Snažit se o to, co je nedosažitelné

19. 12. 2011 / Bohumil Kartous

Havlova "pravda a láska" nebyl dobrý politický program. Ze své podstaty je v politice okamžitě zdiskreditovaný a nepřesáhne období společenské extáze, v jejímž oparu se všechno zdá možné. Snažit se takového politického programu držet a přitom se stavět za válku jako prostředek humanity není z podstaty věci možné a v tom okamžiku se Václav Havel nutně dostal do situace, kdy o vítězství pravdy a lásky nemohl mluvit nahlas. Jeho mokrá postava na konci filmového zpracování poslední hry byla v tomto směru velmi výmluvná.

I když je ale pravda a láska dost mizerný politický program, a i když tolikrát selhal, je to idea. Je to naivně zkoncentrovaná idea, klišé, které lze lehce shodit jakýmkoliv příkladem reálného života. Stala se banální politickou veteší. Její mnohovýznamnost se ale vymyká jak politickému znásilňování, tak i tomu, když se míjí s morální integritou toho, kdo ji zastává. Je to idea, která má přesah, může oslovovat a provokovat, může nabídnout spoustu různých forem, jak ji uchopit a jak s ní naložit.

Až se do sytosti nasmějete, zkuste si uvědomit, že snažit se o to, co je nedosažitelné, je dobrá idea a že s Václavem Havlem odešel někdo, kdo se o to pokusil. Bez něj zbývá pár řemeslně zdatných technokratů, kariérních primitivů nebo prostě jen průměrných lidí, jejichž ideje nepřesahují nikam, neoslovují, neprovokují, nevybízí, protože nejsou. Zbylo pár mrtvých ideologií, které se sice snadno politicky prodávají, ale ve skutečnosti jsou to impotentní klony ořezané a osekané do stále příjemnějšího a uživatelsky snadno uchopitelného balení.

Mít ideje a nemít je odlišuje ty velké od těch malých. Zejména tehdy, pokud jsou ochotni stoupnout si tváří v tvář sobě zmoklí a schlíplí. Mobilní telefony si můžete navždy zapnout.

Vytisknout