Arabské ženské hnutí ztrácí sílu

19. 12. 2011 / Miloš Kaláb

Demonstranti proti Mubarakovu režimu dostávali podporu ze všech stran a byla naděje, že i ženy získají svobodu pro sebe a pro celý národ. Uplynul téměř rok od Arabského jara, které přišlo do severní Afriky a na Střední východ a to, co se zdálo jako uskutečnění zázraku, nyní vypadá spíš jako přelud. V Sýrii se ženské aktivistky skrývají a v Libyi zápasí s problémy, jak se organizovat. V říjnu pochodovaly jemenské ženy do hlavního města Sanáa a spalovaly svoje závoje na protest proti neochotě vlády k reformám. Ženy v Tunisku, které mají více zákonných práv než arabské ženy kdekoliv jinde, hledí s obavami na to, jak se islamistická strana dostává k moci. Již přicházejí zprávy, že byl zakázán vstup do tříd studentkám, které neměly na hlavě hidžáb.

Se svými 82 miliony obyvatel je Egypt největší arabskou zemí. Muži i ženy zde stáli celé hodiny ve frontách, aby se mohli zúčastnit prvních svobodných voleb od vojenského převratu v r. 1952. Přestože bylo mezi kandidáty na poslance 376 žen, což představovalo třetinu všech kandidátů, situace dnes vypadá tak, že po skončení voleb v lednu se nestane poslankyní ani jediná žena. Ve velmi složitém egyptském volebním systému jsou jména kandidátů na uzavřených seznamech. Místo v pořadí, které jednotlivý kandidát má, téměř zaručuje zvolení. Čím výš si stojí, tím má větší naději na vítězství. Při těchto volbách jsou jména všech žen-kandidátek na samém konci seznamů. Aktivistky bojující za ženská práva prohlašují, že seznamy byly záměrně sestaveny tak, aby vyloučily ženské kandidátky z politiky.

První kolo egyptských voleb ukazuje na to, že ve vládě budou převažovat islamisté. Většina z nich se charakterizuje jakožto umírnění, ale menšina jich je ultrakonzervativních. Jsou to salafisté, kteří získali 25% hlasů. Odmítají jakoukoliv účast žen na správě veřejných věcí. Požadují zavedení zákonodárství šaría, segregaci pohlaví a po ženách požadují, aby se zahalovaly.

Zahaleny a odstaveny? To je to, co čeká ženy od Bahrajnu po Jemen, za to, že vzdorovaly státním autoritám i fyzickému a sexuálnímu útlaku, aby se domohly svých práv? Egyptská spisovatelka Sahar El-Mougyová stála s tisící káhirských obyvatel na náměstí Tahrír 28. ledna, když egyptská armáda začala pálit gumovými projektily do demonstrantů a zaplavila náměstí slzným plynem. Hlásá, že účast na revoluci je prohlášením, které nemohou nikomu političtí islamisté odejmout. Dodává, že nepatří k lidem, kteří podléhají panice, přestože volební výsledky ukazují jako vítěze lidi, kteří nejsou nakloněni požadavkům žen. Je optimistka. Přestože se prý dvě islamistické strany přetvařují a dělají ze sebe strany demokratické a mluví o zdravotní péči, vzdělání, ženských právech a nutnosti odstranit chudobu, jejich pravá povaha se brzy ukáže. "Protože jsou falešné, nemyslím si, že se jim podaří udržet iluzi. Sklouznou zpět do starých kolejí", prohlásila pani El-Mougyová. "Staré koleje" znamenají, že se ženám odpírá jejich osobní i profesionální svoboda, omezuje se svoboda uměleckého vyjadřování, zavádí se cenzura a odmítají se demokratické reformy.

Paní el Mougyová by přivítala, kdyby se "muslimské bloky" přihlásily ke své pravé povaze, protože tím by ztratily voliče, kteří s nimi sympatizují. Zastává názor, že ani nevzdělaní lidé nejsou hloupí. Podle jejího názoru došlo ke tragické chybě při přechodu od ranného stádia egyptské revoluce - od "věku nevinnosti" do "věku poznání". Říká: "V delíriu z radosti nad svržením Husního Mubaraka jsme předali moc Nejvyšší radě ozbrojených sil (SCAF)". Paní Nadya Khalifová, badatelka v oddělení ženských práv při Human Right Watch v Bejrútu, poznamenala, že v tehdejší době boje o moc měla být ženská práva jeho součástí. Řekla: "I já jsem byla s tísíci dalších žen na náměstí při protestech o Mezinárodním dni žen. Všechny jsme se cítily dostatečně v bezpečí. Všechny ty ženy protestovaly značně nahlas. Především požadovaly demokratické reformy, které by zajistily, že rovnoprávnost bude součástí nového Egypta. Jenže ty ženy byly fyzicky i sexuálně napadeny a pomlouvány. Jakmile se ujme své funkce nová vláda, bude veta po ženské účasti na svržení staré vlády. Řeknou nám, abychom se vrátily ke své tradiční úloze. Naneštěstí jsme takovou situaci už v Egyptě zažily".

Paní Janet Bagnallová, která se zabývala 17. 12. 2011 tímto tématem ve svém dlouhém článku v novinách The Ottawa Citizen, připomenula i stanovisko výkonné ředitelky Kanadské rady muslimských žen, paní Alie Hogbenové, že je cynická, co se týká situace, ke které Egypt směřuje. Přes to ale považuje tu okolnost, že se ženy ozvaly, za velice významnou. Jenže je prý už tak stará, že si pamatuje i situaci v Alžírsku, když se tam bojovalo za nezávislost v letech 1954-1962. Tam veřejně vystoupily odvážné ženy. Mučili je Francouzi. Byly to hrdinky a všichni si jich vážili, ale sotva byla vybojována nezávislost, byly zahnány zpět do kuchyní a musely zůstat doma.

K situaci se vyjádřila i paní Maysoun Faouriová, ředitelka montrealské mnohojazyčné multikulturní podpůrné ženské skupiny Concertation Femme: "Bylo by nerealistické očekávat, že se patriarchální země změní revolucí Arabského jara přes noc. Ke konfliktu došlo v kultuře a v tradicích. Tradice zvítězí nad právem, zejména tam, kde vládnou lidé, kteří si myslí, že jsou nad zákonem. Zhoršení hospodářské situace nakonec pomůže ženám. Ženy budou muset jít do zaměstnání, protože rodiny nebudou schopny přežít bez jejich příjmu. Muži si budou přát, aby jejich ženy pracovaly, což znamená, že existují podmínky, které ženám zajistí, aby měly vliv na společnost. Vlády by si měly uvědomit, že se budou občané bránit porušování svých práv, jestliže se už přestali bát. Nedosáhnou-li svého cíle co se svobody týká, vrátí se zpět do ulic a na náměstí".

Tunisko, kde Arabské jaro začalo, je jedinou zemí. kde se ženy domohly účasti na politické moci. V říjnových volbách bylo zvoleno 49 žen do zákonodárného sboru, což je 22% ve shromáždění 217 poslanců. Zvolený prezident Moncef Marzouki slíbil minulý týden, že budou mít občané Tuniska právo na vzdělání, zdravotní péči a zaměstnání a ženy budou mít stejná práva jako muži. Podle paní Khalifové se Tunisko již delší dobu odlišuje od ostatních arabských zemí tím, že tam ženy mají zákony na ochranu osobního stavu platné již od r. 1956. Mnohoženství bylo prohlášeno za nezákonné, rozvody byly umožněny zákonem, manželství je možné uzavřít jen při společné dohodě obou partnerů. Zákon byl novelizován v r. 1993 zavedením vyplácení alimentů a jeho přísným dodržováním. Tvrdý postih domácího násilí byl také součástí novelizace.

Pro tuniské ženy je zákon o osobním stavu něco jako bible. Nedovolují nikomu, aby jej ovlivňoval. Dal jim totiž rovnoprávnost s muži. Jakákoliv obava, že by o ni mohly přijít, je okamžitě uvádí do střehu. Jiné země jako Sýrie, Libanon, Maroko, Egypt, Bahrain a Jemen jsou dosud ve stavu formování přístupu k ženským právům. Tamní ženy nemají nic z práv, která mají ženy v Tunisku.

Paní El-Mougyová se v Egyptě odmítá poddat pesimismu: "Vím, že byla revoluce zahnána do kouta a je potlačována, ale posiluje 10 až 15% Egypťanů, kteří se jí zúčastnili. Revoltující lidé se vrátí zpět do ulic a na náměstí, jakmile nastane správný čas, což bude chvíle, kdy lidé poznají, jak hloupí jsou ti, kteří se chopili moci a řídí zemi".

---

Pro člověka žijícího od narození v Evropě nebo v Americe je nemožné pochopit situaci žen v arabské patriarchální společnosti. Proto dochází ke konfliktům, jakmile se tamní rodiny přestěhují do západních zemí. Jak jsme četli dříve, u soudu v Kingstonu (Ontário) jsou rodiče s dospělým synem za vraždu tří dcer a jejich "tety", protože se tyto ženy přizpůsobovaly kanadskému způsobu života a považovaly život ve tvrdě autoritativní rodině za nesnesitelný. Byly zavražděny, aby si rodina "uchovala svoji čest". -- Mnozí zdejší občané považují arabské ženy zahalené v nikábech a burkách za osoby, které jakoby propagovaly tento mrav, zatímco z pohledu jiných muslimských žen je jejich zahalení známkou mužské nadvlády nad nimi. Pochopitelně to některé ženy vinou dlouhé tradice tak nevidí a považují to za svoji výsadu i právo.

V Kanadě nyní dochází k takové situaci, že ministr pro přistěhovalectví vydal nařízení, podle něhož musí i striktně zahalené ženy odhalit svou tvář ve chvíli, kdy skládají přísahu při přejímání dokladu o nabytí kanadského občanství. Toto nařízení vyvolalo řadu komentářů. Podle průzkumu veřejného mínění velká většina místního obyvatelstva s ministrem souhlasí. Vyskytují se názory, že by nemělo být úplné zahalování obličeje na veřejnosti přípustné. Zejména zdejší mladé ženy prohlásily, že se takových osob bojí, poněvadž nevědí, kdo se za nikábem nebo pod burkou skrývá. Je tam vůbec žena? Je tam muslimská žena? Nejde o nějakého nebezpečného muže v přestrojení? Ve zdejším životě je řada situací, kdy je nutné vidět člověku do obličeje. -- U kanadského soudu žaluje žena v nikábu dva muže za to, že ji sexuálně obtěžovali, ale odmítá odhalit svou tvář, takže vlastně není jasné, je-li za nikábem skutečně oběť násilí. -- Dopravní předpisy vyžadují, aby měli řidiči dobré periferní vidění. Jaké vidění měla řidička vozu SUV v šedé burce, kterou jsem viděl za volantem loni? Jestliže se ta žena dokázala odpoutat od pěší chůze a řídí velký vůz, nebylo by na místě, aby se přizpůsobila způsobu, jak jej řídit bezpečně?

Někteří právníci už veřejně prohlásili, že čekají na příležitost podat žalobu proti ministerskému nařízení, aby musely ženy odhalit svou tvář při skládání přísahy. Domnívají se, že je takové nařízení protiústavní a že politická korektnost bude na jejich straně. Zřejmě nemají představu o tom, že samotné mnohé muslimské ženy považují zahalování za způsob, kterým je ovládají jejich muži. Nikáb ani burku nepřikazuje Korán, ale jedná se o kmenový zvyk. I o tom mluví ministerské nařízení. Bude nutné, aby se i právníci poučili o skutečné situaci.

Vytisknout