Žvásty českých katolíků

20. 12. 2011 / Boris Cvek

Vždycky jsem měl sklon brát vážně to, co jsem četl. Když jsem byl v osmnácti hegelián nebo husserlián, nebylo to proto, že jsem si chtěl Hegela či Husserla přetáhnout na svou stranu, že jsem si z nich chtěl vybrat, co se mi hodí, nýbrž mne prostě přesvědčili. A když jsem s nimi potom vnitřně začal polemizovat a radikálně se od nich odvrátil, nikdy jsem se opět nesnažil nějak si je přizpůsobit, ale respektoval jsem jejich postoj, protikladný mému. I proto nemám rád, když se Hegel v moderní americké filozofii interpretuje jako liberál a když se z něho vybírá jenom to, co se hodí pro takovou interpretaci. Hegela či Husserla si natolik vážím, byť jejich učení považuji za v zásadě nebezpečné, že bych ho nikdy nechtěl překrucovat k obrazu svému. To, že něco polemicky odmítáte, je podle mne mnohem poctivější a uctivější postoj, než to falšovat.

O to více to platí v případě náboženského postoje. Křesťanství nabízí kosmické mystérium, otvírá prostor věčné spásy, mluví o Bohu, který stvořil celý vesmír a zároveň se vtělil do lidského těla pro všechny lidi v Betlémě. Co může být vážnější a běžnou lidskou zkušenost více překonávající poselství? Tím spíše, že ten vtělený Bůh byl nakonec kněžími umučen na kříži. Apoštolové i svatí museli najít tváří v tvář tomuto poselství znovu sebe sama, obrátit se a celý život žít již nikoli v horizontu regionální spásy Izraele či v horizontu vlastních tradic a samozřejmostí. Zejména pak apoštol Pavel, hlavní "tvůrce" křesťanství, naprosto odmítl židovské tradice a vyhlásil svobodu a odpovědnost. O to podivnějším dojmem na mne působí série videí "Jsem katolík" na YouTube, v nichž různé osobnosti vysvětlují, že a proč se hlásí ke katolicismu. Převažující notou není konverze a abrahámovská pouť z domoviny do radikálního neznáma, nýbrž naopak zůstávání v tradicích otců, v přijetí rodinné výchovy a v jakési společenské a kulturní roli křesťanství. To jsou postoje jako z dějin římského náboženského kultu, nikoli jako z dějin náboženství, jež má být postaveno na Kristu.

Vezměme si příklady. Jiří Pavlica se hlásí k hodnotám, které vycházejí z "křesťansko-humanistických principů" a které je nutno vnímat v jejich "kulturně-historickém významu" a především v jejich "morálně-etickém apelu". Končí pak tím, že nám přeje, ať "jme živí, zdraví a máme radost ze života". Zajímalo by mne, jak tyto žvásty charakterizují katolickou identitu, která v současné době kontrastuje např. s protestantskou zejména v sexuální a rodinné morálce (odmítnutí rozvodů a masturbace či antikoncepce či homosexuálního sexu). Josef Forbelský zase mluví o tom, že "našeho letopočtu" je vlastně "po Kristu" a že naše civilizace začíná od Krista -- i když je to "argument" nanejvýš primitivní a nepřesvědčivý pro to, aby se člověk stal křesťanem či křesťanství bral vážně, stále ještě nevysvětluje, proč je pan Forbelský zrovna katolík a nikoli protestant nebo pravoslavný. Proč není arián, to víme: ariáni byli násilně potlačeni a převráceni na pravou víru všude v Evropě na samém počátku dějin křesťanství tím proudem, který se dnes považuje za ortodoxní. Ale i ariáni se hlásili ke Kristu.

Jezuita Jan Pražan mluví o české krajině jako o katolické krajině, což by protestant asi upřesnil slovy "rekatolizované krajině", nicméně nejvíce na mne zapůsobila tato Pražanova argumentace: "aby člověk tady prožil takový ten pocit domova, tak ten kód k tomu je ta katolická víra." Tím se ale křesťanství stává lokálním pohanstvím, místním kultem, už to není žádná kosmická zvěst pro všechny lidi všech zemí a ras, už to není svědectví o absolutním Bohu, který se nechal umučit za všechny lidi, ale je to taková uklidňující pohádka, aby si člověk užil krásu polí, hájků a mezí. Pražan mluví o "radostné vnitřní jistotě, že někam patří". To je právě to, co musel překonat Abrahám, když opustil svůj domov, a této odvaze a důvěře v Boha se říká víra, a proto jsou judaismus, křesťanství a islám tzv. abrahámovská náboženství, protože sdílejí tuto víru. Naopak typická pohanská náboženství jsou postavena na lokálních vazbách a rituálech, na vazbě k půdě, společenství a domovu.

V sérii videí "Jsem katolík" narazíme však i na některé konvertity, např. Jan Royt pocházející z protestantské rodiny konvertoval ke katolicismu kvůli tomu, že Ježíšovo "poznáte je po ovoci" pochopil tak, že ono ovoce je dílo Leonardovo a Michelangelovo. Ačkoli mám dílo Leonarda a Michelangela velmi rád, nevidím jediný rozumný důvod, jak by zrovna ono mohlo být tím ovocem, o němž mluví Kristus v evangeliu. Kromě Royta je tu i konvertita z řad ateistů, totiž povahou prý anarchista a odpůrce autorit, novinář Martin Komárek, který se v době natáčení videa připravoval ke křtu a vstupu do římskokatolické církve. Zřejmě je také masochistou, jenom se k tomu nepřiznal.

Nedivím se příliš tomu, že církve dramaticky ztrácejí členy (všechny tradiční velké české církve ztratily za posledních 20 let 75% svých členů a je otázka, zda budou za 30 let, kdy se jim má vrátit jejich ukradený majetek, ještě de facto existovat), když to, co v nich zbývá, se prezentuje takovým způsobem, jak ukazuje série videí "Jsem katolík". Křesťanská zvěst od dob apoštola Pavla dala vznik statečnému úsilí o konverzi, o potírání předsudků a osvobozování člověka k novému životu, což je apel, který je přítomen také v osvícenství, v moderním emancipačním hnutí otroků, žen, dělnictva či homosexuálů, ale je také hybnou silou vědeckého poznávání a vůbec intelektuálního života od dob osvobození se filozofie z rukou církevní vrchnosti. To, co nabízí současná katolická církev, jak můžeme vidět velmi zřetelně z "propagačních" videí "Jsem katolík", je zastavení se v zátočině času, klidné ulpění v minulosti, vyhnutí se tomu, stát se sám sebou a nést za sebe odpovědnost. Je to pouhopouhá konformita, strach a ústup, stařecké vzpomínání na růžovou minulost, jistota dějinné role, která už ale v současné realitě je dávno pryč.

Co zbývá? Jak zjistil jeden nedávný průzkum, nejvíce lidí lituje před smrtí toho, že neměli odvahu žít život podle sebe, ale žili podle očekávání druhých. Litují toho, že neměli více kuráže vyjádřit své pocity a že si nedovolili být šťastnější. A to je přesně cena za tupou konformitu, postavenou na strachu a slabosti. Ostatně silná osobnost, jakou byl např. největší katolický básník Dante Alighieri, dokáže o domov přijít a z vyhnanství proklínat samotného papeže a poslat ho do pekla. Zejména si však nedělá ze zápecního tepla iluze o fungování světa, zejména pak o fungování římskokatolické církve. Ocituji na ukázku jednu pasáž z 27. zpěvu Pekla (verše 67-135) v překladu Božské komedie od O. F. Bablera, SNKLU, Praha 1965.

MLUVČÍ: duše Guida Montefeltra v pekle
PODOTKNUTÍ: vyprávěný příběh je HISTORICKÝ, vskutku se stal

"Já byl muž zbraní, potom provaz mnicha (BC: stal se františkánem)
jsem přijal, mysle, že mi zbloudit nedá,
a to by víra nebyla tak lichá,
nebýt velekněze, jemuž běda, (BC: papež Bonifác VIII.)
že svrh mě zas do vin nepravostí,
jak vylíčit ti řeč má slova hledá.
Dokud jsem tvarem svalů byl a kostí,
který mi dala matka, moje díla
nebyla lví, však liščí lstí a zlostí.
Klam každý, každá tajná cesta byla
mi známa, podváděl jsem, až se hana
a hanba má kraj světa rozšířila.
Loď mého žití, když však byla hnána
až tam, kde každý ví, že přišla chvíle,
aby už plachty spouštěl, stáčel lana,
mne mrzelo, co dřív mi bylo milé,
až zpovídal jsem se já zatracený
a pokáním svým byl bych došel cíle.
Král nových Farizeů rozlícený (BC: opět Bonifác VIII.)
však vedl válku poblíž Lateránu,
a to ne s Židy nebo Saracény:
jak do nepřátel dal se do křesťanů,
ač žádný z nich při Akry dobývání (BC: Akra dobyta Araby roku 1291)
nebyl a nekupčil tam u sultánů.
Úřadu nedbal, ani pomazání
své nectil, ani provaz můj, jenž dával
kdys hubnout těm, kdož jím jsou opásáni. (BC: Františkův ideál chudoby)
Jak Silvestra Konstantin vyhledával
na Soracte, by zdraví nabyl znova, (BC: stará bajka o papeži Silvestru)
tak učedníkem mým se tento stával,
ať léčím pýchy horečku, jíž chová.
O radu ptá se, já to mlčky minu,
neb opile mi znějí jeho slova.
Praví mi: "Srdce tvé se neboj, synu,
už předem rozhřeším tě, povíš-li mi,
kterak bych srazil k zemi Palestrinu! (BC: místo opory protivníků)
Odemknout mohu nebe klíči svými,
jak víš, i zamknout: ty dva klíče ale
předchůdci mému byli nemilými." (BC: asi svatému Petrovi)
Důvody vážné uváděl mi stále,
až mlčet ještě horším se mi zdálo,
a řek jsem: "Otče, chceš-li dokonale
smýt hřích ten, v nějž mne přání tvoje vhnalo,
zvítězíš na svém stolci proti zlobě --
jen mnoho slib, byť splnit měls jen málo!" (BC: Guido radí zradu)
Když jsem byl mrtev, František mě k sobě (BC: svatý František z Assisi)
vzít přišel, avšak jeden cherub tmavý (BC: cherub tmavý = ďábel)
mu pravil: "Nech ho, nenáleží tobě!
K mým lidem dolů patří v jícen dravý,
vždyť dopustil se špatné rady dání, (BC: radil zlo)
pročež já v patách mu byl bez únavy.
Nedojde nikdo spásy bez pokání,
neb nelze litovat i chtíti spolu
pro vnitřní rozpor, který tomu brání."
Jak jsem já bědný zatřásl se v bolu,
když popad mě a řek: "To tebe mate,
neb nemyslils, že z logiky mám školu!"
Pak nes mě k Minosu, jenž osmkráte (BC: Minos = pekelný soudce)
ocasem obtočil si tvrdá záda;
kousnuv se v zuřivosti jedovaté
řek: "Ten si ohně zlodějského žádá!"
Tak zde, kde zříš mě, trpím v zatracení
a oheň mne jak oděv obepřádá."

Teď mluví Dante:

Když dokončil tak svoje vyprávění,
ten plamen od nás odvrátil se prudce (BC: plamen = duše Guida M.)
zmítaje ostrým hrotem v rozechvění.
My dále kráčeli, já a můj vůdce, (BC: vůdce Dantův = Vergilius)
vpřed skaliskem až k oblouku té hory,
jež kryje důl, kde tresty nesou v muce,
kdož břímě sbírají, když sejí spory.

Jiří Pavlica: ZDE

Josef Forbelský: ZDE

Jan Pražan: ZDE

Jan Royt: ZDE

Martin Komárek: ZDE

Nedivím se příliš, že církve dramaticky ztrácejí členy

Čeho nejvíce litujeme před smrtí

Katolická církev
Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 20.12. 2011