tedy musíme zkrachovat, abychom potom mohli začít prosperovat atd. Co věta, to hloupost.

Neoliberálové neustále mluví o svobodě, jejich pojetí svobody je ovšem poněkud jednostranné, mají totiž na mysli v první řadě svobodu finančních toků. Fascinovalo mě např. tvrzení, že na vlastníkovi nezáleží, když -- a to ví snad každý školák - je nepochybně jistý rozdíl např. mezi Tomášem Baťou a Viktorem Koženým. Jiným idiotismem bylo již zmiňované: Napřed musíme (zřejmě záměrně) zkrachovat a pak se odrážet ode dna. Jak tohle mohlo někoho vůbec napadnout? Toto nelze označit ani za katedrovou moudrost, autoři takových výroků se asi nikdy neživili konkrétní prací. Nebo koho napadlo, že šoky a jmenovitě ekonomické šoky léčí? V tom vidím zpupnost a namyšlenost teoretiků zcela odtržených od reality. Některé výše uvedené výroky by v soutěži o nejhloupější výrok století se zajisté umístily na čestných čelných místech. Nešlo mi do hlavy, proč tehdejší ministr privatizace preferuje při privatizaci rychlost (a snažil jsem se s ním tenkrát polemizovat v deníku Práce), jak neustále zdůrazňoval, když v každé lidské činnosti je důležitější správnost než rychlost. Ostatně to vyjadřuje i jedno české přísloví, k čemu je práce kvapná. Říkal jsem si , myslí to pan ministr vážně? Není nemocný? Chyba lávky! Byl jsem naivní. Privatizace musela být rychlá, píše Kleinová, protože při rychlé privatizaci se toho dá víc nakrást a také tak radily nám Mezinárodní měnový fond (MMF) a Světová banka (SB). Řídili jsme se pokyny těchto institucí a důsledky jsou dostatečně známy. Tehdy se vlastně rozhodlo, jakou roli můžeme hrát po vstupu do Evropské unie.

Souhlasím s názorem, že dluhy Řecka a dalších zemí jsou nesplatitelné a že je jediné rozumné východisko: podstatnou část dluhů odepsat. Neoliberální řešení, které prosazují Sarkozy a Merkelová vedou jen k dalšímu prohlubování krize. Řecko a další země by měly dostat příležitost, jak navrhoval řecký předseda vlády George Papandreu, uspořádat referendum o dalším směřování svých zemí. Jak tento jeho návrh dopadl, je všeobecně známo. Vedoucí představitelé EU se referend bojí jak čert kříže. To bylo vidět, když se v EU schvalovala Ústavní a pak Lisabonská smlouva. Vystoupení některých "problematických" zemí z Eurozóny a jejich návrat k původním měnám přijde sice draho, ale bude levnější než neustálé finanční injekce, které problém na čas oddálí, ale neřeší a nevyřeší. Je pak neustále otázkou času, kdy platební neschopnost vyplave znovu na povrch a krize bude pokračovat dál. Zásadní problémy, které plodí krize, jsou v systému neoliberálního (kalamitního) kapitalismu.

V první řadě by mělo být přikročeno k reformě bankovního systému. Je nemyslitelné, že nevládnou vlády -- ale banky! Je přece absurdní , aby banky půjčovaly na úrok státu peníze, které před tím stejný stát bankám v podstatě daroval. Pokud mají banky sloužit a ne vládnout, pak zestátnění bank je řešení, které se zde nabízí jako zcela logický krok. Dalšími velice pochybnými institucemi jsou soukromé společnosti zvané ratingové agentury. Vliv na světovou ekonomiku mají obrovský, ale odpovědnost žádnou.

Literární noviny (č. 47, 24.11. 2011) zveřejnily dva pozoruhodné články Terezy Spencerové: Peníze podle šáríji a Jak fungují islámské banky? V kostce řečeno -- islámské právo zakazuje půjčování peněz na úrok. Banka v islámském právu je podnik, který půjčuje a prodává a ve hře není úrok, ale prostý rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou, který se v průběhu splácení nesmí měnit. Lichva se v islámu tvrdě trestá (na rozdíl od České republiky, musím dodat, u nás lichva jen kvete).

Pro další podrobnosti odkazuji na citované články. Islámské banky fungují na těchto principech údajně velice úspěšně, banky jsou ziskovější než banky evropské a dočkáme se jich možná i v EU, fungují tak prý některé velké banky i v Turecku. Nepléduji za islámské právo, ale myslím, že když neškodilo Evropanům na počátku středověku seznámit se s dědictvím antické kultury (Aristoteles aj.) právě prostřednictvím Arabů, nemůže nám škodit ani dnes poznat bankovní systém v islámských zemích, který nezná lichvu. V tomto systému pak mimo jiné postrádá činnost ratingových agentur smysl.

V EU je alfou i omegou falešná neoliberální ekonomika, Lisabonská smlouva je nečitelná a nestravitelná pro 99% občanů EU a není dokumentem, který by Evropu sjednocoval. Kde je ta "cesta do chrámu", která jediná má smysl. Žijeme ve společnosti, která nezná žádné jiné hodnoty než zisk, vzývá sobectví, klaní se zlatému teleti peněz. EU má plná ústa demokracie a přesto mlčíme, když francouzské jednotky se vměšují do vnitřních záležitostí Pobřeží slonoviny, nebo když britské a francouzské jednotky pod falešnými důvody ochrany civilistů válčí v Libyi. Nikdo nemůže být demokratem jen jaksi na půl úvazku, tedy jen když se to někomu hodí. Skoro prorocky znějí slova Charlese Handyho (1997): " Nezměníme -- li svůj hodnotový systém, budeme muset buď oklestit volný trh, nebo omezit demokracii". Zatím platí to druhé, globální kapitalismus má k demokracii daleko.

Jakou EU bych si představoval? Jako společnost založenou na demokratických a humanitních principech, na morálních principech etiky úcty k životu která žádá, abychom byli vždy lidmi pro lidi (Albert Schweitzer, 1931) a nikoliv pro ekonomiku, solidární společnost, kde každý člověk má právo podílet se na její činnosti ne jen politicky, účastí ve volbách jednou za pět let, ale také majetkově, vlastní pracovní účastí i účastí na řízení jako spoluvlastník, kdy se cítí a skutečně také je reálným spolumajitelem podniku, kde pracuje (Bedřich Vymětalík, 1993). Takováto společnost, postavená na principech přímé demokracie, se může nazývat postkapitalistická nebo jinak - na názvu nezáleží. Sjednocování EU bude dlouhodobý proces, podílet se na tom musí aktivně všichni, kteří do Unie patří nebo chtějí patřit a sjednocování musí probíhat na principu já pán, ty pán. Místo nečitelné Lisabonské smlouvy, potřebuje Unie vizi, co chce dosáhnout a kam směřuje nebo chce směřovat.

Shrnuji:

Ekonomicky slabším zemím by mělo být umožněno z eurozóny vystoupit a konsolidovat (bez poradců z MMF !) svoji ekonomiku.

Větší část dluhů těchto zemí je nutné odepsat.

EU by se měla distancovat od tzv. Washingtonského konsenzu. Ovšem nikoliv pouze slovy, ale hlavně činy.

Je třeba reformovat bankovní systém včetně systému úroků. Soudím, že banky by měly být zestátněny.

Na rozhodování Unie se musí podílet všichni, kteří jsou členy.

Unii chybí vize. Unie by měla být solidaristickou a demokratickou společností, která se opírá i o jiné hodnoty než je zisk a peníze.

Vytisknout