Výběrové řízení na autoritu
21. 12. 2015 / Bohumil Kartous
Tato země měla kdysi prezidenta, který otevřeně vystupoval proti projevům bigotní, tupé nevraživosti, kterou současný prezident s chutí podporuje. Znovu se ukazuje, že v české společnosti je dost slabá poptávka po demokracii postavené na dodržování lidských práv a svobod. Bez ohledu na Havlovy chyby, přešlapy, nejistoty a selhání v jeho státnické éře se jednalo o skutečnou autoritu, která mohla svým životem svědčit, že má smysl bojovat za ně a riskovat přitom velmi mnoho. Když se takové autority z veřejného prostoru vytratí, posttotalitní společnost rychle najde cestu ke svým živým "kořenům". Ze všech svobod a práv jí stačí mít možnost vycestovat a vrátit se zpět. A to spíše jako část svého "well-being", dobrého bydla. Zbytek umí posttotalitní člověk postrádat a dokáže se bez toho obejít.
V hospodské diskusi s jedním velmi chytrým člověkem jsem nadhodil, že ochota a nadšení změnit společenský systém běžného člověka na konci roku 1989 byla motivována více vidinou lepších materiálních podmínek k životu, nikoliv potřebou uznat a hájit lidská práva. Přišlo mu to v podstatě směšné a nereálné, sám se ocitl v této době jako vysokoškolský student, zažil tu atmosféru a slyšel i viděl, že společnosti jde primárně o demokracii, ne o statky.
Osobně to nemohu potvrdit, nebyl jsem u toho. Bylo mi dvanáct a změna světa se udála v naprosto euforickém oparu. Je pravda, že to uvolnění pár měsíců po listopadu 1989 bylo velmi podnětné, že se během něj zrodil základ v podstatě všeho veřejného a občanského, jak to známe dnes, že se nepochybně podařilo nastartovat proměnu k demokracii.
Byl to milník, který velmi citelně ovlivnil další vývoj společnosti, ať už je poměr mezi spontaneitou této události a jejím strategickým naplánováním elitami jakýkoliv. Dodnes je patrné, že vznikl vcelku slušný základ pro to vytvářet jednak hodnotový rámec svobodné společnosti i společenský diskurs. Zatímco diskurs je něco, co lze sledovat přímo a vyjadřovat se k jeho proměnám, hodnotový rámec společnosti je něco takřka nepostižitelného, projevujícího se převážně nepřímo a v takové škále, kterou není možné ani pořádně zachytit jinak než - paradoxně - prostřednictvím diskursu.
Hodnotový rámec daný ústavou nebo zákony není totéž, co skutečný hodnotový rámec společnosti, jeho měnící se hranice i těžiště. Ústava byla stejná za Havla, za Klause i za Zemana a přitom žijeme pokaždé v jinak "formátované" společnosti. Evidentně to ale není nic, co by hrálo tak podstatnou roli. Mnohem důležitější je kontinuita pocitu materiálního bohatství, kterým lze dokázat kvalitu života. Svoboda ve frommovském modu "mít".
A tak když přímo zvolený prezident s fašistou zpívají na jednom pódiu českou hymnu, strach společnosti ze ztráty svobod a práv nepřichází. Naopak, fašistická hymna dneška, výplod hodný blba, kterému se nedostalo elementárního vzdělání a výchovy, má na You Tube přes 3 200 000 shlédnutí. To je totiž pro velkou část společnosti současný vrchol protestu a vzpoury za "práva". Nevím, kolik lidí si uvědomuje tu tragikomickou skutečnost, že název hudebního spolku reprezentantů toho nejhoršího primitivismu z jinak pestré české hospody je výmluvnou zprávou pro celou společnost. Tohle je skutečně ortel, a jde jen o to, kdo je schopen to pochopit.
Ukazuje se, že to moc lidí nechápe. V Maďarsku dnes vládne polodiktátor Orbán, který jako první východoevropský politik dokázal prostě jen zacloumat s veřejným míněním společnosti, která se pořád hledá a kterou každá nejistota vrací k naučenému způsobu uvažování vyplývajícího z vysoké míry nedůvěry v cokoliv společného, občanského, veřejného a z toho vyplývající potřeby se maximálně izolovat od jiných než vlastních problémů.
V Polsku je nově u moci Kaczinského Právo a spravedlnost, strana, která reprodukuje velmi podobné vidění světa. Na Slovensku vládne populistický premiér Fico, byť společnost odmítla, aby byl prezidentem. Po "hrdinských" postojích v uprchlické krizi už by jím asi mohl být.
V ČR je prezidentem člověk, který reprezentuje českou podobu posttotalitní společenské krize, ve které se dlouhodobě pěstovaná nedůvěra v cokoliv veřejné podepisuje podobně, jako je tomu v Maďarsku, Polsku nebo na Slovensku. V nuancích existuje spousta rozdílů, ale Orbán, Kaczinsky a Fico patří do stejného koše populistických figurek, z něhož v poslední době výrazně huláká Miloš Zeman.
Ve všech těchto společnostech existuje vysoká míra ochoty obětovat lidská práva a svobody na úkor pocitu bezpečí. Nikoliv v obavě před skutečným nebezpečím, ale v obavě před tím, že bude nějak ohroženo to jsoucí "málo", ať už si pod tím každý představuje trochu jinou paletu životních kvalit. Lidská práva a svobody představují pro řadu lidí něco, co je zbytné.
Není totiž nikdo, kdo by z pozice, která dává dostatečný kredit pro ty, kdo poslouchají, pro společnost. Na místech čelných ústavních činitelů není nikdo, kdo by hrál roli morální autority. Nikdo, kdo by svědčil. Svědčit mohou lidé, jak je Petr Uhl, ale i když se snaží, oslovují vlastně jen periferii. A že by jich přibylo vůbec není pravděpodobné. Není, odkud by se vzali.
Je pravděpodobné, že jejich nedostatek je vlastně jen průvodním jevem vývoje a stavu společnosti. To, že nejsou, je vlastně logické. Za posledních dvacet pět let jich vyrostlo velmi málo a současný vývoj neslibuje, že by nějaké další vyrostly. Paradoxně by se muselo hodně společensky "přiostřit", musela by lidská práva a svobody padnout natolik, aby se našli lidé, kteří by kvůli nim byli ochotni riskovat mnohé.
Je fajn si to v souvislosti s úmrtím Václava Havla připomenout. Možná by bylo možné získat nějaké prostředky z evropských fondů a vypsat výběrové řízení. Nebo spustit program na výchovu morálních autorit. Je to sice úplně blbé, ale pravděpodobnější než představa, že je během posledních čtyřiceti let přinesl čáp...
Vytisknout