Pro mě byl Václav Havel hrdina

20. 12. 2011 / Adam Votruba

Pokud si někdo vybere tuto chvíli k vyřčení negativního názoru na osobu, která odešla, je to netaktnost vůči citům druhých. Podivovat se nad následky takového počínání je samozřejmě možné, ale je to trochu zvláštní.

Netvrdím, že by osobnost Václava Havla neměla být kriticky zhodnocena, ale čas smutku není asi to nejvhodnější období. Sám bych měl k jeho politice své kritické výhrady (např. jeho postoj ke kosovské krizi), to však neznamená, že nešlo o velkou osobnost.

Nesouhlasím ovšem s Janem Čulíkem v tom, že Havel nebyl hrdina českého národa. Pro mě hrdinou byl. Jako hrdinu chápu člověka, který nasazuje sám sebe - svůj život či svobodu, v boji za správnou věc - např. za svobodu svého národa. Nedefinuji hrdinu jako člověka dokonalého, nedefinuji ho jako světce a nepřikládám na něj absolutní měřítka. Jinými slovy i hrdinové mohou mít své chyby, neboť jsou také lidmi.

Nedávno jsem pročítal Havlův esej Moc bezmocných. Překvapilo mě, jak jeho téměř foucaultovské úvahy o podstatě moci, platí i dnes. Domnívám se, že pokud by se Havel narodil o čtyřicet let později, byl by i dnes tak trochu disidentem. Hlavou státu se mohl stát především díky historickému mocenskému zvratu ve východní Evropě, nikdy však nebyl tím, kdo programově usiloval o restauraci kapitalismu. Samozřejmě současná mocenská elita si z něj může udělat ikonu - svého světce - v domění, že tento světec svým autentickým lidským životem posvětí její panování. To však by bylo na jinou úvahu.

Osobně pociťuju úmrtí Václava Havla jako ztrátu a přál bych si, aby nám od něj zůstalo to nadějné poselství, že má smysl nesmířit se s arogancí moci.

Vytisknout